DMD č. 3. pro 3. 4. 2017. Téma: Zbraň civilizovanější doby

Příchozího obklopovalo závratné nekonečno nicoty. Drtivá aura prázdnoty.
Evžen pocítil vděk za pevnou hráz pultu.
Nečitelný pohled, úlisný hlas: „Máte v držení fragment Dryjáků smrtících i hojivých.“
Evžen se musel rozpomenout. „Dostal jsem ho místo honoráře,“ ohradil se ostře.
Lehké gesto rozvlnilo zmrazující hlubinu. Úsměv připomněl škleb klauna: „Je mi známo, vážený pane. Nechci se ani stínem dotknout vaší cti. Pořádám pozůstalost původního majitele. Snažím se znovu zkompletovat jeho knihovnu. Sentiment dědiců, chápete. Chci knihu odkoupit.“
Vyslovil sumu, za kterou by mohl na půl roku bezstarostně zavřít krám.
Evžen se rozhodl bleskově: „Nemám ji. Prodal jsem ji nějakému potulnému vetešníkovi.“

Přijeli z Mosambiku, uzený hlavy...
Civilizací zjevně nepolíbeni, spory mezi kmeny řeší většinou klacky nebo kameny. Primitivové. Budou muset projít převýchovou, než se budou moc stát partnery v dialogu. Všechno něco stojí a pokrok je v tomhle směru neúprosný, je to všechno, nebo nic. Chtějí civilizaci a dostanou ji.
Už nejde postaru tlouct lidi řetězem...
Ekonomická soukolí se musí točit. Za baklažány tanky. Spokojení dodavatelé. Přátelské vztahy.
Když se to vyplatí,
ať se ten dobytek... tam v dálce vymlátí.
Za kvalitu ručíme. Nedodáváme žádné nemoderní krámy. Jsme hrdá socialistická republika.
Pošlem jim střelivo
a půjdem na pivo.
Na lepší zítřky!

Stála jsem na hradním nádvoří a sledovala místní stráže. Přesně jak Frundor říkal! Opravdu nosili muškety a kordy.
Neubránila jsem se povzdechu. S tou jedenapůlí u pasu jsem si tam připadala jako vykopávka.
„Ten strážce archivu bude mít ale normální meč, že?“ tázala jsem se dráčka v myšlenkách.
Kordu bych se nebála, body jsou ošemetné, ale zlomila bych mu to párátko prakticky po prvním seku, kdybych byla rychlejší než on. Ale muškety? To jako vážně? Na mě a období Aldormy, které mám ráda, šlo o zbraně z příliš civilizovanější doby.
„Neboj se maličká.“
„Říká drak velikosti blechy!“ odfrkla jsem si.