Gangsta.

Túút.
Chtěla způsob rozhřešení zvolit sama.
Túút.
Pistolí vládne on.
Túút.
Ona má jen telefon.
Túút.
Chtěla –
„Haló? Užiteční.“
Jeho hlas ji roztřásl.
„Haló?“
„Ano!“ vyhrkla. „Totiž...“
„Niino-chan...“
Zamrkala. Dokázal do jindy krásného oslovení přidat povzdech.
Teď už si byla jistá.
„Řekli jsme čtvrtek...“
„Já vím,“ šeptla.
„Žádné... náhražky,“ pokračoval, „osobně si – “
„Já vím!“ vykřikla. „Doktor vzkazuje, že jsou další léky k dodání...“
Lhala jen napůl.
„Ah. Jasně.“
Ztichli oba.
Vím, vím.
„Hezký den, Woricku,“ odhodlala se.
„Niin– “
Nezaslechla, zda přidal i obvyklé zdrobnění.
Túút.
Studené sluchátko mělo být naopak její milosrdnou zbraní.
Jenže –
Ví! A stejně se nemůže vzdát.

Vytáhli ji ze špíny. Proto byla vděčná. Paměť se spravila, vyčistila jako zašlé hodiny a opět rozeběhla; škrt zkratům, vidinám zkrvaveného Barryho, strachu pohlédnout... za sebe, do zrcadla, kamkoliv.
Život v ní se nadechl a zaplul do podivně krásných kolejí. Alex kráčela cestou (ne)nudné každodennosti a toužebných pohledů. Jenže nesměl vědět.
Nevěděl tedy.
A kruh se točil dál.
Nicolasova záda ji při pochůzkách naplňovala klidem; znala všechny jeho košile, jeho gesta, znala a to stačilo, protože on ji nechtěl a ona nechtěla ztrácet.
A přece ztratila. Proč jen Worick neodolal...?! Kruh se narušil.
Nick proti němu nikdy nevystoupí.
Ach, bože...

Předem zařizovala potřebné. Když se jí poprvé ptal na její jasnozřivost, přiznala dobrý sluch. Slyšela ho zdaleka, rozeznávala hlas. Jen jeho...
Její rozpaky raději blahosklonně přehlédl. Víckrát se nezeptal.
Nedovedl by spočítat, kolikrát k ní zbitého Nicolase přitáhl. Všední rutina. Vždycky si věděla rady. Nemohl si pomoci tu malou, drobnou osůbku neobdivovat. Jenže -
Drobná čistá osůbka, co už vůbec není malá, dnes přiznala víc než dobrý sluch. Odmítajíc věkový rozdíl přiznala cit ke zkaženému ovoci, o kterém tušil a modlil se, aby za léta vyprchal.
Nevyprchal.
Zesílil.
Niina dnes definitivně vystoupila z nepsaného kruhu. Co má on teď sakra udělat?!