Magický realismus

Vždycky když složil z papíru zvířátko a vdechl mu život, biologiářka běsnila. Honila koníčka, velrybu nebo vlaštovku po třídě, dokud neulovila, neroztrhala a stvořitele nenafackovala.
„Holubník mi tady z toho dělat nebudete!“
Zlobilo ho to, život se má dávat, a ne brát, jednou se dožral a zpod prstů mu vyrostl štír.
Učitelka vyjekla, zděšením jí zapadly oči, musela do nemocnice a on ze školy.
Když vyrostl, oblíbil si krabice. Kancelář zazvířetil spoustou pomocníků, chobotnice podávala tužky, sponky, razítka a nůžky, želva podpírala nohy, slon vozil na záchod.
Spálili je. Vedoucí ochranky, personální ředitel, vrchní bezpečák.
Jeho bestiář se rychle zaplňoval.

Když v úterý ráno pleš zezelenala, nepřikládal tomu váhu.
Ve středu na hlavě džungle pampelišek. Střihací strojek nespokojeně bzučel, ale kosil jak žnec.
Narůžovělá poušť vydržela sotva do odpolední píchačky, navečer už mu zase padaly do očí žluté kvítky.
Vzal si sick day. Porost na hlavě rostl a bujel, až zechmýřil. Vyšel na balkón, aby nechal vítr odvát bělostné pavučinové vločky.
Ve čtvrtek si jej povolal do kanceláře nadřízený.
„Budu tě muset vyhodit,“ sdělil, „naše píár barva je aktuálně fialová, nikoli žlutá!“
Bez práce hladověl, sedl si před zrcadlo a začal kreslit.
„To jsou krásné obrazy,“ uznale kývaly vlasaté hlavy.

V sedmnácti byl Ángelo Lopéz bohatý mladík.
V sedmadvaceti potkal Boha.
Do sedmatřiceti se stačil zbavit majetku a procestovat svět.
Ve čtyřiceti přišel o vlasy, přestal stárnout a usídlil se v chudinské čtvrti. Obyvatelé ho zbožňovali, ale styděli se to dát najevo. Když procházel páchnoucími ulicemi, vždy s trsem banánů pro děti, kurvy se o něj otíraly bradavkami a mladí gangsteři pokřikovali oplzlosti.
Vidět Ángela bez banánů znamenalo, že někdo umírá.
V ty dny ulice ztichly. Ángelo držel postřeleného pistolníka nebo nemocnou děvku v náručí a zpíval, dokud se tělo neproměnilo v dětské a znovu nevinná duše neodletěla ke Stvořiteli.

Ohlížeje se, uklouzl po banánové slupce.
Uvítal to, od rána strašně natlučený, teprve s pádem zase svěží a jako rybička. V práci krvácel, než se řízl o papír.
"Vlastně jsi nekonečná kráva," řekl kolegyni, kterou znal po pihu nad travnatým trojúhelníkem. Sblížili se, na okamžik, začal ji nadbíhat a zapalovat a pomáhat do kabátu, dráždivě neznámé.
V krámech jej neměli rádi, věčně něco reklamoval, nové, zatavené nezbytné zbytnosti, použity nepřispěly k žití. Hluboce nejistý vlastní práci rozkládal na písmenka až do nicoty. Nadřízené rozčiloval, neb znal odpovědi před otázkou.
Až když zhnědlé banány začaly žloutnout, pochopil, že musí plavat vpřed.

Zatímco spal, zašili mu do žaludku kameny.
Ráno se na cvičišti sotva ploužil, těžko mu, přetěžko.
Za trest vytíral večer záchody, pořád dokola, sotva začal, dávil se. Když konečně hotov, přišli mazáci, prasata.
Žaludeční šťávy nakonec rozmělnily šutry na bláto. Noční můry se sletěly na ten div podívat, leč zapomněly na svou nakynutost a zapadly.
Za tváře zvlhčené slzami bit, tak plakal dovnitř a zaléval.
Na bojišti zahnáni do bažin, první bublali důstojníci, prasata, těžká výstroj a balvany pod levou plící stahovaly všechny vojáky do lepkavého objetí. Vychrtlý a lehký strhl uniformu, na zádech křídla motýlí, zatřepotal a vznesl se.

