DMD č. 3. pro 3. 4. 2017. Téma: Zbraň civilizovanější doby

Trocha jídla, trocha pití, spousta řečí ke směně.
„Tohle všechno říká,“ drmolil nadšeně mladík.
„To má todlenc... platit na všechno, jo,“ pochybovačně se zasmál starší kupec.
„Docela na všechno!“
„Takže když tě praštím...“
Mladík měl zrovna plná ústa, aspoň živě zašermoval chlebem.
„S takovejma to vezme rychlej konec, zelenáči,“ houkl majitel hostince blahosklonně.
Zalepili si uši smíchem.
Nemohl usnout. Jak může jednou svět vypadat, žádná zbraň by na tuhle nestačila– Však už jeho bába říkávala, že není zbraně nad – lásku.
Ráno snídal zprávy o kopci s křížem.
„Mladej, ňáký hezký řečičky, to je proti pravejm zbraním houbeles.“
Tak třeba někdy.

Šípy došly. Shazujeme kameny, ale lidé se blíží.
Sáhnu po kyji. Vyskočíme a ženeme se na ně.
Prvního jsem odhodila na ostatní. Další padl s prasklou lebkou.
A tenhle mi svým oštěpem podrazil nohy.
Snažím se vstát. Kyj zmizel v rokli. Člověk se napřahuje. Odskočím.
Konečně na nohou. Mrsknu po něm písek; mnoho času nezískám. Sáhnu do toulce.
Ozve se starý výcvik. Sevřu lučiště oběma rukama. Dřeva o sebe třesknou.
Prask.
Dál... bolest.
Cítím krev, kouř a tlassu. Talim mě ovazuje.
„Co jsi s tím lukem dělala?" ušklíbne se Aglûk.
„Bývala by se ti hodila píka, viď?"
Ne, Rustrigh. Nehodila.

Život je chaos. A v chaosu se nedá žít.
Co jednou stačilo, dnes už nestačí. Musí tu být řád! Žádné ulepené prsty, žádné ztřeštěné kombinace, žádné hraní bez pravidel! Civilizace vyžaduje stabilitu, civilizace potřebuje pevnou ruku.
Procházel kolem svého dokonalého království a kontroloval každou píď a každý čtvereček. Vše má své místo, které určil on a nikdo jiný. Tak se rozhodl.
Už zítra započne další fáze. Co je stabilita a pevnost bez kontroly neviditelné ruky trhu? Totiž ruky stvořitele?
Klíčový element plánu ležel v šuplíku. Litry a litry lepidla.
A jen jediný malinkatý vyvolený, který rozbije systém.
Ať žije revoluce!

Tichost poráží bez boje nejmocnější říši světa a vyvádí vyvolené.
Dobrota vzdoruje obrům, kryje útěk zvědů a narušuje hradby města.
Radost láme zkostnatělé formální postupy i dekorum úřadu královským tancem.
Věrnost oprašuje knihu zákona a odklání pohromu, válku a zajetí.
Sebeovládaní otevírá zajatým otrokům dveře královských paláců i uši vládců.
Trpělivost osvobozuje z beznaděje a střeží znovu postavené hradby rozbořeného města.
Vlídnost slovy v písku odráží jako štít kameny odsouzení.
Láska rozpíná ruce na kříži a jednou provždy poráží smrt.
Pokoj písní trhá okovy a modlitbou vyvádí nevinné z vězení.
Víra v každé době pozvedá zbraně Ducha, aby přemohla svět.

Byla jsem tam. Ucítila jsem, jak se krev mých žilách proměnila ve vazký tuhnoutcí gel a oči se mi zatáhly šedou clonou. Jen na pár okamžiků jsem jako noční můra lákána plamenem proletěla tím zlopověstným místem. Zdrojem vší temnoty, zřídlem zla...
Známe ji. Legendu z temných zákoutí. Světla stadionu Sparta při vyslovení jejího jména potemní, sakury ve Stromovce se zoufale otřesou a shodí květy. Fantom zrozený z krutých záhybů kolektivního nevědomí hipsterské subkultury.
Bludný kořen.
Zbraň hromadného ničení předstírající civilizovanost.
Byla jsem tam a přežila. Již nikdy více nebudu stejná. Projela jsem zastávkou na Štvanici.
A přemýšlela jsem, že vystoupím.

