DMD č. 30. pro 30. 4. 2016. Téma: A teď spát

„To je spoušť, co po tobě zůstala. A teď ještě pláč,“ vzdychne si matka.
„Ale miláčku, copak je to za křik. Vyvádíš, jako by tě na nože brali. Voda je teplá, kontrolovala jsem ji. Anna ti hlavu neutrhne, rychle tě omyje a oblékne. Podívej se na sestřičku, ta se mytí nebojí.
Ty si chceš ještě hrát? Ale to nejde, už je večer. Hrála sis dost dlouho. Ne, ne, teď už musíš jít spát.“
„Ci nánu,“ vzlyká malá a natahuje se po panence.
„Tak dost. Nána musí také spát. Položím vás do kolíbky, pohoupu a zazpívám ukolébavku. Zavřete oči. Dobrou noc.“

Dorazil v jednu a měl v sobě pět piv (možná šest). Chtěl jen potichu vklouznout do postele, ale očividně neměl šanci.
„Jamie?“ ozvalo se nešťastně.
„Co?“
„Nemůžu spát.“
„Dopsals to?“
„Jo, ale je to úplně blbý. Postavení Siria je závislá proměnná. Toho si všimne každej blbec. A necitoval jsem Romeovou.“
„Tvrdíš, že Romeová je pitomá.“
„Každej jí cituje.“
„Kolik jsi toho vypil?“
„Co?“
„Kolik jsi vypil kafe?“
„Žádný!“
Jamie se zamyslel a přeformuloval otázku.
„Kolik jsi vypil Nescafé?“
„Půl piksly.“
Zavíraly se mu oči. Jenomže nemohl nechat Teddyho zírat do tmy a panikařit z prezentace. Povídali si až do rána.

O Vánocích se říkalo, že jsou to svátky klidu a míru. Mohly by být.
I na východě by to bylo jednoduší. I na východě by je dokázal slavit. I na té proklaté východní frontě, na kterou se tolikrát hlásil.
Ale byl nepostradatelný.
Prý by se bez něj tato továrna neobešla.
Jenže věděl, že ať udělá cokoliv, bude Osvětim běžet dál.
Věděl, že za to může. Že nese svou vinu.
A ten pach.
Co je to za otce, co zavede rodinu na takové místo?
Co je to za otce, co zavírá oči ke spánku v automobilu, jehož výfuk zavedl do kabiny?

Jsem tady. Konečně u cíle své cesty. Byla to dlouhá léta války.
Mnoho a mnoho mužů zaplatilo svým životem. Mnoho mých známých padlo v této válce.
Viděl jsem smrt zblízka. Smrt si nevybírá. Otřesné věci se to děly.
Viděl jsem padnout celá města, hořet vesnice.
Viděl jsem mučení zajatců a několikrát byl i mučen.
Už mám toho dost. Na konci této hrozné války již nemám přátele. Všichni leží mrtví na stepích Ruska. Zahynuli v obraně své vlasti.
Nedali svůj život, svou zem, své ženy lacino.
K čemu to vlastně bylo?
Komu tohle pomohlo.
Už je čas.
Čas s tím skončit.

Zhltnul chleba, pak tlačenku, nakonec to nejlepší: syrovou cibuli. Konečně cíl. Dvě rány sekerou, poslední trnový keř klesl. Otřel si pot z třetího podbradku. Čekaly ho schody…
Supěl, sípal, lapal po dechu. Po prvním patře mu boty čvachtaly potem, po druhém lezl po čtyřech, až se nakonec k Šípkové Růžence doplazil. Mít přes metrák a být vysoký, jako lopata s nízkou násadou není ideální. Odfoukl z její spanilé tváře pramínky vlasů. Polibek mlaskl, zanechávaje na hebkých rtech otisk.
Otevřela oči. Uvítal ji odér cibule, velký zpocený zívající obličej.
„Jsem úplně grogy a ty už si chrněla dost. Uvolni mi místo.“

