DMD č. 1. pro 1. 4. 2017. Téma: Zázrak zrození

Matopoeius uvádí citace ze starých věštců, jejichž přes dva tisíce let staré listy se dochovaly pouze v pozdějších opisech. Vypráví se v nich, že jednoho Probuzení se stane něco výjimečného, otevřou se čtyři oči namísto dvou a započne nový věk.
Vykladači se shodují, že očekávat od zvířete zázrak zrození není nic neobvyklého, ačkoli neexistence jakýchkoli dokladů o dalších jedincích tohoto druhu situaci poněkud komplikuje. Je možné, aby pratvor, který nese na zádech Netrpělivé město, přivedl na svět potomka? Není to celé jenom metafora? Vědci zůstávali skeptičtí, fatalističtější část církví se připravovala na konec světa a ten zbytek na jeho počátek.

Pamatuji si na to, jako by to bylo včera. Jako každému, který to poprvé okusil, a to poznáš sám, se mi ta chvíle navždy vryla hluboko do paměti.
Stalo se to přesně v tento den, před mnoha a mnoha lety. Psal se rok 1940 a mne čekal první sólo let mého života. Jestli jsem byl nervózní? Ano, byl. Jestli jsem měl strach? Ani zdaleka.
Nasedl jsem do cvičného Texana, přikurtoval se a pečlivě kontroloval všechny přístroje. Přesně, jak mne to učili. Nastartoval jsem motor a cítil ty úžasné vibrace. Když jsem konečně vzlétl, propadl jsem v úžas. Tohle je život!

Brajgl seděl pod oknem, pokrytý střepy a krví, hladil Pepanka, a vedle něj se sešel zbytek kapely.
Nemluvili.
Jen poslouchali.
"Porodila jsem tě-"
"Nikdo se tě neprosil!"
"Kurňa, takže jsem tě měla nosit sedmnáct let v břiše?"
"GRRROOOAAARRR!"
"Jak chceš... Jednu bííílooouuu orchidej-"
"Máti!"
"Chvalimíro!"
V pauze Brajgl přidusil dlaní Pepankovou zakvíknutí.
"Byla jsi tak... klidňoučká, když ses narodila."
"Myslíš na satanovo dítě."
"Jmenoval se Standa, ne Satanda."
"Vrrr... co ode mě vlastně chceš?"
"Jen si připomenout zázrak zrození."
"?"
"Kurňa, Božidar má problémy, nevidíš? Potřebuju, abys mi ho pomohla srovnat."
V té chvíli se pod oknem odehrál nefalšovaný zázrak zhrození.

Horečnaté chvění střídá zimničný třas. Proplouvám prostorem a časem, skrz fantaskní země i prastaré galaxie. Když mne náhle obklopí temnota černější než plíce notorického kuřáka, propadám na moment beznaději. Ale pak temnotou pronikne světlo – osamělý, a o to zářivější bod možné budoucnosti. Udělá se mi mdlo už jen při pomyšlení, k čemu za chvíli dojde. Není to poprvé, přesto mne však svírá radostná nervozita, která hravě překoná předešlou nevolnost z rychlého mezigalaktického cestování. Konečně vpluji do té nebeské záře, která mě osvítí a vykouzlí mi na tváři úsměv spokojeného klauna.
A tak se zrodil můj první nápad pro letošní DMD.

Prosinec 1637.
Ludvíka XIII. zastihne v Marais silná bouře. Gardisté tuší, že další cesta by nemocemi sužovaného panovníka mohla stát život - a Francie nemá následníka trůnu!
Přemlouvají krále k přenocování v nedalekém Louvre. Král se brání - pobývá tam královna, nechce ji rušit. Popravdě, nechce ji ani vidět - nesnáší ji. Potratila přece kdysi jeho dítě!
Nakonec podlehne. Netuší, že zámek není dovybavený a vytápí se jen královniny komnaty. Po příjezdu už nemá na výběr. Po dlouhé době spí manželé opět v jednom loži.
Září 1638.
Narodí se Ludvík, budoucí Král slunce.
Kdoví, jak by Francie dopadla, nebýt bouře a nevytopeného zámku...

