DMD Bonus č. 8 pro 30. 4. 2017.

Sheldon zavřel dveře a hodil klíče do misky. Všiml si Leonarda, který stál u chodbičky k ložnicím a tvářil se slavnostně.
"Ten muž naproti se stěhuje. Nevybral si na to moc praktické šaty," oznámil Sheldon a šel si sednout na své místo.
"Sehnal jsem nám dva lístky na natáčení Battlestar Galacticy," odpověděl mu místo toho Leonard.
"Cítím něco divného, tady, dole kolem žaludku."
Sheldon obdivně hleděl na dva vzácné lístky.
"Není to to, že máš radost?"
"Ne, ne, to znám."
"A co vděčnost?" nadhodil Leonard.
Sheldon na něho úkosem pohlédl: "To je hrozné, jak se toho zbavím?"
"Zkus říct děkuji."

Tak už je to zase tady. Jaro naplno propuklo a všechno pučí, bují, raší, roste a kvete. Příroda se probouzí a s ní se o slovo hlásí... Zahrádka! A křičí: rejpej, plej, sázej, zalejvej. Galeje hadr.
Zima už mizí v dáli a s ní všechny ty volné chvíle. Kdo nemá domek nebo zahrádku, nepochopí, že ten slastný pocit, kdy má člověk čas číst mraky knížek a sledovat filmy, chodit po výstavách a nebo psát každej den drablísek, je nenávratně pryč. Tomu všemu je konec. Zahrádka volá a vyžaduje pozornost.
Nastal čas transformovat pomyslná pera v našich rukách v bytelné motyčky.

Běžela lesem, který se jí proměňoval před očima. Měla pocit, že se mění ona sama. Stromy vystřídaly obrovské světélkující houby.
Jako by zahlédla vznášet se zubatý úsměv nad cestou.
Předběhl ji bílý ušák ve vestě a poklepával na kapesní hodinky. Doběhli na palouček, kde se zřejmě konal čajový dýchánek.
Svírala šálek. Neodvažovala se napít.
Chlapík v klobouku ji trochu zněrvózňoval.
Zase ten zubatý úsměv, tentokrát i s celou kočkou.
Povídali něco o královnách a bojích.
Točila se jí hlava. Měla pocit, že padá.
Posadila se na posteli. Snad se jí to jen zdálo. V kapse modrých šatů našla srdcové eso.

Duben seděl u ohně, něco kutil a spokojeně se usmíval.
Nad Rovinou se blýskalo na časy (to poslední stoslůvky létaly na server), ale v kruhu byl klid. Květen se už od rána čančal, dokonce se ani nestihl porozhlédnout po okolí, jak to vypadá s kvetoucími třešněmi.
„Bledě,“ utrousil Duben a rozesmál se vlastnímu vtipu. Nemůžete se na něj zlobit, byl po těch třiceti dnech uondaný až hrůza.
Zítra ráno, až se jeho adoptivní dětičky trochu prospí, provede přehlídku.
Každé káče, které během DMD doneslo aspoň pět nápadů, pět chybějících slov nebo pět komentářů, dostane maličký odznáček z listí. Listové eso.

"Pánové, práci si prosím nechte doma," vykřikla Bordelmamá, ale pánové už se rozběhli po budově.
V tančírně našla Akustika, zrovna přepojoval reproduktory od věže tak, aby jeden nehrál s opačnou fází.
Grafik si v jídelně fotografoval detaily křivek židlí Thonet.
Kuchař v kuchyni vyzvídal recept na Créme Sotté Bincoladi.
Zámečník s lahvičkou oleje obcházel všechny panty.
Elektrotechnik už ze štaflí doplňoval žárovky na lustr na schodišti.
Veterinář myl akvárko rybičkám.
Síťař nastavoval na wifině lepší zabezpečení než WPA.
Jenom Doktor se věnoval Slečnám. "Slečno, prosím, řekněte á."
Taky Sňatkový podvodník byl u Slečen, ale toho Bordelmamá rovnou vykopla z domu.

