Magický realismus

Do sedmnácti let ani slovo, tichý brach.
Jen občas řekl otci, že tě huba nebolí, ten bezprostřední bolest v ústech přičítal nedbalé péči o chrup.
Pak se jednou neudržel a bližnímu pravil:
„Když mluvíš jako anděl, nechť narostou ti křídla.“
Odrfnkl dotyčný, svědci se vyděsili.
Ostýchali se, načež pokoušeli:
„Naše řeka řídká, zmohutni ji!“
Bez míry vymaloval slovy tok, až povodně.
„Raději zase zmlkni,“ odbahňovali sklepy.
Chtěli, nechtěli, nemluvil, nemaloval.
Upozaděný, hřiven nedbalý, zakrněl trochu. Bouři vykreslí, ba hladoví-li, nají se jablek ze zátiší. Boje se, neumí říci přitažlivé, krásná jsi. Změnila by se v jinou, neoslovenou. Váha slov tíží.

„Když mě vyhodíte,“ hrozím, „zbořím svět.“
Tušil jsem, že ta chvíle přijde, ministerstvo pro jazykové výstupy bobtnalo, s každým poradcem přibylo technického, organizačního a FKSP (fond kulturních a sociálních potřeb) zázemí, nakonec jsme byli největší v zemi. Poradci většinou cizinci, když to kolem mě kosili, říkal jsem si, aspoň hlavního korektora nechají.
„Počítač tě nahradí,“ řekli mi, „jsi nadbytečný.“
Divili se, když já už pod drnem, nehoď si mašli, máš-li nahrazen být tupou hmotou.
Holubi honili jestřáby, honili kdesi cosi, neomezeni, náhle mocní.
Zákonodárství zborcené, plné čárek tam, kde nemají být.
Vedlejší důležitější hlavního, pletli si úd od pokynu pít.

Levněs pořídil, tučňáku, svůj smoking z pampelišky!
A ty, žirafo dvouhrbá, neplivej na nás z výšky!
Kalhoty nasaď, velrybo, máš promočené spodky.
A ty, králíčku opilý, nechlemtej tolik vodky!
Kde srdce mé, tam domov můj,
sním svou vlast bez obručí,
tam páchne pýcha, voní hnůj,
smrt spoutána, nechť bručí.
Čardáš zatancuj, beznohý, na hrobě oceánu,
vyvedeš mladé, bezdětná, budeš-li hnízdit ve zdi,
připíjím zvonku na cink, vždyť je už pozdě k ránu,
a želva zbrklá utíká, čas pozpátku ji zpozdí.
Kde srdce mé, tam domov můj,
sním svou vlast bez obručí,
tam páchne pýcha, voní hnůj,
smrt spoutána, nechť bručí.

„Kdo nezaseje na hlavě své,“ děly pomněnky pod pampeliškami, „nenávidí přírodu a lidstvo!“
Vidouc, že jsem zpozdilý, zíraje jinam, rozepnula kalhoty a ukázala bodláčí: „Jsem ortodoxní.“
Obolavělý, vyhnán, plešatý oportunista, ptal jsem se holohlavých: „Není venkovcem jedno?“
„Je vidět,“ pokyvovali koleny, „žes indoktrinován! Kdo se nevyholí, pod semením zhyne!“
„Já mám rád,“ věřím v pochopení, „svá šedivá křídla u uší!“
„Tady jde o tradici,“ vědí, „když se nepřipojíš, zrazuješ přírodu a lidstvo!“
Nechci nikoho nenávidět ani zrazovat.
Chvíli jsem vysadil na půlku hlavy růže, druhou zbavil žiletkou poslední šediny.
Nenáviděn o to víc.
Vrátil jsem se do před, k vikingovi.

Starý jak Metuzalém, týden se kodrcám na radnici, vyhládnu, ale co zbývá, mnoho jídla nepotřebuji.
„Vážený seniore,“ řekne úředník, „to by mohl říct každý! Smrt je luxus a nic není zadarmo! Zaplatil jste daň? Nezaplatil.“
„Všechno, co mám, vám dám!“ snažím se obměkčit jeho srdce, „Ale vy jste mi to vyměřili strašně vysoko!“
„Protože dlouho žijete, občane!“ vysvětluje, „Není nic logičtějšího! Čím déle se tu trápíte, tím více co? Naplňujete daňové plnění.“
„Já vám zhebnu na ulici,“ vyhrožuji.
„To těžko,“ usadí mě, „na optimalizátory máme svá opatření!“
Slza mi skane.
„Děti nemáte?“ ustrne se.
„Zemřely ve válce,“ hlesnu, „za vás.“

Odmala ho poutala rozmanitost jazyka.
Mateřština, cizí řeči, které se postupně učil, zejména latina.
Když jednou zabloudil do odlehlého kraje, okouzlila ho slova v nové, neznámé řeči.
Ještě víc si oblíbil původní jazyk svého národa, tak odlišný od současného a přece jemu blízký.
Časem začal pro radost vytvářet vlastní krásně znějící slova, z nich celé jazyky. A ty spolu s nekonečnou fantazií mu jako zaklínadla otevřely cestu do jiných světů.
Zemí pod zářícími hvězdami, zachmuřených horstev, zelených i temných lesů, hlubokých slují, nádherných měst. S mořem, které šeptá o zármutku i touze.
My, poutníci, v nich dodnes bloudíme a žasneme.

Do sedmnácti let ani slovo, tichý brach.
Jen občas řekl otci, že tě huba nebolí, ten bezprostřední bolest v ústech přičítal nedbalé péči o chrup.
Pak se jednou neudržel a bližnímu pravil:
„Když mluvíš jako anděl, nechť narostou ti křídla.“
Odrfnkl dotyčný, svědci se vyděsili.
Ostýchali se, načež pokoušeli:
„Naše řeka řídká, zmohutni ji!“
Bez míry vymaloval slovy tok, až povodně.
„Raději zase zmlkni,“ odbahňovali sklepy.
Chtěli, nechtěli, nemluvil, nemaloval.
Upozaděný, hřiven nedbalý, zakrněl trochu. Bouři vykreslí, ba hladoví-li, nají se jablek ze zátiší. Boje se, neumí říci přitažlivé, krásná jsi. Změnila by se v jinou, neoslovenou. Váha slov tíží.