Král sedí u okna své pracovny a z plných plic vdechuje svěží odér Jižního mokřadu. Připomíná mu dětství v Království bahenních sopek. Soustředí se. Ozvěny horečného shonu na chodbě vnímá jen jako tlumenou kulisu večerní siesty.
Tužkou poklepe na hranu stolu. Inspirace nikde.
Za dveřmi dochází ke kolizi - tříštění skla, nadávky, spěch.
Tužka se vznáší nad papírem. Zbývá jediné slovo, přece se teď nevzdá.
Dveře se rozrazí. Rozzářený obličej.
"Můj pane!" sestra - zdravotnice popadá dech. "Je to princ! Princ!"
Král zjihne.
"Nu ano! To je to slovo!"
Tužka kmitá po papíře a vyplňuje poslední políčko křížovky.
Dědic království na pět.

První, čeho si povšiml, když vyklopýtal z brány ochromený děsem, byl chlad. Svět za hranicemi byl studený a prázdný. Zoufale, s hněvem pohlédl na svou ženu a bolestí se mu sevřelo srdce, když spatřil hrůzu a strach v jejích očích. Strach z něj.
Vzal ji za ruku.
"Odpusť mi," řekl, i když se stále hněval.
Až když poprvé pohlédl do tváře svého dítěte, dokázal upřímně odpustit Evě a také sobě.
A především pochopil, že svět venku není prázdný. Nikdy nebyl. V zemi, která mu měla vydat jen trní a hloží, se narodil jeho syn a Adam nikdy neviděl větší zázrak.

Alžběta znala Járu Kropila odjakživa. Ostatní kluci ze vsi byli drobní, hubení a jako rtuť. Jára o hlavu vyšší, při těle, obvykle se někde hrbil nad knihou. Brýlatý kluk s tváří plnou boláků.
Pak bylo najednou něco jinak. Alžběta si přesně vybavuje ten okamžik.
Telí se jim Stračena a všechno jde špatně. Kropilovi poslali na výpomoc Járu. Ruku až po rameno v krávě, vlasy slepené potem a krví, špinavou tvář zkřivenou úsilím.
Bez brýlí.
Silný, zručný.
Společně tahají za porodní provazy, najednou je telátko venku.
Alžběta s úžasem sleduje ten zázrak.
Kdy se z Járy stal tak zatraceně přitažlivý mužský?

Se zatajeným dechem umisťovala zbývající součástky.
Teď se ukáže, jestli všechny ty probdělé noci k něčemu byly, nebo tahle věc skončí na hromadě šrotu, tak jako předchozí pokusy.
Plna očekávání uchopila pinzetou poslední ozubené kolečko a nacvičeným pohybem ho opatrně vložila na své místo. Ozvalo se jemné cvaknutí a celý mechanismus se rozběhl, jako by to dělal každý den. Kolečka potichu klapala a hrála si svou vlastní symfonii.
Vydechla úlevou a zavřela dvířka, dokázala to!
Mnozí zkušenější vědci se o to pokoušeli a nakonec je předběhla ona.
Láskyplně hleděla na své dílo.
Malá kovová hlavička se otočila a otevřela oči.

Legenda o Merlinových schopnostech se v průběhu věků měnila. Bavilo ho sledovat, jak ji postupem času lidé překroutili, ale občas ho to i rozčilovalo.
Jako třeba nyní, když musel čerstvě reinkarnovanému a zmatenému (ale pořád krásnému) Artušovi vysvětlovat, co se seběhlo v průběhu posledních více než dvou tisíc let.
“A co se stalo s Camelotem?”
“Byl srovnán se zemí a dnes si lidé myslí, že vůbec neexistoval,” odpověděl Merlin.
Artuš to chvíli zvažoval. “Znamená to, že i o nás si myslí, že neexistujeme?”
“Přesně tak.”
“Tak to aspoň můžeme dohnat ztracený čas.”
“Lepší nápad jsem v životě neslyšel. Pojď sem.”