Cirkus Humberto

Moje kruhy.
Copak to nechápeš?
Narodila jsem se mezi nimi.
Vyrostla v jejich obvodu.
Tady jsem poznala, co je to štěstí, smutek, vytrvalost. Láska.
Všechno, co umím, patří sem.
Já patřím sem.
Peníze budou. Nesmíme odejít.
Nějak se protlučeme. Nesmíme toho nechat.
Půjdeme ke konkurenci. Nesmíme se vzdát svého umění.
Náš syn si zvykne. Nesmíme…
Ne. Petříček. Tomu nesmíme ublížit.
Na ničem jiném nezáleží.
Tak do toho.
Znič moje kruhy
Rozptyl semknutý kruh maringotek po světě.
Strhni hamburskou budovu.
Rozfoukej písek z manéže po okolí.
Prodej-
Ach!
Prodej koně.
V mém srdci budou dál běhat dokola a dokola a dokola…

„Táto, já budu jezdit na koníčku, to je tak hezký.“
„Dobře, ale teď už spi.“
„Táto, já budu skákač, můžu?“
„To víš, že můžeš, ale spi už.“
„Táto, já budu dontér. Jé, ty nevíš, kdo to je? To je pán, co se ho bojí tygrové a lvi. Kdyby mě chtěl lev kousnout, tak ho praštím po čumáku, on vyleze na kouli a bude panáčkovat.“
„Spi a nemluv hlouposti.“
„Táto, já budu cvičit slony, to je nejhezčí. Kdyby Arr-Šehir někdy nemoh, budu obědvat s Bingem.“
„Spi už, Vašíku.“
„Táto a opravdu u cirkusu zůstaneme? Slibuješ?“
„Ano, slibuji. Ale teď běž spát.“

Narodil jsem se v Praze, jako syn mlynáře. Otec mě viděl jako svého následníka, nepřál mému studiu a už vůbec ne snaze o rozmetání monarchie.
V tom nešťastném osmačtyřicátém jsem první stál na barikádě a poslední ji opouštěl. V bezmocném vzteku jsem vystřelil, když už platilo příměří. Po tom jediném mém výstřelu následovala salva děl.
Otec mě proklel, prý způsobím rozbití Prahy napadrť, a nechtěl mě už vidět. Já si přál totéž – zmizet na konci světa.
Teď mi píšou, že zemřel a všechno mi odkázal. Snad mi odpustil. Ale já se vás ptám, přátelé moji, už jsem odčinil své viny?

Kerholec si poklepával o ruku obálkou, na které byla napsána a zase přeškrtána celá řada adres, jak je dopis pronásledoval na jejich cestě Evropou. Vašek, od nedávna kromě krasojezdce i krotitel humbertovských lvů, mu koukl přes rameno a četl: Cirkus Humberto, Vladimír Smetana…
Povytáhl obočí.
„Smetana? Ty tady víš o nějakém Smetanovi?“
Kerholec si přejel ukazovákem přes knírek.
„Možná i vím.“
Pak zdánlivě nesouvisle dodal.
„Všiml sis někdy, že Honza Bureš má tak nějak zakázanou Prahu? Vždycky, když tam zamíříme, zmizí a objeví se zase, až když odjedeme na jinou štaci. Pojď, myslím, že se dneska dozvíme něco opravdu zajímavého.“

V dávných dobách pramáti všech slonů, velká slonice Rachana, létala nad zemí na mocných křídlech a na všechno a všechny dávala pozor.
Jednou přišlo převeliké sucho a lidé tam dole na zemi hladověli. Rachana mocně zatroubila a z nebe se spustily provazy deště. Lidé se radovali. Pršelo však sedm krát sedm dní a oni se začali topit.
Rachana s povzdechem zatroubila znovu, na zem přišly stovky jejích potomků a začali lidem pomáhat. Od těch dob chodí sloni po pevné zemi a žijí s lidmi. Ti však vědí, z jak vznešeného rodu jejich pomocníci pochází, a převelikou úctu jim dodnes prokazují.