Papíry čekající na roztřídění přesuneš ze stolu do šuplíku.
Spoustu různých papírů přestěhuješ ze šuplíku na poličku.
Vyhradíš krabici, do které odsuneš směs papírů, letáků a kdovíčeho.
A pak ten čas to všechno procházet najdeš.
Dětská kresba s neúhledným věnováním. Krásná vzpomínka. Na holčinu z rodiny, která kamsi zmizela. Vzpomínka zhořkne.
Velice milá margaretka od kluka, s kterým ses o tři roky později neznala a o dalších pět let později zhádala.
Několik fotek od človíčka, který to v životě asi vždycky bude mít těžký. Na fotkách se smějete, na pravdu fotky nehrají, nakloní váhy.
Hned sladce, hned smutně je ti.

Začalo pršet, stmívalo se. V zimě hned před Vánoci, uprostřed té bujaré sváteční nálady, vedle shonu po dárcích, mezi úsměvy cizích lidí, seděl na lavičce a pozoroval své boty v kaluži a bahně. Občas udělal „ťáp“, jen to mlasklo a kapky změnily úhel dopadu na leštěnou kůži. Seděl a čekal. Nebyla mu zima, nebylo mu nic. Nebyl smutný, ani veselý, byl dokonale prázdný. Emoce si vybavoval jen letmo. Všímal si však, že ho všechny bolí. Bolí a svírá ho smutek, stejně tak veselá vzpomínka.
„Ahoj. Jdu pozdě ...“ přisedl si kamarád.
„Ahoj.“ řekl prázdně.
„Co je? Máš emoční koliku?“
„Asi ano.“

Soud měl proběhnout na palubě admirálova Castora. Předvoláni byli všichni přeživší z Čírky. Mladý Barkley si nervózně mnul ruce. Když Tom nasedal do člunu, aby ho k ní odvezl, nehnul ani brvou. Obavy zamkl do kamenné truhlice. Byl kapitán. Nemohl si dovolit dát před zbytky své posádky najevo nejistotu. Vědomí, že udělal vše, co bylo v jeho silách, aby ochránil svěřené lodě, se zdálo chabou útěchou. A zároveň kotvou naděje. Pojistkou, že za odvahu nezaplatí příliš vysokou cenu.
Na palubu Betsy se vrátil dlouho po poledni. Stěží skrýval únavu. V očích však měl klid. Nebylo třeba slov. Obhájil svou čest.

Neporučím větru stůj, už nezmůžu se na nic, ten můj život je jenom hnůj, a vyklízím se z pozic. Nikdy jsem se nedozvěděl, co s emoční kolikou, teď mám v střevech velký svízel, a točí si tam klikou. Nepoleví svině jedna, ani když mu poručím, nejsme přec na konci ledna, a se světem se neloučím.
Do emocí, jak je vidět, raději se nepouštějte, stačí jenom spolu bydlet, slzy smíchem rozpouštějte. Je to velká legrace, bez přehnaných gest, vypadá jak nemoce, že hledáš slepých cest. Od bolesti pomůže ti, bolest zase jiná, co ti chybí ke zvířeti, jenom ta řeč přímá.

Když i ty nejstarší děti odešly na kutě, vyplížila se ven a zmizela mezi šedavými stíny. Na místě zaklepala třikrát a ještě jednou. Smluvené znamení, které si předplatila. Zavedli ji ke správné cele.
„Greto?“ řekl nevěřícně, když vstoupila.
„Jak jste mohl?!“ sykla ostře a uhodila ho do tváře ručkou v krajkové rukavičce. Nebránil se slovy ani gesty. Zasadila mu i druhou ránu.
„Nenávidím vás, vy zrůdo!“ Odhodlání nenávidět se mísilo s niterným pláčem. Nenáviděla ho, ale ne tak docela. Přála mu všechno, co mělo dopadnout na jeho hlavu, ale ne tak docela.
„Jak jste jen mohl?“ šeptala mu mezi polibky.