Je to kouzlo, bug v přírodních zákonech nebo davová psychóza?
Rozhodně je to užitečné, i když nejste mezinárodně hledaný zločinec.
Výchozím bodem je pravidlo mazance: pokud vidíte mazanec, vidí také mazanec vás, minimálně dokud ho nesníte. O tom, jestli si pak rozžvýkaný mazanec prohlíží vaše vnitřnosti, nejsou díky bohům zprávy.
Mám na obou očích -13 dioptrií, moje dálka je 5 centimetrů od oka. Když si sundám brýle, vidím rozmazaně. Zároveň vy vidíte rozmazaně mě.
Já dokážu jít městem bez brýlí, ale dokážete vy jen tak přejít fakt, že kolem vás právě prošla mazanice? Že vám ukradla máz oblíbeného mazadla? No?

Při pohledu do zrcadla strnul. Jeho rysy rozmazané.
„Zlobí mě oči, nebo jsi něco udělala se zrcadlem?“ houkl směrem k ženě, ale hlásky se vpíjely do sebe a vzešel z toho roztahaný, nesrozumitelný houkosten. Z kuchyně ozvěna.
Místo manželky viděl šmouhu. Podal jí zrcadlo. Skvrna se zavlnila, zabučela.
Předměty ostré, vytáčel jeden kontakt za druhým, ale vždy – slova, skutečná slova, byť divně strojová! – volané číslo neexistuje. Sluch i zrak slouží, pokud se ovšem nezblázní jen při kontaktu s živým organismem. Hmatem tvary a rysy druhého cítili.
V bačkorách vyrazili do města.
Všude pusto a prázdno, na obloze černé cákoty vran.

Je jako stín, co zahlédneš koutkem oka.
Je jako mrazení v zádech a ten pocit, že je stále s tebou.
Sleduje.
V naleštěném skle pouličních výloh občas se mihne, abys nezapoměla.
Je jako stín v temných koutech.
Vkrádá se do myšlenek jako svědomí.
Palčivý pocit její přítomnosti, ať už jsi mezi lidmi nebo sama.
Když jsi vzhůru a možná ještě více, když spíš.
Pouze v zrcadle přestane se schovávat.
Nebrání se přímým pohledům.
Spiklenecky na tebe mrkne a přidá zákeřný úšklebek.
Nikdy nebudeš sama sestřičko.
Já tě neopustím.
Když všichni odejdou, my tu pořád budem.
Ty a tvé nenarozené dvojče.

Lazario dorazil na letní sídlo rovnou ze služební cesty, upraven, umyt, v saku. Z dvojpostele na něj skelně hleděl krvavý Sebestián, manželka plakala.
„Chceš mi k tomu něco říct?“ zeptal se unaveně.
„Nemohu,“ vzlykla Mária.
Upravil si vázanku a vzal to na sebe.
Když podepsal přiznání, rovnou jej zastřelili, jasný případ žárlivosti, soudy přetíženy.
V rakvi jej probudil Máriin pláč.
„Já to nebyla, nebohý muži, to Ricardo, můj druhý milenec! Bála jsem se ti přiznat…“
V noci se vyhrabal a zaklepal na žárlivce.
„Ricardo, za tebe jsem nezemřel!“ podával mu – nahý – své sváteční šaty.
„Chápu,“ kál se vrah, „kde ležíš?“

„Úplně ti nerozumím,“ děla žena v pondělí na třetí výročí svatby, „přesto respektuji tvé přání. Dohodli jsme se dopředu, uznávám. Ale já tak chci miminko!“
„Máš ho mít,“ řekl. Téhož dne těhotná, v úterý široká a vzdychavá, ve středu rodila.
„Chlapeček,“ pravila. „Ano,“ odpověděl. Do dvou let holčička.
„Dvě děti,“ pravila. „Ano,“ odpověděl. Za dvanáct měsíců trojčata.
„Výborně!“ pravila. „To jsem rád!“ odpověděl.
Viděl, že je dobrou a obětavou matkou, spolehlivou a podpírající manželkou.
„Myslím,“ děl v sobotu o sedmém výročí sňatku, „že jsme se už dost poznali. Víme, co můžeme jeden od druhého čekat. Co kdybychom spolu poprvé ulehli?“