DMD č. 2. pro 2. 4. 2017. Téma: Neruš moje kruhy

Schůzka nedopadla právě podle jejích představ, ale skutečný obchodník se s neúspěchem dokáže vypořádat. A ona byla obchodnice, stejně jako její manžel a jeho otcové před ním. Proto kráčela svižně, s hlavou hrdě vztyčenou.
„Slečno Greto!“ Známý hlas ji přikoval na místě. Otočila se.
Na rohu ulice pokuřoval hrabě Miklós Karóly ve vší své kráse. Z úst vypouštěl dokonalé kruhy dýmu.
„Už dvacet let nejsem slečna. Mám devět dětí,“ ohradila se.
„Ty tady s tebou ale nejsou, nebo ano?“ zapředl a vykročil k ní. Černé oči mluvily o prohýřené noci.
„Nepřibližujte se!“
Odplivl si. „Tak mi nerušte moje kruhy, madam!“

Všichni se sesedli, tedy dá-li se říct, že Bulánkové sedí, okolo.
„Povídej. Povídej!“ znělo hlaholem od malých drobečků.
„A kterou chcete? O koních na louce, o žlutých pampeliškách?“
„Né, ty né. To už jsme slyšeli. Koně mají čtyři nohy a pampelišky jsou malá sluníčka. Povídej nám o zlatém obilí, jak se ve větru ševelí, když mu klásky dozrávají.“ prosí Bulánci.
„Tak dobrá, o zlatém obilí a o Ječmínkovi, hanáckém králi polí.“
Vzpomínám si na pohádku, kterou mi teta pouštěla na gramofonu.
„A, kde je nejmenší Bulánek?“
„Támhle, nemáme ho vůbec rušit. Zkouší dělat tajemné kruhy v obilí v prachu mlhovinky.“

Po dvou letech už se mi všechno slévá do jedné rozmazané šmouhy. Útok, ústup, útok, ústup, občas spánek, ne nutně v noci. A moře. Moře vody, moře krve, moře mrtvých. Všichni jsou stejní.
Ale dnešek, ten je výjimečný. Dnes vstupujeme do města, prý toho nejkrásnějšího na ostrově. No, ženské tu rozhodně krásné jsou.
Nemůžu se nabažit pohledu na jejich těla, na křivky prsou a širokých boků. Večer bude rozhodně stát za to…
"Tak pohni se, starče, ať už mám ty povinnosti z krku!" dupnu nohou do písku.
Muž se zamračí: "Noli tangere circulos meos!"
To určitě.
Tasím meč a bodnu.

,,Aaaaa hmmmmmmmmm."
,,Nazdar Týno."
,,Čau, pst. Haaaa mmmmmmm."
,,Co to děláš?"
,,Medituju, neruš mě. Hmmmmmmmm."
,,A proč?"
.....
,,Proč to děláš?"
,,Hmmmmmmmmm."
,,A co bude k večeři?"
.....
,,A bylas nakoupit?"
,,Ježiš marja! Nemůžeš mi dát deset minut?!"
,,Se hned nezblázni, stejně je to pí*ovina."
.....
,,Budeš tady blbnout ještě dlouho?"
,,Áááááá, já už tě zabiju!"
,,Proč?"
,,Rušíš moje kruhy."
,,Jaký kruhy?"
,,Klid, trpělivost, vyrovnanost."
,,Haha, ty jo? Ty jsi vtipná, kašli na to a pojď se najíst."
,,Klid, trpělivost, vyrovnanost, klid, trpělivost, vyrovnanost!... Budu trpělivá, dám ti tři vteřiny, abys odešel nebo tě s klidem zabiju a vyrovnám do předsíně vedle deštníků."

