DMD č. 30. pro 30. 4. 2016. Téma: A teď spát

„Pročpak jsi tak unavený, tati?“
„Absolvoval jsem DMD.“
„DMD?“
„Poslyšte příběh o něm.“
„Každý rok, v měsíci dubnu, v říši Internetia, se setkávají spisovatelé, kteří vymýšlí úchvatné příběhy na zadaná témata, pod vedením moudrých sosaček Nifredil a KaTužky, takzvaná drabble.“
„To zní překrásně.“
„Také je. Duben je měsíc, kdy se mi psavci díky nim můžeme naplno vyřádit a dát průchod své fantazii.“
„Je to těžké?“
„Záleží na tématu. Naštěstí můžeme vybírat z mnoha světů, které vytvořili velikáni před námi, kde se naše drabble, budou odehrávat.“
„Můžeme se také zúčastnit?“
„Až za rok. Teď spát, vy zlobidla. Dobrou noc.“
„Dobrou, tati.“

Věděl, že vedle ní se musí připravit na život plný zvratů a překvapení. Nečekal však, že se prvního dočká již o svatební noci.
Když konečně unikl gratulantům a nekonečným přípitkům, aby odešel za ní, našel svatební lože prázdné. Než se ho stačila zmocnit panika, uviděl ji schoulenou do klubíčka na kožešině před krbem. Během přenášení do postele otevřela oči.
„Čekala jsem na tebe. Věděla jsem, že bych v posteli usnula okamžitě. V posledních dnech jsem měla tolik práce...“
Zkrotil svou touhu. „Odpočiň si. Vždyť máme před sebou celý zbytek života.“
Sotva domluvil, už opět spala s hlavou na jeho rameni.

Co se vlastně za uplynulý rok a půl? Dva roky? vlastně stalo? Mimozemšťané zničili planetu, já se pomstil, zachránil Jonáše, stal se otcem. Všichni jsou spokojení, tedy skoro všichni. Bratři jsou spokojeni určitě, já trochu, Ten druhý vůbec. Stále mi do všeho kecá a snaží se mi radit. Poslední dobou jsem se ho však naučil ignorovat, což mu vadí ještě víc. Saladin teď stojí v naprosto žalostném stavu ve vstupní chodbě, ale protože sám uznal, že již není potřeba, uložil jsem ho ke spánku a vypnul.
„Dobrou,“ rozloučil jsem se se starým přítelem za pohasnutí poslední kontrolky na palubním pultě.

Po měsíci naprostého utrpení, mučení mého mozku, kdy jsem si sahal pod ucho a ujišťoval se, že mi skutečně nevytéká zvukovodem, jsme se společně dostali k tomu, co muselo přijít. Dnes je posledního a já úlevně sepisuji na té samé klávesnici, co posledních šest let, poslední drabble.
Vždy si říkám, už jsem veterán. Nic mne nemůže překvapit. Letos jsem si znovu ověřil, že může. Už mi zbývá vám všem strašně moc poděkovat za další senzační rok plných skvělých a vtipných drabblat. Můj mozek zase může jít na rok spát, než ho z jeho senzačního snu opět vytrhne tahle skvělá šílenost.

Nocí se nesou tiché hlasy a tlumený smích. Občas se ozve noční zvíře, ale kraj okolo nás vesměs spí, jen na obloze se spokojeně pasou hvězdy. Hlídáme je a krademe stále další chvilky pro další slova, další střípky porozumění. Postupně se k nám vloudí kapky rosy i dospívající mlha, chtějí se zavrtat do našich spacáků a v posilujícím spánku sbírat síly na boj s nadcházejícím svítáním. Noc je čas zklidnění, sovám a netopýrům navzdory, však hvězdy utekly z nebeské pastvy do našich očí. Pozorujeme ten klid.
Spát budeme až ráno, kdy se vše probudí a bude se nám spáčům smát.

