DMD č. 30. pro 30. 4. 2016. Téma: A teď spát

„Co ty se tam, Libuše, furt meleš,“ vrčel Praotec Čech.
Libuše se obracela a vzdychala.
Přemysl třískl otkou a zvolal: „To bylo furt vidím město veliké…! Je MOC VELIKÝ!!! Nafoukli se a zpychli!"
Hus se otočil od kukátka a vzdychl. „Připomíná mi to ty nepříjemnosti, co se v Praze dály po tom, co jsem sem přibyl…“
„Co naděláme," podrbal si Svatý Václav jizvu na zádech, "je to pořád dokola to samý.“
Tyrš nesměle dodal: „Ale aspoň se hýbají na čerstvém vzduchu, ne?“
„A baví je to!“ dodal Komenský.
„Jste jako malí chlapci!“ zahrozila Babička. „Pomodlit se a šupky na kutě!“

Vše začalo nevinně. Byl podvečer a on se vracel zpátky do svého rodného domku, který stál nedaleko potoka. Před dveřmi si všiml kuličky. V okolí města se jich nacházelo nespočet. Netušil proč se rozhodl si zrovna tuto vzít domů.
Vešel do svého pokoje. Odložil kuličku na stolek a šel se najíst.
Když večer ulehal do postele, čekala jej poslední klidná noc.
Kdyby to jen tušil.
Naposledy se podíval na kuličku.
Sfoukl svíci a lehce vklouzl do říše snů.
Kulička na stole pukla, rozpadla se na dvě části a odkryla své tajemství. Spolu s mrtvým tvorem unikla do tmy prazvláštní záře

„Ave, Imperator, morituri te salutant!“ ozval se hluboký hlas gladiátora, který nastupoval do arény. Dnes se konal souboj, ve kterém se jeden odsouzenec mohl pyšnit bohatou zbrojí, zatímco ten druhý byl rád, že měl alespoň meč.
Římský lid na tribunách kolem dokola jásal, vřískal a těšil se, až uvidí téct krev. Je zřejmě jasné, který gladiátor měl v tomto souboji štěstí. Lid palec nasměroval dolů, což znamenalo, že pobitý chudák mohl být dobit.
Vítěz se necítil nijak šťastně, jelikož zabil svého přítele.
Odšoural se do cely.
„A teď spát!“ ozvalo se podzemím.
„A čekat na vlastní smrt,“ zašeptal si gladiátor.

Konečně byl čas jít spát. Po čtyřech týdnech bez odpočinku čekal na ně jedenáctiměsíční spánek.
Liška se spokojeně uvelebila ve svém brlohu a vzácný, modročervený motýl unaveně usedl na list. Černý havran ještě naposledy tiše zakrákal a snesl se do hnízda, modrovlasá dívka zavřela bělostné oči. Dva doktoři se na sebe usmáli a jeden se vydal uložit do pelíšku Košína s Želvíkem, zatímco druhý s povzdechem uklidil poslední testy. Pracovitá ruka sklidila blok, talíř a hrneček s kávou, krátkovlasá zrzka naposledy mrkla na dlouhovlasou a hnědý vlk se spokojeně uložil hned vedle krásné jahody.
Mají čas až do příštího dubna.

Lucius nestačil zírat, jak rychle a chladnokrevně se Tonksová s šílenou Bellou vypořádala. Když se poté v místnosti zjevila ona neméně šílená mudlovská žena, nezíral naopak vůbec. Už si na její zásahy nějak zvyknul. Navíc…
„Musím uznat, že letos to bylo docela fajn, dámo…“
„Viď?“ mrkla jsem spokojeně a v rámci objektivity vzápětí dodala: „Byl jsi skvělý… vy všichni jste byli. Občas jste mě až překvapili, jak vám ta spolupráce fungovala. Bylo mi ctí s vámi strávit zase jeden šílený měsíc. Takže…“
„Byl to ale šrumec,“ vložila se do rozhovoru Tonksová. „Šla bych spát…“
A za rok? Možná na shledanou…

