DMD č. 3. pro 3. 4. 2017. Téma: Zbraň civilizovanější doby

"Co je zbraň civilizovanější doby?"
"Rozum!"
"Myslíš?"
"Jo."
"A proč?"
"Proč ne?"
"Zkrátka proto, že rozum není zbraní civilizovanější doby. Čistě proto, že nemůžeš říct, co je civilizovanější doba. Nemůžeš ani říct, co je to zbraň. A rozum...co je vlastně rozum?"
"Rozum...to je dobrá otázka. Asi zbraň civilizovanější doby."
"Zajímavá myšlenka. Máš pravdu. Ale spíš ne. Vždyť co je to pravda? Je to něco, čemu lidé věří..."
"Ano!"
"...je to zbraň. Když máš v rukou pravdu, můžeš ji přetvářet dle své libosti. A ostatní se podle ní chovají. Pravda je zbraní."
"Ano, zbraní civilizovanější doby. Máš pravdu! Zbraň!"

Historie lidstva byla vždy více či méně krvavá. V civilizované společnosti, kde si jsou všichni rovni, však není pro nějaké barbarské zacházení místo.
Dnešní šedé eminence nepotřebují tak očividně vraždit, aby něčeho dosáhly.
Mají totiž čas.
A své vlastní způsoby.
Jejich zákony zakazují, aby si špinili ruce lidskou krví.
Je pro ně pohodlnější zařídit, aby vybrané skupiny lidí postupně ztratily schopnost rozmnožování. Těch pár generací čekání, než se na planetě udělá trochu místo pro ně nehraje roli. Mezitím na oko pracují ve prospěch všech.
Úsměv, služebníček, poklona.
Jednou přijde vhodná chvíle a oni konečně vypustí do světa své mechanické děti.

"Remusi? Na okamžik," zastavila je profesorka přeměňování.
"Zažila jsem už nejednoho studenta..." na chvíli zaváhala. "Vašich charakterů. Ale to, co tahle škola zažila s Vámi... Jak jste to dokázali?"
Kluci se na sebe zmateně podívali.
"Ty neplechy, tajné chodby, žertíky..." V očích měli směsici pobavení a údivu.
"Promiňte paní profesorko, to je tajemství," pokrčil James omluvně rameny.
"Ach... Rozumím," Minerva se zklamaně usmála. Po chvíli se na ni Sirius otočil a spiklenecky dodal:
"V tom případě bych vám rozhodně nedoporučoval prohlédnout stůl ve Filchově kabinetu."
Jak jsme to udělali? Máme něco, co nikdo jiný neměl.
Pobertův plánek – zbraň civilizovanější doby

"Nech to ležet!!!"
Jean-Marie se pomalu narovnal, předstíral ztrátu rovnováhy, ale pytlák, mířící na něho kulovnicí, dobře poznal, že se shýbá pro opakovačku Marlin, opřenou o strom. Nosorožčí rohy ležely za ním.
"Uhni! Uhni svině nebo tě zabiju!" pytlák si vzteky poslintal bradu.
Jean-Marie začne ustupovat na opačnou stranu, než stojí Robin.
"Tam ne!!" Pytlák pohne hlavní aby ukázal, kam se má strážce přemístit.
Hlaveň na zlomek vteřiny přestane mířit na Jean-Marieho. Ten zlomeček Robinovi stačí. Bodec na popohánění slonů vyletí z jeho ruky jako blesk. Není to předmět určený k vrhání, přesto zasáhne přesně. Pytlák s výkřikem upustí kulovnici.

Dva muži se plížili temnou chodbou, když tu jeden z nich hekl a sesul se k zemi. Jeho společník se otočil a namířil opakovací kuši na sira Elánia, který se vynořil ze stínu.
Místo výstřelu se ale přidal k prvnímu muži, jak ho vévoda Elánius praštil policejním obuškem po zátylku.
"Toto je zbraň civilizovanější doby," prohlásil tónem starého muže, který si na novinky zvyká jen nerad, a zamával obuškem svému synovi před obličejem.
Pak ale zastrčil obušek za opasek a zvedl upuštěnou kuši, v očích mu zle zasvítilo: "Máme ovšem století Ančovičky, nikdo nemůže říct, že bych se vyhýbal novotám."