„Měl bys jít spát,“ pravila Gwyneth a vyprostila inkoustové pero ze sevření jeho vrásčitých prstů. „Víš, co říkal doktor Klein.“
„Doktor Klein vyslovuje doporučení. Bůh vydává rozkazy.“
Ve světle petrolejky na její rozkošně zestárlé tváři zatančil ironický úsměv.
„A ty ses je teď všechny rozhodl sepsat? Jestli ano, tak máš štěstí, že minuly doby, kdy se slova tesala do kamene.“
Zamyšleně sledoval její kroky do ložnice. Pak se znovu chopil pera.
Daleko nad obzorem začínalo svítat, když s pocitem lehkosti na prsou konečně ulehl.
Věděl, co přijde.
Nebál se.
Obálka nadepsaná Reverendu Rinovi ukrývala vše, co ještě bylo potřeba sdělit.

„Co provádíš?“ zeptal se Myšák.
Sovátko leželo na břiše, nohy pod sebou, jen občas hnulo ocáskem.
„Zen-kačistická poloha splývání. Deset minut nahradí hodinu spánku.“
„Nezkoušej to na vodě,“ zívl Myšák. „Nejsi kachna.“
„Mám snad čas letět k vodě? Večer bude frmol! Budou dopisovat, a teď si ještě vymysleli další téma! O hnátě nějakého hlodavce!“
„Máš něco proti hlodavcům?“ naježil Myšák vousky.
„Kdepak. Jenom jsem strašně unavené.“
„Podívej, až skončíš, dáme si tvoji oblíbenou vegetariánskou večeři...“
„Bude kuře!“ natěšilo se Sovátko.
„A teplé kakao, žádný další kafe!“
„A pak?“
„Půjdeme spát, Sovátko. Je čas si připomenout, jak se to vlastně dělá!“

Barbarella se ladně složila do své plastové spací membrány. Letos nic moc, ale pevně věřila, že příští rok se jí bude dařit šířit lásku lépe.
Severus Snape si zalezl do svého lože. Byl rád, že v něm byl během letošního DMD sám.
Hagrid se přitulil k Olympě. Už v březnu postel vyztužil na větší nosnost.
Azirafal zcela neandělsky chrápal s jednou ze zachráněných knížek z British Library na břiše.
Pracovník ZSZP spokojeně popíjel čaj. 30. duben byl jediným dnem v roce, kdy jeho svěřenci opravdu dodrželi večerku.
Zavařené počítače všech autorů se přesně ve 24,00 samy uvedly do stavu spánku.

Dnes usínáš poprvé.
Svět už ti vnikl do očí a zůstává v jejich koutcích, i když spíš. Snem tě provází desítky barev, doteků a vůní objeveného světa.
Dnes usínáš po sedm a půl tisící. Polštář je mokrý. Budoucnost výhružně blýská očima a ty se na ni nemůžeš ani nechceš dívat. Jen uchopit minulost do dlaně a udržet ji, ale ta se vysmekne a mizí v nenávratnu. "Vrať se!" křičíš nesmyslně.
Dnes usínáš naposledy. Vše utichá. Rozechvěle se necháš pohltit temnotou a doufáš. Doufáš, že tam, kam míříš, už se nic neztratí, o nic nepřijdeš a nic krásného nikdy neskončí.
Prosím.

Geralt a Yennefer chvíli hledí na spící Ciri a pak odchází do vlastní ložnice.
***
Rogan přitiskne Milenu k sobě a rázem spí. Oknem je pozoruje jen Chors.
***
Elánius usíná při čtení Samíkovi. Ten vstane, pečlivě otce přikryje a vleze zpátky do postýlky.
***
Severus s povzdychem ulehá. To byl zase měsíc!
***
Steina trápí noční můry, Jaroš je spíš v bezvědomí. Matěj Barbarič to přehnal s vínem a tráví noc na záchodě.
***
Autor kouká do tmy a vrací postavy zpátky.
Nahoru Terry Pratchettovi.
Na Slovensko Juraji Červenákovi.
Do Polska Andrzeji Sapkowskimu.
Do Anglie J. K. Rowlingové.
Za rok si je zase půjčí.