Magický realismus

Než se vzali, upřímně se nenáviděli.
„Hnusíš se mi, miláčku,“ říkala mu po ránu.
„Tvůj drahý hlas slyšeti – šavli musím hoditi,“ odpovídal nad mísou.
Na svatbě mu rozbila několik lahví šampaňského o hlavu, on z ní strhal šaty a na holou ji přede všemi naplácal.
Na líbánkách zdůstojněli v tiché, zlověstné pohrdání.
Občas si odplivl, ona odskočila do cizí náruče.
Zlom nenastal ze dne na den, žádné před tím, než.
Přestal pít, ona trajdat.
Najednou si měli spoustu co říct. Vlastně o sobě nic nevěděli. Hltali se.
Ke stáru vzájemně objevili svá těla. Propleteni, utápěli se ve vráskách toho druhého.

„Drahá,“ řekl ženě, „je to tady. Chceš jet se mnou?“
Otevřela jedno oko.
„Jsem hrozně unavená, miláčku.“
Políbil ji na čelo, namazal si svačinu a odjel do porodnice.
„Budeme vás muset uspat,“ pravili bílokabátníci.
„Nesnáším řezání,“ usmál se, „já vám to prsty otevřu, vyndejte mimčo, řekněte už a já se zavřu.“
„Vy jste pacient, vy rozhodujete,“ přikývli.
„Krásná holčička,“ přišel se podívat primář, když už bylo po všem. „Ale jednu věc mi musíte vysvětlit. Na formuláři se jménem dítěte je podpis váš, manželky, rodičů, tchyně… Kde je podpis tchána?!“
„Už je mrtev,“ hlesl unaveně, „potvrzení jsem samozřejmě přinesl s sebou.“

Psal stížnost, když mu na papír ukápla černá slza. Vpila se, roztáhla, stůl ztmavl.
„Krucinál,“ zavrčel do pavoučích vláken, která se mu soukala z úst.
Muselo to přijít, hlava k prasknutí přeplněna nocí, temné křivdy a vzpomínky rakovinově bobtnaly.
Nemluvil, neplakal. Spánek odvrhl, neboť během jednoho jediného zdřímnutí, kdy dýchal pusou, se pavučiny rozzávojovaly po celém bytě a požraly barvu.
Zamkl, zatáhl záclony, zahyne. Jako zatoulaný pes.
Třeštilo ale moc, tak o skobu rozrazil lebku.
Z díry se mu sypaly tisíce kuliček máku. Třepotal, třepotal, až vytřepal.
Otevřel okno. Na stráni rostly vlčí máky. Sytě červené. Byl v babím létě.

Chvátal na poslední chvíli, ale před ohněm a vodou musel zastavit.
Pevnina hnědá a černá.
"Dělej, už zvoní!" houkli na něj poslední probíhající opozdilci.
"Vám se to řekne," hlesl jim do zad, "když nevíte!"
On věděl: červená hoří, modrá topí.
Živly se mstí.
Z pastí pod sebou by se vymotal, ale nesplněná zkouška předznamenávala špatné známky, výprasky, šikanu.
Poskakoval po pestrobarevné podlaze, tam na ostrov, tu na kámen, tady je celý světadíl.
Ke schodům zbývala poslední překážka, Mars s tmavými koly, když země dýchla:
"Nevstupuj na mé kruhy!"
Zůstal ohromeně stát.
Trubka na stěně, po které ručkoval, horká, bolestně horká.

Angelo tušil, že je zle. Jakmile se první várka dětí začala vylupovat, poznal se. Bylo jen otázkou času, kdy na to přijde i policie.
Ta se už tři léta trápila s pátráním po záhadném stvořiteli. První rok šílela z vražd ze žárlivosti, které se podařilo zastavit až obecní vyhláškou, že ženy nejsou nevěrné, neb ve stejné dny obtěžkány staré i mladé, vdané i svobodné, děvky i panny.
Přestal chodit ven, aby zastavil ten příval.
Jen občas vykoukl z okna. A olízl se.
Mnoho zcizoložil, aniž by.
Teď slyšel zuřivý dav před domem, na schodech okovanou obuv.
Oči si vypíchl sám.

Přirostla k němu, jak přes šedesát let podpírala.
V pondělí se zapotácela. Musel se rozkročit, aby neupadl. Berla ztěžkla.
Doktor jí dal sluchátka a řekl:
"Vaše žena umírá, pane. Budeme se muset pokusit vás oddělit, jinak zemřete s ní."
"Ne," zavrtěl hlavou, "jsme jedno tělo."
Leželi na dvoulůžku, když se přišly rozloučit děti, vnoučata, pravnoučata.
"Buďte na sebe hodní," ona.
"A více si uklízejte!" on.
"I na smrtelné posteli si ze mě střílí!" ztěžka se usmála. "Děti, dětičky, už běžte a zamávejte, ach, nám..."
"Kachnám," doplnil.
Zamávaly, ale staženými hrdly neprošla hláska.
Když odlétaly, životy v tělech samodruhých následnic koply.