DMD č. 30. pro 30. 4. 2016. Téma: A teď spát

Učitelé po čtrnácti dnech unavení a dychtiví návratu.
"Večerka prodloužena do jedenácti, ale pak spát! Žádná kanadská noc, jasný?!"
Všichni se vědoucně řehoní, do dvanácti budou ještě řádit, nějaké to pokřikování a návštěvy na pokojích.
On, samojedničkář, si dal budíka na půl třetí.
Povinnost je povinnost, tradice je tradice.
Vyplíží se, potichoučku, strachy sevřený. Schody vržou, jedno patro jde věky. Tady bydlí holky. Neslyšně otevřít, rozsvítit, pomalu zavřít. Bůhví, jestli se vůbec probudí. Žádný úprk, do postele svižněji, ale neprozradit se.
Nikdy se neodhalit, nikdy neodhalen.
Proč to vlastně dělal?
Chtěl zanechat stopu ve svých vzpomínkách.
Učení pomine, strach ne.

"Dál letí jestřáb,
už se tím netrap!"
Dokončila veršovanou pohádku Balfamína.
"A teď spát děcka. Už je čas."
"Néééééé, paní učitelko Míno. Chceme ještě slyšet něco o příhodách jestřába z Oktáva a Kuňky z tůňky," překřikovaly se děti.
"Paní učitelko, vy máte najednou nějaké velké oči," divilo se jedno z dětí.
Quantitatis somno, zašeptala Balfamína.
Rázem byl klid. Děti oddechovaly klidným spánkem.
~
"Já vás obdivuji slečno," zastavila Balfamínu na chodbě jedna ze starších vychovatelek. "Ty vaše pohádky je vždycky uspí. To já bych u nich marně seděla ještě nejméně hodinu a pořád by nespaly."
"To víte, kouzlo osobnosti." Mrkla čarodějka.

Mančinka je nýčko větší, pročež v jednom kuse vykřikuje já sama, já taky a podobně.
„Já sama!“ pravila a vyklopila misku dušené mrkve na kocoura Honzu, jenž úlekem vystřelil na dvůr.
„Já taky!“ dožadovala se, když jsme s klucima odcházeli do biografu.
Pročež jsem jí domlouval dospělým hlasem a ona soustředěně krabatila čelo, asi jako když nás pan Letovský, co je v městečku strážníkem, nabádá k pořádku.
Pročež zalezla do postýlky, a jak usnula, malounko se ze spaní usmívala.
A já vím, na co přitom myslela – že musí rychle vyrůst, aby nám stačila a co nevidět mohla chodit s námi…
***

„Chystáte se plout do Ameriky?“ otázal jsem se, když poslíček odešel.
„Co bych tam dělal?“ Holmes si růžkem palubního lístku zamyšleně poklepával o ret, „je člověk, který zabíjí, vrah?“
„Ovšem!“
„A jsou-li oběťmi jiní vrazi? Vrazi zabíjející rozlet, myšlenky, názory? Vybíjející si na bezbranných obětech vlastní zrůdnost? Ti, kteří vlastními činy křiví ostatní? Nemají takoví být odstraněni? A co se má stát s těmi, kteří je zastavili?“
„Nevypátral jste dosud onu ženskou vražedkyni.“
„Není lepší nechat některé věci prostě odplout?“
„Neodpovídáte mi.“
„Možná proto je spravedlnost slepá. A taky prý nikdy nespí. Na druhou stranu... může občas na chvilku zadřímat.“

Nepamatoval si přesně svůj pobyt zde. Dny byly jedno. Tady v pekle, musel bojovat o holé přežití, zjistil, že celé tělo je zbraň, kterou může cokoli zabít.
První část mise proběhla hladce, tým dostal odsud rukojmí v bezpečí, ovšem než mohla přiletět druhá helikoptéra vyzvednout jednotku, kdosi je všechny postřílel. On přežil.
Začal osamělý boj. Doufal, že ho zachrání.
Tušení ho nezklamalo. Najednou slyšel hučet motory. Konečně ho našli! Záchranný tým byla.. velký šok… jeho bejvalka!
„Alice, co tady děláš?“
„Zachraňuju tě, Ericu, šéf mi dal pokyny.“
„Děkuju, mohl bych se trochu prospat? Nespal jsem snad celé týdny.“
„Povolení uděleno.“