„Co tu modrou?“
„Ne, spíš fialovou a trochu červené. Nebo šedou a zelenou.“
„No já nevím, aby to nevypadalo divně. Nepřirozeně.“
„Nic nepřirozeného to nebude. Jen realita.“
„Realita? Na realitu nebudeme barvy potřebovat, to se dá zařídit jinak.“
„Vím, co myslíš. Ale to by nás hnali. Všichni.“
„Je mi to jasné. Takže ne realita, jen jakože. Taková napodobenina.“
„Správně.“
„Co jste tam celou dobu dělali?“
„To, co jste nám nařídil. Snažili jsme se.“
„Tak mi ukažte výsledek, ne?“
„Prosím.“
„To nemyslíte vážně! Narušili jste natáčení! Měl mít jakože kruhy pod očima z únavy! Ne černé skvrny kolem oka jako panda!“

Felisín byla ze tří sourozenců vždy ta nejpřístupnější.
Pak ji opustil bratr. Křivda v očích rodičů vzplála naplno při zprávě, že opustil je všechny, celou říši.
Sestra, vždy tak vzdálená a přesto ochranitelská, začala pomalu mizet, až se jednou nevrátila vůbec.
A pak přišli pro ni.
Lidé, které znala celý život, ji jeden po druhém opouštěli uprostřed zkrvavené ulice.
Ona však přesto toužila po blízké osobě, objetí a později aspoň chtíči v očích mužů.
Tak přišel Beneth.
Tak přišla durhang.
Až při pochodu přes rozžhavenou poušť pochopila. A vytvořila pevný kruh okolo své poničené duše, stejý jako Smršť na Raraku.

Z vrtulníku jsem vylezl naštvanej. Jednak mi ze základny nenahlásili tu šílenou bouřku, druhak ten heliport, na kterým jsem přistál, byl na pláži.
Navíc si to ke mně přihasil nějakej dědek v bílý říze jak vystřiženej z historickýho filmu a začal hlasitě brebentit. Abych mu rozuměl, zapnul jsem univerzální překladač, který to vyhodnotil jako starořečtinu a určuju obsah kruhu a tys ho zničil.
„Blbečku,“ zařval jsem na něj, „každý dítě ví, že obsah kruhu je píernadruhou a pí je 22/7.“
Po návratu na základnu (zas skrz tu elektromagnetickou bouři) jsem si toho chlápka našel na netu. Nějaký Archimédes ze Syrakus.

Psal se rok 1580. Severní Francií se přehnala vichřice neslýchané síly. Nešetřila lidské příbytky ani Boží domy. Pevně vystavěné chrámy sice odolávaly, ne však jejich okna.
Překrásná rozeta katedrály v Remeši tlak nevydržela, zřítila se dovnitř chrámu a roztříštila se o kamennou podlahu.
Dílo středověkých sklářů a kovotepců vzalo zasvé, vznikla ale nová růžice. Vytvořil ji mistr Nicolas Dérodé. Možná doufal, že jeho okno už odolá nepřízni počasí a bude zdobit katedrálu až do konce věků.
Neodolalo. Ne ovšem nepřízni počasí.
Padlo za oběť ničivému ostřelování Remeše za první světové války.
Lidská zloba působí ještě větší škody než živelná pohroma.

Weasley bude má smrt, pomyslel si Pius Břichnáč, když v rámci zachování duševního zdraví mířil po práci k Děravému Kotli. Dnes opravdu panáka potřeboval, možná i dva.
Poté, co se žádnému z podřízených nepodařilo zvrátit stážistovo kouzlo, strávil nad ním více než malé množství času sám. Neustále zkoumal a hodnotil propojení magických sil Weasleyho s nezbedným děckem.
Už, už měl pocit, že vidí cestu z té šlamastyky. Jenže najednou dovnitř BEZ ZAKLEPÁNÍ vrazil samotný provinilec s další jobovkou. Břichnáčovi se řešení úlekem vypařilo. V hlavě mu strašil nový problém. Co to jen toho zrzouna napadlo hledat pomoc u bradavického šafáře?

Nehybné nebe nad americkým středozápadem. V dáli září předpotopní, k smrti uneonovaná benzínka, vzduchem se line vůně minulých grilovaček a svobody.
Na nebi se cosi pohne. Neony v dáli zlověstně popraskají, vzduchem ostře prolétne zápach železa a vzácných kovů. Ochladí se.
Z mraků se vynoří čtyři oči bez těla. Schyluje se ke klasické neidentifikovatelné létající akci. Obilné klasy se zavlní...
„To bych nedělal, být vámi.“
Mechanické zornice zamrkaly.
„Tohle je moje pole, brzo tu budou moje kruhy. Takže padejte.“
Světla chvíli zírala. Pak se neony rozzářily a vzduch oteplil. Každý ufon totiž ví, že kde je Doctorovo, tam se nechodí.