DMD č. 30. pro 30. 4. 2016. Téma: A teď spát

Půj jedné. Je čas na kolečko. Beru baterku a vyrážím volným krokem do nočního zářijového chladna.
Chatka jedna už spí. Mají zhasnuto a už přestali tlachat. To je dobře.
Chatka dva také spí. Mají zhasnuto a už přestali tlachat. To je dobře.
Chatka tři také spí. Mají zhasnuto a už přestali tlachat. To je dobře.
Chatka čtyři ještě nespí. Mají zhasnuto a probíhá tam živá diskuze o tom, která nová spolužačka je nejvíc top. To je dobře.
Vracím se ke svému bucláčku horkého čaje. Dám jim půl hodinky a pak jdu na kolečko znovu. Třeba už tou dobou budou vědět.

Hagrid se naposledy rozhlédl, všechno bylo v pořádku. Zamkl hůlkou dveře hájovny, vytáhl z kapsy notně ohmatanou figurku jednorožce a vyslovil heslo: „Domů“.
Vzápětí se objevil v prostorném obývacím pokoji. „Haló, kde ste kdo, sem doma!“
Z kuchyně vyšla Olympa. „Drrahouškú, to jsem rráda.“
„Tatíí, tatííí, tatíííí!!!,“ ozvalo se a z vedlejšího pokoje se vyřítilo trojhlavé tornádo. Hagrida obsypalo šestero malých ruček a nožek. Chvíli se s tím nadělením vítal a chumlal a pak zaburácel: „Tak dost, děcka. Na todle budeme mít celej víkend. Teď si chce táta vodpočinout a povykládat si s vaší mámou. Hajdy do postele a spát.“

Catherine roztřesenýma rukama rozlomila pečeť. Posadila se na lavičku a rozložila list. Dopis byl datován ke konci února.
Drahá maminko...
Slova se kroutila klidným korytem. Ale obavy zůstávaly. Za oblými linkami četla víc, než papír sděloval. Neušly jí vrásky, které přibyly Frances ve tváři.
„Řekněte mi, co se vám přihodilo?“
V hlase zdánlivý klid. I starost. Nejen o syna.
„Neměla byste se ptát.“
„Frances...“
Sevřela ruce v dlaních. Odpovědělo pronikavé mlčení. Dál nenaléhala. Schovala dopis k srdci. Večer se jí neusínalo snadno. Druhý den odjela do přístavu.
Benjamin připlul v půli června. Sevřela ho v náručí. Konečně mohla klidně spát.

Když mi pomáhá s mytím, tváří se zvláštně.
„Na co koukáš?"
„Jsi krásná," prohlásí a opláchne mýdlo tam, kde se do ňadra zakousla dlouhá jizva.
„Nemluv jako elfský minstrel."
„Elfovi by ses nelíbila." Zvedne mě do náruče a odnese na lože, jako by to byla jen pošetilá hra.
Potom mě miluje, stejně jako vždycky, oddaně a dychtivě. Muchlám v rukou jeho vlasy, on mi při polibcích jemně otiskuje do kůže svoje zuby, a mně se na chvíli zdá, že na mne hledí oběma očima, a já že se ráno zase postavím na nohy.
„Jugháši!" křičím. Zbytečně.
Vždyť je se mnou.

„Úžasné?“ usmál se trpce nad rozevřenou dlaní, z níž vzlétla jediná moucha. „Kdysi bych býval chytil všechny tři!“
Obrovsky odvážný? Tisíckrát denně si musí opakovat, že není důvod k hrůze.
Nemá nepřátele… naživu. Jen sám sebe; nespí. Příliš zkušený, aby nerozpoznal okamžik zlomu; cítí strach. Nervy vydrancovány. K smrti ospalý čeká na kulku z pistole, která rychlejší než ta jeho.
Šel se sem zašít, aby zjistil, že dezertérem uprostřed bojiště.
Nakoukne zamřížovaným okénkem.
Vykopne dveře, třikrát vystřelí.
Osvobození vesničané popadnou, co po ruce, a běží bojovat… za sebe!
Usmívá se, čeká?, když přijde kulka.
„Konečně se dosyta vyspím,“ pomyslí si.

