Magický realismus

Třpyt tvých očí a vůně větru ve vlasech, jež odnáší náš smích. Slunce západ odráží se v loužích a studánkách.
Bosé nohy skotačí a hladí skryté pěšiny. Ostružiny a lesní maliny jsou nám hostinou, barví tvé rty do ruda. Pijem kapky rosy, koupem se v dešti a živi jsme tou krásou a láskou, co je v nás.
Ze stříbrných pavučin závoj i šaty máš, víly a skřítci ať nás oddají. Netřeba nám darů a věna, když máme sebe a na lůžko mechové kdykoli ulehnem.
Kolébáni melodií stromů, rytmem cvrčků, nad hlavou hvězdy září a žhnou.
Vyber si, kterou chceš.
Navěky.

Věno tě zahubí
překrásná princezno
spatřil tě rytíř
co přináší smrt!
Kdysi žal slepých ťal do srdce mečem ran
Mávla jsi křídly a hlavou jen stesk a sám
přízrak tě uchvátil zůstal jen krve cár
Mávla jsi křídly a strašný sen dál se zdál
Věno tě slzou a srdcem
spálilo pod žhavým sluncem
Věno tě náručí temnou
nutí spát na loži se mnou
Věno tě zlatavým kovem
do tváře zoufalství klove.
Věno tě slíbené strachem
spatří se zalykat prachem!
Z mrtvých vstal tiše král
oknem jas prosvítal
obludu spatřil a ťal.
Nasadil korunu
usedl na trůnu
mrtvolným vzdechem se stal.

Když dosáhli čtyřicítky, kdo je potkal, myslel si, že je otcem své mladičké malebné ženy. V šedesáti, že je prachatý dobytek.
Ona se jen švitořivě smála, nápadníky odháněla. Do schodů mu pomáhala.
Přes den přebíral léky, luštil křížovky a čistil si zuby, večer však zatáhl záclony, rozsvítil lampičku a prohlížel si ji.
Až do své smrti nedokázal rozhodnout, zda měl tenkrát před svatbou mlčet.
Věnem dostala krásné tělo.
„A víc nic?“ zeptal se opatrně.
„To ti nestačí?!“ odpověděla dotčeně.
„Stačí, samozřejmě, co bych mohl chtít víc, miláčku! Ale jednou tvé tělo zestárne…“
„Za tyhle hloupé řeči ne!“
Jak řekla, splnila.

V nepravý čas na nepravém místě otevřel dveře. V objetí žena a přítel. Ze stínu mezi nahými těly se vznesla noční můra a vletěla mu do nosu. Až v mozku svěsila křídla a zmagnetizovala.
Přitahovala stíny, vysávala energii a vypíjela potoky. Země prahla, elektřina vypadávala, rozpraskané rty vesničanů prosily o trochu vody. Vyhnali jej jako kozla. Sucho praštělo.
Vyšel na kopec, přetížen nahromaděnými slzami, poloslepý pohlcenou tmou.
„Tak vzlétni,“ pravil můře v hlavě, „ty stvůro!“
Odpoutal se od vrcholku a letěl, z očí mu pršel déšť a sršely blesky, z uší se valily bouřkové mraky. Zem zazelenala, děti hltavě pily.

Zasekl a cítil, že ano.
Do noci zápasil jako Jákob s andělem, pouštěl a přitahoval, až unavil. Na břeh vytáhl s krvavými ústy, peánem šetrně vyprostil háček. Jen do půli těla rybou, prsy špičaté, ramena oblá, vlasy zelené. Oči únavou téměř vyhaslé.
Trochu přiklepl kamenem, na mrtvolné mimikry nedal!, přehodil přes rameno a doma uložil do napuštěné vany.
Brzy se zotavila, krev spolykala.
Koupat se spolu nemohli, teplou vodu nesnášela.
Panenky se vybarvily šedomodře, dvorce tyrkysové.
V objetí přemýšlel, zda ji láska promění a prolomí šupinatý pás cudnosti.
V objetí se přestal sledovat.
Jednoho dne už nevstal, místo nohou ploutev.