„Táto, já budu jezdit na koníčku, to je tak hezký.“
„Dobře, ale teď už spi.“
„Táto, já budu skákač, můžu?“
„To víš, že můžeš, ale spi už.“
„Táto, já budu dontér. Jé, ty nevíš, kdo to je? To je pán, co se ho bojí tygrové a lvi. Kdyby mě chtěl lev kousnout, tak ho praštím po čumáku, on vyleze na kouli a bude panáčkovat.“
„Spi a nemluv hlouposti.“
„Táto, já budu cvičit slony, to je nejhezčí. Kdyby Arr-Šehir někdy nemoh, budu obědvat s Bingem.“
„Spi už, Vašíku.“
„Táto a opravdu u cirkusu zůstaneme? Slibuješ?“
„Ano, slibuji. Ale teď běž spát.“

Nejvyšší čas na zasloužený odpočinek!
Lauri a Filip spinkají v kotoulu. Hlavu schovají pod tělo, vyhrbí hřbet a spořádaně omotají ocásek kolem sebe.
Mirek ve spirále. Vypadá jako klubíčko, kolem kterého je omotaný ocásek.
Pavel stočený okolo spirály. Vnitřní spirála je Mirek.
Evžen v balíčku. Na zádech, všechny čtyři složené u těla.
Prostorově výrazný Veli symetricky vyplňuje dno domečku zvaného sputnik.
Ťufík spí polovinou těla v tomtéž sputniku. Druhá polovina tam nevešla.
Drahoš na boku. Složené nožičky, packy v pěstičkách.
Ester, Ludmila, Strakatá a Gigi spinkají na velké strakaté hromadě ve sputniku.
Béďa je zalezlý v domečku. Rušit ho nebudu.

Frank co nejvíc zatočil hamaku se spícím Ferdou. Pak ji pustil. Ferda se náhle ocitl v té nejdivočejší bouři u mysu Horn.
Jára Cimrman dokázal problém čtyř barev. V noci, pod dekou a obyčejnou tužkou.
Trpaslík mrknul přes ramínko, kachničková kůže, očička vyvalená strachy. Jdou po něm! Chtějí vědět, o čem se mu zdává!
Sauron se nějak ohnivě dívá na Otesánka, pomyslela si Ježibaba. Dneska po večerce si musím dávat bacha. Nebo jim podstrčit Voldemorta.
Když na něj začal mluvit ten hlas, byl opravdu unavený. "Jdi do Al Sams la Laisa," vykřikl. Metatron byl z Mariánského příkopu zpět v momentě.

Vo vlaku Watson celý prekrútený príbeh dopísal. Do Sussexu sme dorazili podvečer. Mračná sa trhali, slnko pozlacovalo stromy. Včely odbzučali k úľom. Kraj sa ukladal spať.
Watson vstúpil do izby s horúcim čajom a otázkou: „Ako dlho sa poznáme?“
„Vlani sme zavŕšili polstoročie, drahý priateľ. Ak neodrátate roky, čo som strávil mŕtvy alebo v Oriente.“
„Myslíte, že by sme si mohli potykať?“
Zopárkrát som žmurkol. Slzy? Absurdné. Prijal som priateľovu ponúknutú ruku a stisol. Usmial sa na mňa, zhovievavo, akoby presne vedel, čo sa deje v mojich útrobách.
„John,“ vyslovil som, vďačný za jednoslabičnosť, lebo hlas sa mi lámal.
„Sherlock.“

Iryna přibouchne okno.
Vasyl hledí na dveře, kterými před chvíli třískl jeho syn. Nechápe. Nevidí. Nechce. Vasyl si povzdechne a dopije čaj.
Tahira si nalije čaj a pohladí vzorek na konvici. Souprava ze zapadlého bazaru. Made in Pakistan. Zívne na návod na monitoru. Čas na půlnoční překladatelské kafe.
Šimon upije kafe, přeběhne očima monitory a zahledí se do tmy za oknem. Uvidí svůj vlastní odraz.
Aleksandr si před zrcadlem prohrábne vlasy. Jeden pramen je kratší. Otevře dobře schovanou krabičku. Zrzavé vlasy. Zavře krabičku.
Olenu probudí bolest v ruce. Špatná poloha. Nakreslí muří nohu na zrcadlo ve skříni a jde spát.