Chrám své služebníky nepropouští.
Ti, kteří se propustí sami, jsou nalezeni rychle. Léta služby jim svázala nohy a spoutala srdce. Neodvažují se vzdálit dohledu chrámových zdí, potácejí se před nimi v marné snaze přervat lana zvyku, trháni na kusy touhou po návratu a strachem z trestu.
Všichni se nakonec vrátí zpátky.
Na oltář.
Avšak jen jediného našli před branou, ponořeného v hlubokém spánku.
Jen jediný přivítal strážce mírným úsměvem, když ho probudili.
„Zdi Chrámu obydlely noční můry,“ řekl na vysvětlenou. „Hledal jsem pouze chvilku odpočinutí.“
Ulehl pod ostří nože s pokojem unaveného dítěte.
Řez byl něžný a krátký.
Jako ukolébavka.

„Za jistých podmínek je možno v zrcadle zahlédnout, co se má stát.“ Kniha byla stará a špatně čitelná. Kdyby to tak byla pravda, přála by si v zrcadle uvidět, co se stalo s její kočkou, která se jednoho dne nevrátila domů.
V noci měla sen. Jako kdyby slyšela podivné zvuky. Sešla do haly. Zrcadlo na stěně se zdálo podivně nakloněné. Přistoupila k němu a spatřila v jeho šikmé ploše přicházet kočku. Rychle pohlédla do haly za sebou. Byla prázdná.
Probudila se. Přišlo ráno a všude klid. Do haly přímo letěla. Zrcadlo viselo rovně na zdi. A pod ním spala kočka.

Když se v narnijských lesích poprvé objevili vlci, on byl v čele odboje. Vyhnali je jednou, dvakrát. Potřetí se to nepodařilo. Nepřátelé ho oddělili od ostatních, zahnali do kouta a div nezabili. Nakonec rozdrtil třem z nich lebku a utekl. Potrhaný a chromý klesl do svého doupěte. Tam se velká šelma rozplakala.
Ještě nikdy s nikým neprohrál. Nikomu neotročil. Až teď.
Lítost nahradila zuřivost, pokusil se vyběhnout znovu ven, ale při třetím kroku mu nohy vypověděly službu, takže prudce dopadl na bok.
Už se nepohnul. Víčka mu klesla a medvěd usnul.
V čerstvě napadlém sněhu zůstaly jen otisky Lvích tlap.

Místo posledního odpočinku členů mocného rodu.
Vejděme, ale potichu. Nerušme jejich klid.
Barokní sarkofágy vypovídají o vznešenosti i pomíjivosti. Královské odznaky, kosti, lebky.
Tam v prosvětlené místnosti vidíme impozantní sarkofág pro dva. Pár spojený láskou navždy. Kolem spočívají jejich děti.
Další místnosti jsou fádnější. Ale jaké osobnosti! Císařovna francouzská, slavný vojevůdce, energická císařova matka. Nebohý mexický císař.
A konečně komora legendárního mocnáře. Spočívá na vyvýšeném místě mezi svými nejdražšími.
Tady nešťastný syn, kterého museli jeho rodiče přežít. (Údajně oběť nehody.)
Tady neklidná, podivínská manželka, unikající, přesto milovaná.
Tři, kteří se mnohokrát míjeli, opět spolu.
Křivdy a bolesti pomíjejí, mír přetrvává.

Kapitán Uxbridge a jeho posádka s úžasem hleděli z oběžné dráhy na krásu panenské planety Nová Pretoria, ke které nedávno zakoupili kolonizační práva.
„Bude to skvělé, až tu vybudujeme kolonii,“ říkal Uxbridge. „Postavíme tam zámek se zahradou, kde budeme mít sídlo...“
„A palírnu whiskey...“ přidal se první důstojník,
„A výcvikový tábor...“ navázal šéf bezpečnosti,
„A kostel ke slávě Císaře...“ dodal vrchní misionář,
„A v horách observatoř...“ zasnila se navigátorka,
„A továrnu na servitory,“ vydechl magos explorátor.
„Ano, tohle všechno tam bude,“ slíbil kapitán. „Ale teď už je dost pozdě. Pojďme spát, a hned zítra ráno se vydáme dolů na průzkum.“