Čajový cyklus (vlastní fandom)

Klepání. Přesně o půl osmé – dochvilnost ctí hosta.
„Pospěšte děvčata,“ pobízela paní Treschlová dcery, „Mon Dieu, Lydie! Co to máš na hlavě?!“
„Ozdobu, mamá,“ usmála se sebejistě.
„Okamžitě sundat!“
Rozkaz zněl jasně, nicméně pan Treschel právě otevřel dveře a návštěva vstoupila do předsíně.
„Leopolde, dobrý večer,“ potřásl mu bodře rukou doktor Waldhof. „Madam Treschlová! Mein Konzipient Norbert Krása,“ představil vzápětí mladíka, jenž přišel s ním.
Paní domu se zářivým úsměvem pokročila vpřed, aby hosty uvítala. Nenápadně přitom stiskla dceřinu ruku. To pero, Lydie!
Dotyčná se ošila, její sestra však nezaváhala a jediným trhnutím jí paví pero z účesu nepozorovaně vyškubla.

V bytě na Ferdinandově třídě bylo rušno, na návštěvu se chystalo v kuchyni i v pokojíku slečen.
Ta mladší ovšem pozorovala svou sestru kritickým okem. „Já ti nevím, Lydie. Zpředku je to šik. Ale vzadu…“
„Tobě se nelíbí můj příčesek? Tos mne tedy ranila, sestro,“ odvětila zvesela.
„Falešné lokny nosí půl Prahy,“ připustila a vetkla si do vlastního účesu decentní hřebínek. „Ale k nim to paví pero…“
„Je přece taky šik, ne?“ mrkla na ni rozpustile Lydie.
„Spíš bych řekla extravagantní.“
„Nedělej drama, Pauli. Jsme doma, přijde rodinný známý. Vlastně pochybuji, že si strýček Waldhof vůbec nějakého pavího pera všimne.“

„Solches Hundewetter,“ zavrčel doktor Waldhof, když se jarní plískanicí vraceli od soudu do kanceláře.
Norbert přitakal. „Však víte, co se říká: březen, za kamna vlezem…“
„Ja, v dubnu tam ještě budeme, teprve v máji raus. Scheiss!“
Stání se nevyvíjelo dobře, šéf byl podrážděný. Norbert raději mlčel.
„Ale oni v dubnu za pecí nebudou, Krása,“ pokračoval Waldhof významně. „Jdou se mnou na večeři. V úterý sedmého. Ke klientovi.“
„Ke klientovi?“ Šéf takhle občas chodil, ale dosud nikdy ho nevzal s sebou!
„Ja. Trochu klient, hodně kamarád. Dlouholetý, ještě z armády. Ale hauptsächtlich, Krása: má dvě dcery.“ Významné mrknutí rozhodně nebylo náhodné…

„Blázen, co?“ dumal advokát Waldhof nad šálkem odpolední kávy. „Plánovat skleníky na pěstování banánů! Mein Gott, v Malešicích?!“
Starší koncipient Norbert Krása si o banánovém háji, respektive skleníku, kus za Prahou také myslel svoje.
„Kdyby tak dobře neplatil, odmítnu!“ pokračoval šéf. „Nehmen Sie die Akten a prostudují to, Krása. Solchen Landstreit zvládnou hravě. Jsou schopný právník.“
„Děkuji, Herr Doktor.“
Waldhof potáhl z dýmky. „Jsou u mne přes dva roky, rigorosa cum laude, přemýšleli už nad vlastní praxí?“
„K advokátské zkoušce mohu nejdříve po sedmi letech…“
„Natürlich! Ale měli by uvažovat v předstihu. Hlavně nad Finanzsituation. Musejí se dobře oženit, Krása!“

„Je skutečně nespravedlivé, že se ženám vyšší vzdělání tak dlouho upíralo,“ prohlásil Svatopluk. „Upírat jim volební právo je další nespravedlnost.“
Doramo se usmála. Seděli bok po boku ve Svatoplukově pronajaté mansardě na Starém Městě, samo o sobě to neslo příchuť čehosi zakázaného. Mírně kořeněnou, stejně jako perníkové srdce, které spolu jedli.
„Sedí se ti pohodlně?“ tázal se starostlivě. Naklonil se k ní, cítila u rtů jeho dech. Nebylo to prvně, co se líbali. Vzápětí jeho ruka zabloudila pod její halenku.
„Manželství je přežitek, Doro,“ zašeptal něžně.
Podvolila se částečně z touhy, částečně ze zvědavosti. Hlavně však proto, že Svatoplukovi věřila.

