Magický realismus

Jak poslední rytíř na stráži stojíš.
Hájíš čest svoji i jiných.
Bojuješ se světem či vlastními stíny?
Ach lásko, odlož tu zbroj a schovej meče.
Cožpak ti neřekli, že válek již není?
Minul čas krve a lítých bojů.
Otoč tvář ke slunci, vyjdi mu vstříc.
Utečme do hor a začněme žít.
Na lukách ovečky v huňatých svetrech.
Maličká okna do naší roubenky.
Kachlová kamna a vůně chleba.
Políčko lnu, květy modré jak oči mojí matky.
Tkalcovský stav klape a ožívá.
Po kopcích nese se radost a smích.
Zapomeň na války a lidská muka.
Však čest se dá bránit beze zbraní.

V sedmnácti byl Ángelo Lopéz bohatý mladík.
V sedmadvaceti potkal Boha.
Do sedmatřiceti se stačil zbavit majetku a procestovat svět.
Ve čtyřiceti přišel o vlasy, přestal stárnout a usídlil se v chudinské čtvrti. Obyvatelé ho zbožňovali, ale styděli se to dát najevo. Když procházel páchnoucími ulicemi, vždy s trsem banánů pro děti, kurvy se o něj otíraly bradavkami a mladí gangsteři pokřikovali oplzlosti.
Vidět Ángela bez banánů znamenalo, že někdo umírá.
V ty dny ulice ztichly. Ángelo držel postřeleného pistolníka nebo nemocnou děvku v náručí a zpíval, dokud se tělo neproměnilo v dětské a znovu nevinná duše neodletěla ke Stvořiteli.

Vyšetřovatel mé smrti byl něco mezi Sherlockem, Philem Marlowem a Dalem Cooperem.
Z otisků razítek na zadku dovodil, že vrah bude z okruhu výpravčích, podezíral ale i mlékaře Dana, který mu při výslechu rozbil ciferník, zpod nehtů mně vylovil písmeno Zet, což ho nasměrovalo k zahradníkům.
„Jedno můžeme vyloučit,“ pravil okruhu podezřelých u krbu. „Sebevraždu! S vidlemi v zádech a prostřelenou lebkou se ani blondýnka nedokáže oběsit!“
Viseli mu na rtech.
Zapomněl na motiv.
Na své odmítavé gesto, když na něj zamrkaly nejkrásnější oči na světě.
Na mé eso v rukávu. Cirkusové dětství.
Vstala jsem a eskamotérské harakiri všem předvedla.

Seděli vysoko na větvi a houpali nohama.
Sledovali, jak se na nebi honí beránci a dávali jim různá jména.
Kolem proletěl skřivan a jemně si zpíval.
Vzpomínali na doby, kdy ještě měli klapky na očích.
Pro samé starosti neviděli svět.
Jen tupé ovce jdoucí v davu.
Teď už jsou ovce jen na loukách a davy se nekonají.
Vítr ševelí a lechtá klasy v poli.
Kluci u rybníka házeli žabky a počítali kola.
Z rákosí vylétly labutě, peří zářící v jasném slunci.
Jak nádherní a majestátní ptáci!
Život si plynul svým vlastním tempem.
Ani oni už nespěchali, prostě jen tak byli.

Běžela lesem, který se jí proměňoval před očima. Měla pocit, že se mění ona sama. Stromy vystřídaly obrovské světélkující houby.
Jako by zahlédla vznášet se zubatý úsměv nad cestou.
Předběhl ji bílý ušák ve vestě a poklepával na kapesní hodinky. Doběhli na palouček, kde se zřejmě konal čajový dýchánek.
Svírala šálek. Neodvažovala se napít.
Chlapík v klobouku ji trochu zněrvózňoval.
Zase ten zubatý úsměv, tentokrát i s celou kočkou.
Povídali něco o královnách a bojích.
Točila se jí hlava. Měla pocit, že padá.
Posadila se na posteli. Snad se jí to jen zdálo. V kapse modrých šatů našla srdcové eso.

Při premiéře potlesk vestoje. Agenti mu ještě zatepla přinášeli čerstvým tiskem vonící zítřejší recenze. „Nekompromisní a nesmlouvavý pohled na společnost.“ „Rána mezi oči!“ „Neuvěřitelné herecké výkony i digitální triky!“ „Režisér neodvrací pohled od zla, ale noří nás do jeho středu!“
Nepoužil jediný digitální trik. Natáčení utajené, herecký ansámbl posbírán na ulici. Nikdo nikomu nechyběl.
Vítězný raut trval dvě hodiny, žádných deset minut. Do nejzazší vlásečnice vstřebával lichotky.
Od poslední klapky věděl, že zaplatí svou daň. Na place se mihl pes, který o den dříve rozřezán.
Učísl se, zapil prášek, vykročil do svého apartmá. Čekají tam na něj. Oběti jeho úspěchu.

Vyšetřovatel mé smrti byl něco mezi Sherlockem, Philem Marlowem a Dalem Cooperem.
Z otisků razítek na zadku dovodil, že vrah bude z okruhu výpravčích, podezíral ale i mlékaře Dana, který mu při výslechu rozbil ciferník, zpod nehtů mně vylovil písmeno Zet, což ho nasměrovalo k zahradníkům.
„Jedno můžeme vyloučit,“ pravil okruhu podezřelých u krbu. „Sebevraždu! S vidlemi v zádech a prostřelenou lebkou se ani blondýnka nedokáže oběsit!“
Viseli mu na rtech.
Zapomněl na motiv.
Na své odmítavé gesto, když na něj zamrkaly nejkrásnější oči na světě.
Na mé eso v rukávu. Cirkusové dětství.
Vstala jsem a eskamotérské harakiri všem předvedla.