DMD č. 2. pro 2. 4. 2017. Téma: Neruš moje kruhy

Kruh z tmavé šlehačky. Hotovo. Vyměnit sáček, nastříkat kruh z bílé šlehačky…
„Použils ztužovač? Bez toho šlehačka spadne, Gusti.“
Maminčina dobře míněná rada. Nebyla první. Bohužel ani poslední. Zatnul zuby. Rozhodl se upéci tatínkovi dort. Čokoládový se šlehačkou, ten má nejradši. Maminka to ovšem vnímala jako průnik štiky do svých výsostných vod. Ačkoli: spíš ho považovala za mřenku…
„Nemysli, že když studuješ hotelovku, všechno umíš,“ ujistila ho vřele. „Zkušenosti nenahradíš.“
„Jasně.“
„Drž ruku níž.“
„Nechceš si jít číst?!“
„Co použít jinou špičku? Bude to hezčí.“
„NE!“
„Nerozčiluj se. Vidíš?! Teď to máš křivě. Jsem ti říkala, že to chce zkušenosti!“

Začíná jaro, ale Alžběta cítí jenom chlad.
Strach, prázdnotu a hořké stýskání.
Odvrátí se od okna a opatrně se vydá ke své posteli. Bosé nohy jako by patřily někomu jinému, musí se soustředit na každý krok. Snad je to hladem. Nepamatuje si, kdy naposledy jedla.
Konečně vyčerpaně dopadne na slamník.
Naproti ní sedí na své posteli ta ženská.
"Nevíte, kdy dostaneme něco k jídlu?"
Ženská čmárá do notesu jeden kroužek vedle druhého a mlčí.
"Vy nemáte hlad?"
Konečně zvedne oči. Zlé oči zlého člověka.
"Žrádlo! Na nic jinýho nemyslíš," vyplivne.
Alžběta se schoulí jako po ráně.
Víc ptát se neodváží.

Nebyl bezproblémové dítě. Některé jeho záliby byly… řekněme zvláštní. Jedna se tvářila nevinně.
Geometrické obrazce – miloval je. Čtverce, trojúhelníky, obdélníky, elipsy… Uklidňovaly ho. Nejvíc byl fascinován kruhy. Čmáral je, kdykoli k tomu měl vhodnou příležitost.
Otec ho v jeho zálibě podporoval. Kreslení představovalo jednu z mála chvil, kdy se jeho potomek choval aspoň zhruba příčetně.
Vyrostl a jeho vášeň rostla spolu s ním.
Už nebyla tak nevinná…
„Neřvi! Rušíš mě!“ okřikl Ramsay Theona.
Nepřestal, proto dostal do pusy roubík. Umělec mohl v klidu pracovat. Po chvíli se zálibně zahleděl na dílo, které vytvořil.
Krev stékala po hrudi. Kruh byl… dokonalý…

"Copak jsem vám to neřekl stokrát?" Špalek byl nehorázně vytočený, ale ani Plachý, ani Marvan si z toho nedělali hlavu.
"Šejbu prostě nemůžete vyslýchat!" Přecházel po místnosti.
"Šejba je předseda Národního výboru, na tyhle kruhy lidí jsme krátký. Všichni!" Vyštěkl Marvanovi do obličeje. Ten nehnul ani brvou.
"A dost, ještě jednou a případ dostane Klement. Na co čekáte? Vypadněte!" Zařval a otočil se k nim zády na důkaz, že s nimi skončil.
Jakmile se za nimi zaklaply dveře, pohlédli na sebe.
"Teď si podáme mladýho Šejbu." Rozhodl Marvan a Plachý mu hodil klíčky od auta.
"Tak na co čekáš, mladej?"

Diviš ležel natažený na gauči, nohy v Mariánově klíně. Ten už zase studoval nějaké horoskopy od Sábiny.
"Co když ti ty zvěrokruhy nefungujou?" Nadhodil Diviš. Marián mlčel.
"Hmm? Co když funguje...třeba čínskej," pokračoval ve spekulování.
Marián ho šťouchl. "Počkej chvíli," odbyl ho a zkoumal dál.
"Co když vůbec nejde o znamení, ale o ascendenty? A ty zavíráš nevinný lidi?" Škádlil svého detektiva s nevinným výrazem.
"Mám důkazy, ne?" Odsekl Marián.
"A nebo indickej zvěrokruh. Nebo cikánskej. Podle cikánskýho jsem Mince." Culil se Diviš.
"Neruš pořád." Pokáral ho Marián, ale musel se usmát také.
"Přísahám, že tě zabiju, horoskop, nehoroskop."

