DMD č. 1. pro 1. 4. 2017. Téma: Zázrak zrození

She was a human, he an orc. Two different cultures, one soul. Both outcasts, both having left their tribes to find a home in each other.
When they realized she was pregnant, they knew they could not raise the baby, especially in a company of orcs. They barely tolerated them as it were.
In the third temple, they said yes, they would find use for a half-orc.
Nobody knew she was not to be a brute that can be ordered around. In that temple, a hero was born.
And more importantly, a good heart started beating on its own.
"Gunnrarr."

His heart was singing and brain was on fire. His whole body was shivering with anticipation. The day finally came. It felt like a miracle, seeing Him here. And now, they will finally be reborn. New life. Just as he promised.
Daniel turned off the camera and walked towards Satan, who was holding Phil's unconscious body in his muscular arms. Dan smiled a little, watching Phil's half-naked body covered in paint that looked like a fresh warm blood.
"It's time, love," he whispered while caressing Phil's hair. He planted a kiss on his husband's forehead. "It's time to go home."

Novorozeně
nic neví o jméně
a nezná důvody
prostě se jen tak narodí.
A roste jako ta květina, tvoří si svou živnou půdu, nadýchanou Slovem, zavlažuje prázdnou mysl sny.
Svět neuronových vláken, příběh návratu, zapomnění. Já, já, já!
ČTI! pOLOŽ Se.
POvíDEJ.
NEPLač.
Krev. Hlas. Nádraží. Vlak. Úsměv. Vztah. Myšlenka. Ty.
On. Proč? Včera. Mladý. Kdysi. Spi. Sni. Kniha.
Svět. Hlava. Oko. Modrá. Láska. Nenávist. Jdi. Sex.
Dětství. Otec. Sám. Jsem. Nejsem. Musím. Nedám. Neodejdu. Nevydržím.
Odcházíš. Plyšový. Kufr. Jmenovka. Beze jména. Plyn. Sestry. Smrt.
Sen.
Zázrak knih.
Zázrak pochopení světa lidské mysli.
Zázrak, který přežil.
A který zrodil sen.

Ne pokaždé kvůli svému původu trpěl jen Ježíš:
"Vždycky jsem chtěla mít dceru." zasnila se jednou jeho manželka, když mluvili o společné budoucnosti. A protože ji Ježíš opravdu miloval a v cuku letu jí plnil vše, co jí na očích viděl, hned ho něco napadlo. Jelikož jako malý musel číst bibli alespoň třicetkrát vpomněl si na Evu a Adama. Když šel spát, svěřil se s plánem svému otci a už se těšil, jakou jeho žena bude mít radost.
To ho ale nenapadlo, že nebude vůbec nadšená, když ráno najde svého muže s obvázanou hrudí a nahou cizí ženskou v bytě.

„Drž se pevně,“ houklo ještě Sovátko.
Myšák upevnil svůj stisk, sovátko zkontrolovalo vak… a pak letěli.
Prolétli nad řekou, prolétli nad městem, prolétli večerní uličkou. Letěli a letěli, až přistáli na parapetu.
Sovátko opatrně vysadilo Myšáka, aby mohlo doručit balíček kouzelných slov, toužebně očekávaný svým adresátem. Tak rychle, jak jen mu pečlivost dovolila, se pak k Myšákovi vrátilo.
Seděli spolu za oknem, tiše pozorovali autora, který s radostí tavil slova v opravdový příběh, a Sovátko drželo své ochranné křídlo za Myšákovými zády.
Důvěra mezi nimi, mezi dvěma druhy, které si důvěřovat nemohou, patří do říše pohádek. A přece tu je.

Necítil se vůbec dobře. Už od rána mu bylo špatně a ani za nic si nemohl vzpomenout, kdy a jak šel večer předtím spát. Měl horečku, ale kůži mu pokrývaly kapky ledového potu. Chrčivě se rozkašlal a s údivem spatřil, jak jeho ruku skropila sprška krve. Ještě se stačil vpotácet do koridoru ze skladiště, když klopýtl a skácel se k zemi. Do hrudi se mu zaťal trn bolesti, srdce mu vystoupilo do krku a celé tělo se mu křečovitě roztřáslo. Ucítil pohyb, uslyšel ošklivé křupnutí a hrudník mu explodoval ve změť kostí, masa a krve.
Koridorem se rozlehl nelidský skřek.

Pochybný klub, druhá hodina ranní a Pavel s kamarády již měli značně upito. Mladík v kapuci Pavlovi podává kousek papírku. „Dej si.“ „Coooo?!?“ „Žer a nemrmlej.“ Pavel notně zmaten kouká na ústřižek, pak jen utrosí „Whatever.“
V nadcházejících hodinách se z nudného večera stává psychadelická show. „To vole, já vidím hudbu!“ „Co to meleš?“ „Já fakt vidím hudbu!“ Pavlův svět ješte chvíli mění barvy a tvar, než se mu zatmí před očima.
Probuzí se a vidí tvář svého kamaráda. „Coz to proboha pil?“ „Nevím ...“ Hlavou mu probleskla vzpomínka na kousek papíru. „To musím sehnat ...“ pomyslel si. Zrodil se závislák. Zázrak?

Na vrchol její nejoblíbenější věže směli jen při výuce.
Když ale bylo v nebelvírské společenské místnosti příliš rušno, sedávala tu a četla si.
O Velkém třesku, vzdálených galaxiích a astronomech nacházejících v temném vesmíru světlo hvězd i poznání.
Hvězdy na ni shlížely a viděly zrození vášně.
Na vrchol té nejvyšší věže vyběhla.
Ramena se jí třásla vztekem.
Jak mohli?!
Hleděla na souhvězdí Andromedy a něco v ní umíralo.
Na vrchol Astronomické věže přišla přemýšlet.
Pozorovala nejjasnější hvězdu na obloze, alfu Velkého psa, a pak se rozhodla.
Přidá se k nim.
A hvězdy viděly, že se v ní opět zrodila odvaha.

Šangi se v kleku neudrží. Se Snagou ji podpíráme.
„Teď," radí Rustrigh. „Dobře. Odpočívej. Dýchej."
Dechu má Šangi málo. V bitvě ji do hrudi zasáhl elfí šíp. „Ne..."
„Nemluv." Rustrigh sáhne dolů. „Nejde... Talime – máš menší ruce."
Talim se snaží. Lehl si, aby viděl, a do tváře mu odkapává krev.
„Mrtvé," řekne Rustrigh nakonec. Talimovi vyhrknou slzy.
„Nebreč! – Zatlač, Šangi. Víc."
Hlava na mém rameni ztěžkne. Šangi omdlela.
„Položte ji." Rustrigh se opře o Šangino břicho a zmáčkne. A znovu.
Grailicha Snaga odnesl. Aglûka drží Rustrigh spící Šangi u prsu.
První smrt od konce války; první život započatý na svobodě.

Když Valar dokončili Ardu a vypořádali se s Melkorem začali se mírně nudit. Proto se rozhodli stvořit další světy. Každý si vzal na starost nějaký. Ulmo stvořil modrou planetu plnou moří, Yavanna vzala želvu, čtyři slony a na ně postavila placku, atd. Ne všichni však měli stejné nadšení a talent pro věc, ne všechny světy byly povedené.
Nienna si dlouho nevěděla rady, ale nakonec sáhla po tom, co jí bylo nejblíž. Všechny rány a smutek Ardy. A tím stvořila planetu, na kterou se ani slunci nechtělo svítit a na jejíž obyvatele se vykašlaly i vývojové síly. Tak Nienna stvořila Vogony.