Živí nechť se voní, mrtví mohou smrdět, napadlo jej, když ze sebe střepával hlínu.
Hlad neměl, žízeň necítil, a to si dole poležel týden.
Ani na záchod se mu nechtělo.
„Ty vypadáš,“ hartusila žena.
Oholila, vykoupala, navoněla, najíst dala.
„Vítej zpět,“ řekl děd, „a do dna!“
Ukládal opilé do postele, protože – ač prolil hrdlem půldruha korbele – zůstal střízliv.
„Co tady strašíš?“ zlobila se teta, když přistihla u knihy, „hybaj do práce!“
Nabytý čas se zaplnil.
Koňské dávky kolínské, večer plný talíř, aby neurazil, v noci pitky, ještě do sedmý nohy, zeťáku!
Za týden vzal krumpáč a šel se zakopat zpátky.

Byl trochu roztrpčen, když mu v zavinovačce přinesli hada.
"Máte chlapečka!" vrkala zdravotní sestra.
Už druhého plaza. Jeho bratr, dvojče, o pět let mladší lenochod, ani z lůna se mu nechtělo!, přitom počal krásné zlatohlávky.
Vždy svého sourozence podceňoval, otce - hada a lva - oba neznali, matka svobodomyslná a divoká!, ale jako starší podědil lví tělo a hadí povahu, bráška naopak. Hlazen po hřívě, obletován děvčaty, zatímco dvojče - šupinatec - vzbuzovalo odpor. Hbitý jazyk proti tupému řevu, smýkl se tam, kde bratr bušil hlavou do zdi. Vždy napřed, ohebný, přehlédl silnou vůli.
Jak jeho děti rostly, pochopil, že hadí povaha lví nevychová.

Za Smuténkou ráno, vodnatá a nafouklá, v objetí bublala.
Slepá stařena vzpomínala, soustřeď se, abys nic nezapomněl!, škobrtavě šišlala. Rodičům vypral, uklidil, navařil a uklidil. Batolili se po pokoji a stahovali ze stolu ubrus. Děti napomínaly, narůžověle vpíjel kaňky jejich hněvu. Odpoledne točil vodu vyschlým pijákům, krájel chléb vychrtlým žroutům a čtvercovým otvorem ve skle tiskl ruce vězňů. Večer se ženou, ženami, umyl záchody, vyfénoval vlasy, napekl cukroví. Pofoukal, vyslechl, nehty zastřihl. Bezdomovci nastlal ve svém pokoji.
Dnešní za kolik nepřineslo sub specie aeternitatis žádný vejvar, tři čtyři roky od každého, Smuténka vtiskla do dlaně pětiletku.
Zítra znovu, vina zavazuje.

"Jsme tým, tak mě poslouchejte," kladl nám na srdce ten, co nejdál doplivl.
Nemusel. Každé spojení má svou hierarchii.
"Vždycky hledím na dobro všech," zdůrazňoval, "kdybych jednou jedinkrát měl upřednostňovat sebe, nechť mi z uší rostou kopřivy!"
Nosil čepici, pak beranici.
Na tvářích čím dál zarudlejší.
"Nastal čas utužit partu, kopřivňáku," vyzval jej jednoho dne jeden z nás.
Připojil nějaký slib, říkáme mu smrkáč.
Nechci, aby mi z půlek rostl smrk, tak se nederu.
Čekám, co poslední z naší čtyřky.
Nakonec jsem ho předběhl.
"Ať mi z úst teče zlato, kdybych vám lhal!"
Jsem bohatý, ala ta bolest. Nekonečná, trýznivá.

Byl to jeho první a poslední let.
Nejraději by vše zaspal, ale budily jej v pravidelných dávkách servírované bezpečnostní instruktáže. Snažil se soustředit, letušky však měly o číslo menší uniformy.
Nakonec se stejně – tanečky i tanečnice – ukázaly k ničemu.
Země zešedivěla, voda hořela a nebylo kde přistát. Panika ho znervózňovala, vyděšení lidé se chovali nedůstojně, jejich rysy trochu zdivočely. Vzduchem plachtila spousta nepřístojných slov. Nasadil sluchátka, zavrtal se do sedačky a ponořil do řízných tónů Nightwish. Když se probral, byl na palubě sám, motor nevrněl, palivo došlo, letěl.
Vznášel se v oblacích a přemýšlel, zda se přeci jen nebude nudit.