"Zítra si napíšeme písemku z úvodu do ekonomie," řekla učitelka. No, to mě teda potěšila... Budu muset zrušit své veškeré plány a celé odpoledne se budu učit. Ráda bych dostala dobrou známku.
Doma jsem si udělala kafe, sedla si do pohodlného křesla, vzala si na klín sešit s poznámkami, do ruky hrnek.
Strávila jsem učením celé odpoledne. Konečně jsem se pak dostala až na konec. Když jsem se vrátila na první stránku, vůbec jsem už zase netušila. Už byl večer. Vzdala jsem to. Byl čas jít spát. Ono to zítra nějak dopadne. Hlavně se hezky vyspat, aby mi to myslelo.

Když přišlo jaro, tak jsme se s maminkou a tatínkem všichni stěhovali. Říkali, že nás čeká velké dobrodružství, a taky jo!
Jeli jsme ke strýčkovi do takového zvláštního domu a bylo tam ještě plno jiných lidí a všichni byli na nás moc hodní. Někdy vypadali ustaraně a měli nějaké porady, ale to vůbec nevadilo, protože strýček si s námi občas hrál a dával nám čokoládu a taky jsme si hráli s jeho pejskem.
Jednou večer přišla maminka s panem doktorem a řekla, že se musíme očkovat.
Helga nechce, nevím, čeho se bojí.
„Tak a teď budete hezky spát,“ řekla maminka.

Nahřála vodu. Položila malého Ebbu do vaničky, a aby při koupání neřval, nechala mu kolem hlavy poletovat barevné bubliny.
Zapudrovala ho pudrem mistrovy vlastní výroby.
Zamotala do čistého plátýnka kus střídky, povázala tím lahev. Vzala si mrňouse na klín. Nakrmila ho a nezapomněla nechat odříhnout, i když měla strašný strach, že mu pustí buď hlavičku, nebo zadek. Když mohla prcka konečně strčit do kolíbky, oddechla si.
Broukala mu ukolíbavku a poctivě houpala, dokud nezabral.
S Karen to pořád vypadalo zle, kletba se nevzdávala. Mistr se od ní zas vrátil vyčerpaný.
Usnul dřív, než si Lisa stihla za práci vyškemrat pohádku.

Je to rychlejší a snažší než usínání...
Protože usínání už vůbec není snadné.
Cítíš v něm mozkomorův dech, studené vlhké kameny, šepot mrtvých přátel.
Usínání bolí.
Není ani rychlé. Dlouhé hodiny zíráš do stropu, nasloucháš ozvěnám starých hovorů, počítáš své viny.
Spánek také není snadný. Když nakonec přijde, odháníš ho od sebe s křikem, zalitý studeným potem.
Ani alkohol není snadný. Vytahuje všechny staré rány. Alkohol bolí.
Spánek po něm možná přijde rychle a snadno, ale neléčí. Nechává tě s hlavou plnou ostrých střepů, protože nic není ostřejší než výčitky.
Tohle je jiné.
Umírání nebolí.
A James a Lily čekají.

Byla jsem unavená, ale konečně jsem měla chvilku pro sebe. Možnost si číst, psát, prostě jen tak brouzdat po netu bez neustálého přerušování. Uvažovala jsem, jestli nemám udělat něco do domácnosti, protože to bylo potřeba jako sůl a moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec pár tišších věcí jsem zvládla – třeba připravit myčku, umýt nádobí, které do myčky nesmí a připravit základ na zítřejší oběd. Čím jsem byla unavenější, tím méně jsem chtěla jít spát, respektive jsem si říkala, ještě se podívám na tohle a tohle. Ohodnotila jsem pár drabble, na komentáře jsem už neměla mozek. A teď spát.