Nemohl spát. Zíral do tmy a hlavou se mu honily neuspořádané myšlenky jako chuchvalce prachu. Na podlahu jeho pokoje oknem dopadaly měsíční paprsky. Zvedl se a šel se podívat na noční oblohu.
Byla to nádhera. Na nebi se rozsvěcely hvězdy jako lampiony puštěné nad vodou po větru, který kolem nich proudil v odstínech tmavé modři a žluti. Nekonečné víry nekonečných galaxií.
Uchvácen výjevem postavil na stojan čisté plátno a začal horečně malovat.
Začalo pomalu svítat, když svůj obraz dokončoval. Lampiony zhasínaly v atmosféře a měsíc nahradilo v nebeské stráži slunce.
Vincent ulehl na lůžko plný spokojenosti.
Usínal s klidnou hlavou.

"Ne haverlanti, tady to nejde, půjdeme ještě dál. V chráněné zóně se tábořit nesmí."
"Ty můžeš!"
"Holoubku, já první musím jít příkladem."
Došli jsme na přírodní písečnou pláž.
"Strejdo, máš stan?"
"Na co stan? Pomoz mi!"
Sňal jsem pod batohem zavěšené stočené plátno nastříkané polyuretanem, s všitými háky a bodci. Za minutu se kolem stromu vypínal přístřešek. Pod ním se na igelitu uvelebily děti do svých spacáků. Pozdní letní slunce klesalo za les a rozlévalo tu a tam po zemi kaluže světla. I komáři dali pokoj. Miluji, když den usíná. Obě děti tvrdě usnuly. Ještě občas ze sna volají tatínka.

Zazvoní budík.
Ešte nemusíš vstávať. Vonku je strašná zima. A fúka tam. Ostaň so mnou ešte päť minút, budem ti generovať teplo...
O päť minút neskôr.
Dnes nemusíš vstávať. Veď je sobota. Môžeš byť so mnou dlhšie. Kam by si chodila? Je tu tak mäkko a teplo...
O dve hodiny neskôr.
„Ó, nie! Zaspala som! Prídem neskoro do práce!“
Chvatné pretieranie očí, obliekanie, chlípanie horúcej kávy.
Pri odchode venujem perine zachmúrený pohľad.
„Je to tvoja vina, potvorka!“
Perina sa tvári nevinne. Zajtra to skúsi znova. Napriek tomu sa k nej každý večer vrátim.
Veď je tam tak mäkko a teplo...

Sunkáč Kid měl smělé plány bude konec poroby,
on už lidstvo jedou provždy svým záměrům podrobí.
Nebýt Butche Káčidy, známého to nelidy,
který lidi jenom kloval, už by si je převychoval.
Denně nosili mu jídlo, spravovali jeho sídlo,
jenže tenhle vzteklý kur opanoval jejich dvůr.
Tak si řekl, to je moc, popřál Butchi dobrou noc
a Butch padl mrtev k zemi, nenáviděn kury všemi.
Jenže když to člověk viděl, za Kida se zřejmě styděl,
a tak nechal zlobivce zaplavat si v polívce.
Malý chlapec slzy roní, měl Sunkáče hrozně rád,
pohádky, to není pro mě, bručí táta, "a teď spát."

"Už je koniec?" spýtal sa nesmelý hlas v tme.
Miestnosť zažiarila svetlom jedinej žiarovky visiacej na kábli. Hypnoticky sa pohupovala.
"Takže už nás nebude trápit?" opýtal sa Marigold sediaci na gauči.
"Ty se trápíš sám," odpovedal mu Geralt.
"Vy jste to měli ještě dobrý, co já si musel všechno vytrpět!" nariekal Noby.
Kolík všetkým ponúkal žemle. Okolo M'puta poletovali akési včely.
"Teď nás už nepotřebuje, mohli bychom jít spát. Tak na rok." navrhol Elánius.
Miestnosť sa vyprázdnila.
Prišli ďalší.
"Kde sme?" opýtal sa Arkas. Mavi vytiahla paličku.
"V mojom autorskom príbehu. Teraz mám na vás zase čas!" ozval sa hlas.