DMD č. 2. pro 2. 4. 2017. Téma: Neruš moje kruhy

Moje kruhy.
Copak to nechápeš?
Narodila jsem se mezi nimi.
Vyrostla v jejich obvodu.
Tady jsem poznala, co je to štěstí, smutek, vytrvalost. Láska.
Všechno, co umím, patří sem.
Já patřím sem.
Peníze budou. Nesmíme odejít.
Nějak se protlučeme. Nesmíme toho nechat.
Půjdeme ke konkurenci. Nesmíme se vzdát svého umění.
Náš syn si zvykne. Nesmíme…
Ne. Petříček. Tomu nesmíme ublížit.
Na ničem jiném nezáleží.
Tak do toho.
Znič moje kruhy
Rozptyl semknutý kruh maringotek po světě.
Strhni hamburskou budovu.
Rozfoukej písek z manéže po okolí.
Prodej-
Ach!
Prodej koně.
V mém srdci budou dál běhat dokola a dokola a dokola…

Prach se mu zvedal od bot, zatímco se snažil vytvořit dokonalý kruh v obilí. Pokládal za důležité vymezit si prostředí pro své další zkoumání.
Zvedl hlavu. Protáhl dutinami hluboký nádech a otočil se. Kousek za ním stálo škvrně s brýlemi nakřivo, a obrovskýma zelenýma očima na něj koukalo. Mrklo.
„Jak může budoucí elita magického světa hatit plány k rozboru lektvarů?“ zaúpěl.
Vydal se precizní cestičkou blíž. Zarazil se. Rozhlédl se a zasupěl. Pohledem provrtával malého Harryho.
„Že ty mi tu chodíš křížem krážem a ty kruhy mi boříš?“
Ticho. Zazubení se a rozverný úprk napříč kružnicí za zvuku bublavého smíchu.

John seděl ve svém křesle a sledoval slavného detektiva. Sherlockovy boky se vlnily v pravidelném rytmu, dech měl zrychlený a na spáncích se mu perlil pot.
John přejel pohledem Sherlockovo štíhlé pružné tělo a hlasitě polknul.
„Rušíte, Watsone.“
Doktor stiskl rty.
„Proč to děláte, Holmesi?“
„V zájmu vědy, samozřejmě.“
Přesně v tu chvíli jedna krůpěj potu stekla po jeho spánku. Pověstná poslední kapka.
John vstal z křesla, systematicky si svlékl všechno oblečení a usadil se zpět.
Sherlock strnul uprostřed pohybu. Gymnastická obruč mu sklouzla z boků a zazvonila o zem.
„Když o tom tak přemýšlím, drahý Watsone, věda může počkat.“

Dítě.
Malé stvoření, které za život zaplatilo mnohým.
Malý dospělý, kterému berou nejkrásnější část života.
Malá bytost, která jednou vykoná velké věci.
Sedí uprostřed zahrady.
Nohy se nedotýkají země.
Nehybné.
Kreslí kruhy do písku.
Ruce složené v klíně.
Klidné.
Brouká si.
Ústa zůstávají zavřená.
Tichá.
"Ne!"
Modré oči se zaměří na vetřelce.
Narušitel se zastaví v půlce pohybu.
"Moje kruhy."
Tichý povzdech prozní myslí.
Jemné úponky moci se rozvinou prostorem.
"Neruš je."
Žádost vetkaná do slov.
Prosba vyslaná k cizinci.
Krok za krokem.
Myšlenka za myšlenkou.
Cizinec za cizincem.
Odchází.
Zas a znovu.
Opouští pro co přišli.
Malé.
Opuštěné.
Dítě.

Nerušte moje kruhy. Mám o kolečko víc a mohla bych to roztočit. Já na to půjdu hezky zpříma. Žiju už tak dost na hraně, nemám zrovna moc co ztratit. Na rovinu, my dva společný průsečík nikdy nenajdeme. Manželské trojúhelníky mě nezajímají, tím spíš, že vypadáte jako koule. Ne že by můj život byl tak symetrický, spíš je samá hyperbola, ale rovnoběžně s vámi se o mě zajímá jeden, jehož obsah i obvod, jakožto i křivky prokazují mnohem logičtější propojení. Ve sjednocení nedoufejte, moje vnitřní body jsou proti, je to pro mě naprosto uzavřená záležitost. Tvořte si množinu s někým jiným!

