DMD č. 1. pro 1. 4. 2017. Téma: Zázrak zrození

Ten jediný, nekonečně krátký okamžik. A neuvěřitelný, nekonečně plný skutek.
Ten pocit, kdy slepý otvírá oči, hluchý uslyší první šelest a chromý se postaví na nohy. Ten moment, kdy mladý pták poprvé máchne křídly a vzlétne do výšin. Připadala si jako by, zbavena černých klapek, poprvé spatřila světlo. Zalívala ji nevýslovná radost a pokoj a nechápala, jak jen mohla nevidět. Poprvé v životě se cítila bezpečně. Poprvé cítila opravdovou volnost. Poprvé doopravdy poznala, co to znamená plnost štěstí.
Tam dole stálo pět černě oděných postav a skrápělo její rakev slzami. Cítili velikou bolest. Ale pro ni to byla chvíle zrodu.

Nad stolem osvětleným velkou stolní lampou se sklánělo pět mužů. Šestý stál ve stínu, opřený o futra dveří. Na stole ležela roztržená polovina papíru.
"Kdo ví, kde to Srabus vyhrabal," odfrkl si mladý muž s kulatými brýlemi. Vedle stojící černovlasý muž v kožené bundě souhlasně přikývl. Ze stínu zakřupaly klouby.
Pomenší mužík se špičatým obličejem nahlas četl: "Bla bla hmm... ať získáme zázrak zrození. Zázrak zrození? Co to má být?" podíval se na Moonyho. Ten obrátil zrak na Čmeláka.
"To ještě nevím," zavrtěl Čmelák dlouhou stříbrnou bradou. "Ale když je to důležité pro Raddlea, je to důležité i pro nás."

Skleněné terárium stálo na obrovském stole a mladý muž se kochal, jak je vše dokonale připravené. Bylo v něm teplé žárovkové světlo, několik plochých kamínků, malé jezírko, nějaké rostliny, úkryt před teplem v kamenném domečku. Dalo mu to velkou práci. Ale něco tomu přece jen chybělo. Co je růže bez trnů, to je terárko bez jeho obyvatel. Hezky v teple se vyhřívala tři vajíčka. Nebyla velikonoční, ale hadí. Každým dnem měl nastat ten zázrak zrození a objevit se noví obyvatelé. Prasklo první vejce, po něm i druhé a třetí, ale místo hadů se objevily tři roztomilá kuřátka. Někdo ho napálil.

Bola noc.
Bol na úteku.
Mal hlad.
Nevedel, kam ísť...
Ďaleko nad obzorom sa začala šíriť oranžová žiara.
Vychádzalo slnko.
Nič krásnejšieho nikdy nevidel.
Náhle klesol na kolená v starom obrade vítania dňa a nechal životodárne lúče vpiť sa mu do kostí. Predtým na tieto rituály nikdy nedal. Ale neuvedomil si, ako moc boli jeho súčasťou. Kým bol, odkiaľ pochádzal.
Oni mu to vzali.
Slnko vystúpilo nad koruny stromov a on vstal. V očiach mu ale stála plápolala žiara úsvitu. Alebo to možno bolo odhodlanie, že nájde toho, kvôli komu strávil dva roky na nútených prácach v doloch na severe.

Na počátku bylo slovo.
To slovo bylo Bůh.
Ten Bůh stvořil nebeskou klenbu a mořský vody.
Ty nebesa a vody pak daly vzniknout flóře a fauně.
Ta fauna zrodila člověka.
Ten člověk si podmanil květenu a podrobil zvířenu.
To mu ale nestačilo.
Chtěl vládnout mocí větší, než kdy svět poznal.
Chtěl poroučet nebeským sférám a krotit mořský vlny.
Ta touha stvořila magii.
Ta magie se rozšířila napříč kontinenty a zakotvila v každým z nás.
Každej člověk by s ní dokázal dobýt svět.
Změnit ho k lepšímu.
Zničit ho do základů.
Ještěže nikdo z nás neumí správně používat slova.
Díky Bohu.