Jediná tkanice povolila.
Starý plášť zašustil.
Sklouzl na zem.
Koupil jí všechno.
Jemňounkou spodničku.
Šaty pod plášť i na koně.
Přesto se v pustých lesích vracela ke zbytku starého pláště.
Ukrýval vzpomínky.
Kryl jen málo z těla.
Nebránil dotykům.
"Ještě tak den, dva," zabručel Zed, "a budem se muset vrátit k jiným hrátkám."
"A k jiným zbraním? Nikdy. Ty ženské jsou mnohem civilizovanější!"
Vlastně měla pravdu.
Sevřel ji stehny.
Ňadra skryl do dlaní.
Vzal dech nekonečným polibkem.
Kéž by den nikdy neskončil!
Kéž by trval věčně.
Kéž...
Otázky pohltila vášeň.
Řád vystřídalo vzrušení.
Neunavitelné stráže vzal čert.
Zvítězilo.
Vášnivé.
Milování.

"Když se kácí les, létají třísky. Ale když se zapne první knoflík špatně, je celé zapínání špatně! Jen se podívej, jak máš ten byt zařízený... každý pes, jiná ves. Můj dům, můj hrad? Avšak lidi soudí knihu podle obalu, to ti povídám! Ale kdo chce kam... že já se vůbec snažím!"
Teta Kateřina s našpulenou pusou těkala očima po místnosti. Sledoval jsem její pohled, který drnkal na agresivní struny mé osobnosti, a hledal jsem předmět, se kterým bych mohl trénovat vrh.
"Ptáka poznáš podle peří, vlka po srsti, člověka po řeči," utrousil jsem suše.
Obávám se však, že mne nepochopila.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si ovce nepodojil, oštiepky nenarobil?
- A prečo by som ja také kreposti robiť mal?
- Jak prečo, vari si nepočul, že sem predseda tých Nemcov dovedie?
- Nemcov hovoríš? Nech si len dovedie, valašku im ukážem, a hneď budú dole kopcom utekať.
- Pištík môj, dnes už na Nemcov nemusíš valašku vyťahovať, dnes už je iná doba?
- Hej? A vari máš na nich niečo iné nachystané?
- Mám Pištík. Na každého liter žinčice. Najprv zaplatia a potom budú ešte rýchlejšie utekať ako pred valaškou.

„Tímhle chceš dělat co?“ Babička pohlédla na nástroj v Gustavově ruce s nepředstíraným despektem.
„Přece vyválet těsto.“ Nechápal, co se jí nezdá. „Dělám linecký koláč s rybízovou marmeládou. Máme ho s dědou rádi.“ Kývl směrem ke statnému penzistovi za novinami.
Zvedla obočí. „Tomuhle říkáš váleček?! Vždyť to má jen jednu rukojeť.“
„Jasně, je to váleček do jedné ruky,“ zazubil se Gusta. „Podívej, takhle to chytneš, takhle se válí. Klidně přímo na plechu.“
„Tyhle moderní udělátka…“
„Hlavně bys mě takovým válečíčkem nemohla prásknout po hlavě, když přijdu pozdě z hospody, co?“ houkl děda.
„Gusti, nevěř!“ vyhrkla babička.
Děda se jen smál.

Bylo by lákavé zloducha rovnou zabít. To ale není Bobův styl. Bob Saint-Clare rozšíří chřípí, nasaje svěží brízu mexického pobřeží a chladným pohledem přejede zvolna se zužující kruh Karpofových poskoků. Tupí zabijáci potěžkávají v rukou zbraně a krutě se pochechtávají v očekávání masakru. Určitě mu - myslí si pobaveně Bob - chtějí přinejmenším umazat oblek. To by nerad. Bob se s kočičí mrštností vyhoupne ze sporťáku a s úšklebkem vykročí...
Autor si zamne ruce. Jeho úšklebek je od Bobova prakticky k nerozeznání. Konečně má příležitost nakopat zadek každému, kdo ho naštval.
Nevěřili byste, jak účinnou zbraní může být jeden starý psací stroj...