Vytáhli ji ze špíny. Proto byla vděčná. Paměť se spravila, vyčistila jako zašlé hodiny a opět rozeběhla; škrt zkratům, vidinám zkrvaveného Barryho, strachu pohlédnout... za sebe, do zrcadla, kamkoliv.
Život v ní se nadechl a zaplul do podivně krásných kolejí. Alex kráčela cestou (ne)nudné každodennosti a toužebných pohledů. Jenže nesměl vědět.
Nevěděl tedy.
A kruh se točil dál.
Nicolasova záda ji při pochůzkách naplňovala klidem; znala všechny jeho košile, jeho gesta, znala a to stačilo, protože on ji nechtěl a ona nechtěla ztrácet.
A přece ztratila. Proč jen Worick neodolal...?! Kruh se narušil.
Nick proti němu nikdy nevystoupí.
Ach, bože...

Byl to jeho sen. Nejdříve momentální nápad, který ale pučel a vyvíjel se a chtěl, aby ho zrealizoval. Touha sestavit vlastní taneční skupinu, která bude prezentovat egyptský taneční folklor.
Procestoval každý kout země, díval se, sepisoval, učil se... I když ne tak docela, výlet si udělal jen párkrát. Zbytek si prostě musel vymyslet. Postavit folklorní tanečnice na pódium byl otřesný nápad! Kroužek boky sem, kroužek boky tam, něco jako osmička… a tak pořád dokola. Kostýmy – kostýmy?! Zmatené pohledy, nevědí, kam se koukat… Ne, folklor nechá tam, kam patří. Pro pódium si vymyslí vlastní. Třeba se na to bude dát dívat.

Požitkářsky se nadechl prvního obláčku lehkého dýmu.
Ta svěží vůně loňského listí!
Spokojeně se zapřel o opěradlo lavičky. Po celodenní práci na knize byla klidná chvilka s dýmkou zaslouženou odměnou.
Dlouze potáhl a při vypouštění kouře si dal tentokrát záležet. Bělostný dým se ve vzduchu před ním roztáhl do tenkého, avšak dokonalého kruhu, než se rozpustil do neznáma. Ten rituál ho vždy naplňoval klidem.
Zabafal znovu, aby se mohl pokochat dalším. Ten nádherný pohled však nečekaně zastřel stín s komplikovanými obrysy. Jeho kouřovým dílem proplula majestátní loď se třemi stěžni.
Bilbo Pytlík se zamračil: „Gandalfe, už zase narušuješ moje kruhy!“

První rok
„BYL JSEM TU!!! MÁTE TO BOŽÍ! DOUFÁM, ŽE BUDEME ROZVÍJET PŘÁTELSKÉ VZTAHY.“
Druhý rok
„EHM... VLONI JSEM VÁM TU NECHAL MILÝ VZKAZ A VY JSTE HO SMAZALI. ALE ODPOUŠTÍM VÁM. POŘÁD TO TU MÁTE PĚKNÉ.“
Třetí rok
„ALE NO TAK... CO MÁTE PROTI MÝM VZKAZŮM? NE, ŽE BYCH TO BRAL OSOBNĚ... DAL JSEM SI S TÍM ALE FAKT PRÁCI...“
Čtvrtý rok
„TO UŽ SI ZE MĚ DĚLÁTE PRDEL! PITOMÁ PLANETO! PŘÍŠTÍ ROK VÁS SROVNÁME SE ZEMÍ!“
***
Traktorista Pepa se znalecky poškrabal na zadku.
„Šéfe? Ti zasraní študáci nám zase přes noc zničili obilí.“
„Další kruhy? Tak je zruš.“

Crrrrrr! Zazvonil zvonek, začala hodina geometrie.
"Děti, vyndejte si sešity, pravítka, kružítka a tužky," řekla paní učitelka. "Narýsujeme si kružnici f, jejím středem bude bod S. Pokud máte hotovo, tak si zapište bod Q, pak narýsujeme kružnici h, jejím středem bude bod Q. A nakonec úsečku QS."
Jakmile se pravítko vrátilo do penálu, kružítko se do něho pustilo: "Proč rušíš mé kružnice?"
"Já zato nemůžu," vzlykalo pravítko. "To on!" ukázalo na kluka se jménem Tadeáš, kterému patřil penál, všechny tužky, pravítko a dokonce i kružítko.
"Drží mě jako prase kost!"
A v tu chvíli se Tadeáš proměnil v růžovoučké prase...