Čtyřicáté třetí století. Světový unikát, první muzeum svého druhu v celém vesmíru. Významné události a stvoření dob dávno minulých na jednom místě, na jedné planetě. Metoda genetické regenerace dokázala nemožné. Moderní lidé sledují exponáty se stejným zájmem, s jakým exponáty sledují i je.
Až na jednoho chlapečka, kterého očividně historie nezajímá ani za mák a raději ječí jak na lesy. Maminka šestiletého Uliho je nakonec nucena svého syna za pomoci nejmodernějších technologií šetrně omráčit, aby nerušil křikem ostatní historie chtivé návštěvníky.
"Proč ho prostě nevzala po hlavě kyjem?"
"Nevšímej si jich," povídá jeden neandrtálec druhému. "Oni jsou z civilizovanější doby."

Mezidruhová biatlonová unie řeší spor ohledně zbraní pro nadcházející mistrovství světa. Se vzrůstající oblibou biatlonu roste i počet přihlášených reprezentací. Pravidla jsou však mezi jednotlivými druhy zvířat značně nejednotná, především kvůli rozdílnému počtu a odlišné hybnosti jejich končetin.
Velbloudí sportovci například žádají, aby podle svých zvyklostí mohli na terč místo střelby plivat. Definitivní rozhodnutí zatím nepadlo, výjimka však pravděpodobně udělena nebude – povolení plivání by bylo vnímáno jako návrat k zastaralým metodám.
Komise nejspíš přihlédne i k zoufalé výpovědi velblouda, který má při tréninzích na starosti čištění terčů.
„Takový smrad! Každý den lituji, že jsem nepřijal místo uklízeče na nádražních toaletách.“

There was a sligth problem.
They located the package alright (well, Risa did), but no courier available meant someone else had to deliver it.
And that meant Thorne... with Risa. One can be never too sure around magic.
„Well, I am no Bond girl,“ said Risa carefully.
„I can see that,“ said Thorne.
She gave him a dirty look.
Their act as siblings would work out really well.
Paris is great, thought Risa.
She was to trace magic. And to watch and learn.
Paris, the birthplace of diplomacy...
Unfortunatelly, she didn’t know any french.
She will learn insults soon enough.

Musíš dál žít, řekl mu Brumbál tenkrát. Severus se ani neobtěžoval s odpovědí.
Žít? Ve světě, kde není ona? Směšné.
Přesto během let občas pocítil prchavý pocit vděčnosti za ty vypůjčené roky klidu. Bez Pobertů. Bez Voldemorta.
Dokud nepochopil, že svět má pro něj nachystáno mnoho různých podob mučení.
"Longbottome! Za tento měsíc se vám podařilo třiadvacetkrát roztavit svůj kotlík, osmkrát zlikvidovat celou učebnu a patnáctkrát přímo ohrozit své spolužáky na životě. Trénujete na světový rekord?!“
"Grangerová! Nesmírně mě udivuje, že jsou moji kolegové schopni neustále zaměňovat vaši otravnou schopnost dokonale odpapouškovat celou učebnici s inteligencí."
"Pottere!!! Ven. Prostě... ven!"

Mlha se lepkavě táhla lesem. Nadšeně pohltila i jednoho ztraceného človíčka, který se těžce vlekl jehličím. V jeho šlépějích se tvořila drobná jezírka, ve kterých se topili mravenci.
Tiše si pro sebe zaklel, když se mu o nos rozpleskla dešťová kapka. Jen doufal, že to byla jen jedna z těch zapomenutých, protože, vážně, vážně by to bylo hodně špatné, kdyby se teď rozpršelo. Zaklonil hlavu a zíral do mlhy nad sebou, když se mu o čelo otřela větev nějakého stromu. Nedaleko uslyšel rychlé kroky a zvířecí dech. Nebylo vidět nic, jen mlha.
Začalo krápat, voda.
Kluk vytáhl neonově zelenou pláštěnku.