„Podívej, jak se naše dcerunka předvedla. Hlavně, že tanec je na eminenc, vysvědčení má prostříleno celou sadou kulí,“ hřímal velevážený profesor matematiky Karlo-Ferdinandovy university.
Mával přitom vysvědčením Ludmily Karasové, na kterém se skvělo hned šest známek s tou nejvyšší hodnotou.
„Ale podívej, tatínku, z matematiky má čtyřku jako vždycky,“ pípla jeho baculatá žena Emilka, jako slepička vždy pečující o své milované kuřátko, skrývajíc v tajném koutku duše pýchu na Lidčiny taneční úspěchy.
„Byl bych vsadil celou svou vědeckou kariéru na to, že i z té si pětku zasloužila. Jenže její drahý profesor matematiky si to se mnou nechce rozházet. Zbabělec.“

Osmičkáři – zkrácený výraz pro obyvatele maringotky číslo osm
Vendelín Malina, řečený „táta“ Malina – nejstarší osmičkář, znalec a vypravěč přepestrých historek z života cirkusového
Ferenc Vosátka – dobrodružná povaha, světem protřelý (Mexico, Guatemala, Honduras…), pro slovo nejde daleko
Honza Bureš, pravým jménem Vladimír Smetana – vlastenec, k cirkusu odešel po účasti na revoluci v roce 1848
Karel Kerholec – placmistr, významný člen osmičky, uznávaný i artisty a ředitelstvím
Antonín Karas – poslední (kromě syna Václava), kdo k cirkusu přišel, původně zedník ze Šumavy
Václav Karas zvaný Vašku – nejmladší člen osmičky, později krotitel šelem, skákač, jezdec, manžel Heleny Berwitzové, nikdy nejmenovaný, ale skutečný ředitel cirkusu Humberto

„To sem vám povídal, jak nám utekl Mates?“ začne Malina.
„Povídal, ale to nevadí,“ usmívá se mladý Vašek. Historku o zatoulaném medvědovi si pamatuje dobře.
„Vono to bylo někde v podhůří. Utek z klece a skokem ven. My za ním. Jenže byl rychlejší, tak nám zmizel. A víte, kde sme ho našli? U pernikářky Darky. Přeskočil jí plot jak Horymír na Šemíku. Vona tam měla med.“
„Copak medvědi skáčou?“
„Kdo tu mluví vo medvědovi? Von to byl lev.“
„Ti přece nežerou med.“
„No však se eště rád vrátil do klece. To ste měli vidět, jakou měl radost z pořádný flákoty.“

V hospodě U námořníkovy nevěsty zažili osmičkáři nemálo radosti. Vždyť právě tady se prvně potkal Anton s Kerholcem. Tady si plácli, že se otec i syn přidají k cirkusu. U nevěsty zapili první Vaškovo vystoupení na grošované Mary. Vosátko tu potkal jednookého seržána Lebedu, co ho lákal za dobrodružstvím do Mexica. Málem o svého kumpána přišli. Zůstal a později právě tady vyfoukl Kerholcovi tu černou krasavici. Kerholec mu odpustil, vždyť místo ní získal svou půvabnou ženu – krasojezdkyni Alici. Oslavili zde velkolepou svatbu.
Teď tady sedí naposledy. Zpíjejí se rumem do němoty a krvavých slz.
Cirkus Humberto dnes zažil poslední aplaus.

Petr Berwitz, dokonale oblečen v modrém obleku s naleštěnými knoflíky, se uklonil.
“Pane Steenhouwere, madam, rád bych vás požádal o ruku vaší dcery Anežky.“
Matka padla do mdlob, otec zbrunátněl. Odvlekl dceru, aby si s ní promluvil v soukromí.
„Ty ses snad docela pomátla, Anežko. Jezdecké vystoupení před Jeho Veličenstvem, to je jedna věc, ale aby dcera z vážené měšťanské rodiny kočovala s cirkusem? To nepřipustím. Je potřeba dělat něco smysluplného, ne tajtrlíkovat před zírajícím davem plebejců.“
Anežka měla hlavu tvrdší než otec a věděla, co chce. Zbytek života strávila na kolech. Nevytvářela hodnoty. Pouze přinášela lidem radost a krásu.