"Dnes jsem potkal spolužáka ze základky vezoucího kočárek. Myslel jsem: časný dědeček, a houby! Pyšný tatínek! Až jsem se v duchu zastyděl, že jsme se Scholastikou rozmnožování už zabalili," referuje Lev kamarádům.
"My už jsme také doma všichni, jak říkává Timea, člověk musí znát své možnosti," konstatuje Tadeáš.
"Pravdu máš, ale řekni, proč jsem z toho tak naměkko?" táže se Lev.
"Neboť zrození je zázrak!" reaguje Jimram. "Znám jen něco málo z anatomie či biochemie; když si představíš, že někdo, ať už mu říkáš pánbůh, či jinak, poskládal ty molekuly tak, aby vznikl život, to tě naplní úctou a obdivem!"

Vzbudí se brzy ráno, nechápavě se rozhlíží.
Všechno ho bolí. Nohy, ruce. A hlava! Jako kdyby mu do čela zabodávali trny.
JEDEN PO DRUHÉM JE NĚKOMU ZARAZÍM HROZNĚ STRAŠNĚ PŘÍŠERNĚ HLUBOKO.
Krok. Bodá ho v boku.
AU. Já chudák.
Vylézá ven, slunce pálí. Padá.
Zkouší vstát. AU! Kde jsem se na co napíchl?
Nakonec to vzdává, potupně se plazí za nejbližší keř a tam činí vše, co je nutné učinit.
Pak se zmučeně obrátí na záda a zírá na jasnou oblohu.
Ještě JEDNOU budu někdy slavit něčí bar micva. Šmarjá panno, teda sorry, mami, už nikdy nebudu chlastat. Blbej Jidáš.

Na začátku řekli, že pro naše dobro.
Naše menší dobro; to, co přišlo pak, je pro větší dobro.
Zázrakům se někdy musí trochu pomoct, přece taky chceme lepší svět, a jestli nechceme, tak jaký máme smysl?
Počítám dny, počítám kroky a počítám ty dny.
Měla jsem být opatrnější. Myslím, že mě sledují ještě víc, skláním tvář, snažím se být neviděná a neviditelná a nevidět.
Každý měsíc jsem se modlívala, aby ne, a teď se modlím, aby.
Jestli mě sledují, je to poslední šance na záchranu.
Modlím se o ten zázrak, a to přece chtěli.
Možná už jsem ta správná ovečka.

Nymfa se pevně přichytila k suché větvi trčící nad vodou. Zajímavé...zblízka ten tvor připomíná jednu z nejlepších představ pana Gigera který proslul rekvizitami pro filmové horrory. Kořist přitom loví podobně jako Gigerův nejslavnější filmový netvor. Má takovou vystřelovací masku. A přitom, jaká krása z něho za hodinu bude. Obal praskl a tvor se pomalinku dral ven. Když se mu to podařilo, seděl vedle exuvie, sušil si křidélka. Ještě chvíli nebude schopen odletět. Z ponuré nestvůrky, v jejíž podobě tvor strávil několik měsíců, se stalo krásné elegantní barevné stvoření, které bude žít jen asi týden. Déle nejspíš ne.
Šidélko ruměnné.

Tak především byla tahle akce předem odsouzena k fiasku.
Nikdo nečekal zázraky od vejce divokého plivouna, které bylo za nejasných okolností nalezeno kdesi ve Skotsku. Někteří z mužů se dokonce sázeli, zda bude dráče vůbec umět mluvit. A především se nikdo nijak zvlášť nehrnul na tenhle dosti nejistý kapitánský post.
Jenže Británie na tom byla s draky odjakživa bídně, a tak se letci museli alespoň pokusit o zkrocení. Několik vybraných poručíků teď s pohřebními výrazy hypnotizovalo nevelké žlutozelené vejce, na kterém se zahýbal první střípek.
"Pohleďte na zázrak zrození!" zvolal Calder do ticha a ani se nenamáhal skrývat škodolibé veselí.