„Zajímalo by mne, proč to ti Řekové měli tak složité,“ dumala Toninka.
Doramo jí mrkla přes rameno. Jistě, kompozice z řečtiny. „Myslíš dekor na starověkých vázách?“
„Kdepak. Ta jejich božstva. Vezmi si jenom to podsvětí. Jako by nestačili Hádes a Persefona. To máme Hypnos a Thanatos a Nyx a Empúsa… Proč potřebovali bohyni, která vraždí lidi na křižovatkách?!“
„Aby nebyli zavražděni na křižovatce?“
Zarazila se. „To dává smysl. Nebo si ji vymysleli lupiči, aby měli na koho svést svoje rejdy. To ne my, slavnej soude, to Empúsa kupce na křižovatce zamordovala…“
Doramo se rozesmála. „Tuhle historku do kompozice raději nepiš.“

„Prase domácí, prase divoké, prase celebeské, prase vousaté…“ přeříkávala Toninka polohlasem.
Leopoldina se zasmála. „Vousaté prase?“
„Latinsky sus barbatus. Žije na Borneu. Nemáš psát domácí úkoly?“
„Opravdu má vousy?“
„Skoro jako Franz Josef.“
„Nevěřím! Ještě mi řekni, že se i holí.“
„Poldýno,“ odvětila Toninka nepobaveně, „je to zvíře. Neholí se, nemá k tomu motivaci ani potřebné dovednosti. Jestli namítneš, že by jako pěnu na holení mohlo užít bahno, uvidíš ten tanec. Musím se učit. A ty taky!“
Mladší raději spolkla poznámku, že císař by se na rozdíl od bornejského prasete oholit mohl, vždyť na obrazech z mládí vypadal mnohem lépe.

Paulína Krásová si cenila rodinného soukromí natolik, že odmítla zaměstnávat služku, a to dokonce i když byly děti malé. Jakmile dcery odrostly, přestala postupně využívat i služeb občas docházející posluhovačky. Pět zdravých děvčat bylo třeba vést k tomu, aby doma nezahálely!
Sem tam to ovšem přinášelo i jisté potíže.
Třeba když Cosette při leštění sklenic zaujatě zkoušela jejich hudební vlastnosti.
Nebo když se Doramo při praní učila latinská slovíčka a spadl jí sešit do mydlinek. Rozpitý inkoust se bohužel zapustil do košil…
A Tonince, Tonince už raději nesvěřovala zpracování drůbeže. Potřebovala mít kuře oškubané a vykuchané, ne precizně provedenou pitvu.

„Toni,“ začala opatrně Doramo, ještě než došly domů. „Myslím, že ten muž, víš, ten, co se jí chce pomstít kvůli té vodičce… nejspíš nebyl houslista. Muselo jít o něco jiného.“
„Taky mám dojem, že háček byl v něčem jiném,“ přiznala mladší. „S vodičkou na ruce pro houslisty by moc nevydělala. Kdepak, to bylo něco delikátního!“
„Velmi delikátního,“ přisvědčila významně Doramo. „Domnívám se, že se to týká zcela jiného nástroje. Který neladil. Možná až ochabl.“
Antonie se zastavila. „Nástroje? Neladil? Ochabl? Doramo, ty se nezdáš! Onehdy jsi zapáleně tvrdila, že ve vědecké debatě je třeba užívat přesné pojmy, zde impotentia coeundi.“

„Dluhy,“ vysvětlovala vědma. „Manžel miloval karty. Když umřel, zdědila jsem lékárnu a hromadu dluhů. Tak jsem ty jeho karty začala používat. Na vykládání. Docela se mi to dařilo, nějaký ten peníz to vyneslo. A kromě toho…“ znatelně zrozpačitěla, „taky jsem objevila ve skříni recepis na takovou vodičku. Pro pány. Na tento...“
„Na zácpu?“
„Kdepak,“ pousmála se. „Aby zas mohli, když předtím nemohli. Sypalo to víc než karty a věštění. Jen u jednoho to dopadlo katastrofálně. Už si nevrz. To před ním jsem musela utéct.“
Chápeš to? tázala se Doramo váhavě sestry.
Moc ne. Asi houslista. Možná měl něco s prsty…