Místo, kde stával benediktinský klášter, označovala malá, nenápadná cedule s textem od Jana Čáky.
Poutníče, postůj a pomni dnů minulých....
Poutníci stanuli v klínu brdských lesů. Stanuli v pokorném mlčení. Na paměť mnichů, kteří zde žili a modlili se před téměř tisíciletím, odsloužil kněz mši svatou tam, kde býval kostel svatého Jana Křtitele.
V posvátné atmosféře proměnil hostii s vínem v Tělo a Krev Pána Ježíše Krista. Paprsek slunce požehnal shromážděné. Vítr zavanul. V nedalekém rybníce se vymrštila ryba. Zrcadlovou hladinu zvlnily kruhy.
Les ztěžkl tichem. Zdi vyrostly z ničeho. Zdály se být jako kruh.
Kruh modlitby, kterou nikdo nerušil.

Plán byl jasný. Mezitím co Zametloděj bude připravovat ty svoje magický blbosti, my ostatní ho budeme bránit. Namaloval nám kruh, kam se nepřátelé nesmí dostat. Ti však pochopili naše záměry a přešli do průrazné formace. Všechny jejich útoky se zaměřily na jedno místo (shodou okolností to moje) a všichni chránili toho, který běžel mezi nimi. Mým spolubojovníkům se podařilo rozbít nepřátelský šik a já jsem se měl vypořádat s tím uprostřed. Ten však zmizel...
Vzápětí jsem za sebou uslyšel výkřik, jak se mužovo spálené tělo na čáře kruhu zhroutilo.
"Nevěřil jsem, že mne ubráníte, a tak jsem ten kruh zaklel."

Je to tu zase. Že já se na to nevykašlal. Každý mi říká. „Ježíš, co řešíš. Přijdeš z práce, nemáš žádný starosti.“ Jasně! Nemám! Nemám psa, kočku ani jinou přítulnou bestii, třeba krokodýla. Toho bych ale chtěl. Nemám moc povinností, byt je malý a většinu času prospím. V dubnu je všechno jinak. Takže tu teď sedím a drtím mezi zuby téma, který je prostě. Grrrr! KaTužka s Nifredil právě zrušily moje klidné psychické kruhy, spolu s bídákem, co vymyslel tohle téma. Duben měsíc drabble je tu. Říkají tomu DMD. Já spíš měsíc, kdy hejtuju, proč je založených tolik stejných fandomů.

Černokněžník se zarazil. Kolem téhle muchomůrky přece už šel. Nebo ne?
O chvíli později mu přišel povědomý mladý smrček.
A ty zaječí bobky, do kterých už podruhé málem šlápl?
Nesmysl! Bobky jako bobky, smrčků je plný les, natož muchomůrek.
Přesto si začal dělat značky.
Když na žádnou ze svých značek nenarazil, uklidnilo ho to.
Pak ale uviděl mraveniště, kolem kterého zaručeně kráčel už dvakrát, a zdálo se mu, že se mu mravenci vysmívají. Namířil na mraveniště hůlku s úmyslem ho spálit na troud, ale hůlka nefungovala.
Asi se neměl pokoušet dostat se bez pozvání přes kruhy bludných kořenů chránících školu.

Rozšafín Ctibum stál na vyvýšeném stupínku a pozoroval.
Pod ním se v úhledných komíncích vršily papíry, rozdělené podle druhu, důležitosti a jiných vlastností. Na konci místnosti stál pod hromadou papírů pohřbený kulečníkový stůl, přivezený studenty.
Papíry vyletovaly z vršku hromady a přistávaly v jednotlivých okruzích.
Vypadalo to dobře. Takhle rozdělí arcikancléřovy papíry v rekordním čase a ještě mu zbyde...
"Ctibume!"
Výsměšek produsal síní a mával těžkou kuší. Přitom se mu podařilo nejen shodit tři komínky, ale porušil i magické obrazce na zemi. Systém se zhroutil.
Rozšafín si povzdechl. Aspoň jednou kdyby to vyšlo bez nutnosti znovu ty magické obrazce kreslit.