Čajový cyklus (vlastní fandom)

„Až tě vezmou k výslechu, mladej, radši se přiznej,“ radil mu přátelsky starý zámečnický mistr, jeho kolega v cele. „Zazpívej jim, co chtěj slyšet, jako my všichni vostatní. Voni to z tebe stejně dostanou, ušetříš si trápení.“

Když se dveře cely otevřely a bachař beze slova či jediné emoce v tváři ukázal na něj, Vilém Poděbradský se jen napřímil. Šel mlčky.

Po výslechu ho zpátky spíš dovlekli než dovedli, nebyl skoro k poznání. Tvář, záda i chodidla měl rozbité do krve, dostal i několik šlupek elektrickým proudem.
Ale nezazpíval! Bože, nezazpíval!
Ještě nikdy v životě na sebe nebyl tak hrdý.

„Na srdce Vám dámy kladu, velmi důležitou radu: By k Vám láska mužů nepohasla, vařte dobře, ale šetřte spolu, užívejte místo másla, výborného KUNEROLU.“ Hanička deklamovala hlasitě a s patřičným patosem.
Leopoldina se neudržela a vyprskla smíchy.
„Já bych se na tvém místě nesmála,“ prohlásila s rádoby smrtelně vážnou tváří Cosette. „Viděla jsem tě kupovat máslo.“
„Ochutnalas někdy? Kunerol?“ kuckala Poldýna. „Nic hnusnějšího jsem snad nejedla. Nedivím se, že musejí v novinách platit tak velké inzertní místo. Co je tam dál, Hani? Přednášíš skvěle!“
„Nic moc. Hledá se vedoucí síla… Zlaté, stříbrné mince, brilianty, platinu a hodiny koupí Jar. Tvrdík.“

Když se zhluboka nadechla, ucítila vůni kopru. Nejspíš někdo vařil koprovku a – jak už to v činžovních domech bývá – vůní své večeře či zítřejšího oběda oblažoval i sousedy. Jenže kromě vůně kopru tu ve vzduchu bylo ještě něco… Něco ne úplně zřetelného, něco, co člověk bez zvláštního nadání nejspíš vůbec vnímat nedokázal. „Sůl?“ naznačila bezhlesně rty.
Cosette kývla. Sůl. Ano. Jako kdyby tu byla ve vzduchu cítit určitá slanost, taková jiná, suchá slanost. Ne jako u moře.
„Zvláštní,“ zamumlala Doramo. Znovu střelila pohledem ke schodišti umožňujícímu dostat se ke dveřím na dvorek. Nejraději by se po něm vydala hned teď.

„Já ti řeknu, tohle je úplně na… tentononc!“
Zatímco Toninka rozhořčeně odložila knihu na kuchyňský stůl, Doramo se pobaveně usmála. „Tentononc?“
„Brala jsem ohledy na tebe,“ ušklíbla se. „Samozřejmě to umím říct mnohem peprněji. Ve špitále slýchám takových slov denně fůru. Každopádně nechápu, jak se tahle kniha může jmenovat ƒ‚Dobrý rádce hospodyňky‘.“
„S názvem ‚Špatný rádce hospodyňky‘ by ji nikdo nekoupil. Leda by nechali vytisknout v novinách reklamu: ‚Nejhorší kniha pro hospodyňky všech dob! Z této knihy se dozvíte kulové, přesvědčte se samy.‘ Ukaž. Hm, zrovna tady je jedna užitečná rada: ‚Vejce před konzumací oloupejte.‘ To by člověka nenapadlo, viď?“

„Mám tady několik zajímavých kousků. Výběrová kvalita. Levně!“ Prodavač mluvil podbízivě, jeho hlas přetékal nepříjemnou sladkostí.
„Výběrová kvalita a levně – to si samo o sobě odporuje,“ odtušil odměřeně muž v černém kabátě. Prodavač mu očividně lezl na nervy. „O cenu mi nejde. Chci hlaveň, která je schopna…“ významně se odmlčel. „Používám specifické náboje.“
„Rozumím!“ Prodavač se znovu zazubil, shýbl se pod pult a vytáhl stříbrem vykládanou kazetu. „Mám tu něco… specifického. Pro fajnšmekry.“ Významně mrkl.
I to nechalo zákazníka chladným. Nicméně kývl, ať prodavač kazetu otevře. Když spatřil její obsah, uznale kývl.
Tenhle starý revolver byl přesně to, co hledal.

Na nádraží bylo narváno. Perón plný žen, starších, mladších; sem tam stárnoucí muž v klobouku či dospívající chlapec. Otcové vyprovázející syny, synové otce. Nicméně matek, manželek a dcer tu postávalo mnohem víc. Také snoubenek. Jako ona.
V okně vlaku zahlédla Josífkovu tvář. Důstojníci cestovali vozem druhé třídy, nikoli v dobytčáku jako mužstvo. Zjevně ji také uviděl, zamával jí. Usmíval se. Ostatně, byl voják. Tohle byl jeho úděl, jet do války.
Poručila si být statečná a také se usmát. Josífek nesmí poznat, jak se jí svírá srdce a jak uvnitř ní všechno křičí. Její zoufalý, bolestný smutek mu na frontě nepomůže.

Bohužel, ne všechno bylo tak báječné, jak se na první dojem zdálo.
Zejména se to týkalo některých kolegů.
„Umožnit vyšší vzdělání ženám, pche!“ rozčiloval se na chodbě před posluchárnou jakýsi student filozofie. „Bohatě by jim stačily tři třídy obecné školy. Číst, psát, trocha počtů. K vaření, uklízení a rození dětí víc nepotřebují. A k manželským příjemnostem teprv ne,“ dodal potutelně.
Slyšela všechno. Filozof i hlouček kolem něj to dobře věděli. Za zády se jí pošklebovali, cítila to.
„Takové hlupácké řeči neposlouchejte, slečno,“ přitočil se k ní mladík s podmanivým úsměvem.
Brzy se dozví, že je to Svatopluk Vrána, student slavistiky.

„Mne to vůbec nebaví.“
Cosette vyloudila povzbudivý úsměv. „Přírodozpyt je důležitý, Haničko, všechno má své zákonitosti a ty je třeba pochopit. Vyjmenuj alespoň tři jehličnaté stromy.“
Malá obrátila oči v sloup, verbálně odporovat si však již netroufla. „Smrk, smrk, smrk.“
Cosette jen stěží potlačila smích. „Tři různé jehličnaté stromy.“
„Smrk, borovic a jedel.“
Překvapeně zamrkala. „Cože?“
„Ještě znám modřín.“
„Výborně, ale proč ten borovic a ten jedel,“ zdůraznila zájmena.
„Protože ten strom, ten smrk a ten modřín. Říkalas přece, že všechno má svoje zákonitosti.“
Nevěděla, dělá-li jí to sestra schválně, nicméně pomyslela si, že Hanička se v životě rozhodně neztratí.

„Sousedi mají trumpetu,“ oznámila u nedělního oběda důležitě Cosette. „Slyšela jsem, jak se o tom bavili cestou z kostela.“
„Myslíš, že budou cvičit doma?“ obrátila se paní Krásová znepokojeně na manžela. „Není nějaký předpis, že se to nesmí? Děti po obědě spí a…“
„Něco do té trumpety budou strkat,“ přisadila si Cosette. „Prý si pěkně dají do trumpety, smáli se.“
Mamička ulehčeně vydechla. „Ach, to mysleli oběd!“
„Oběd?!“ vykulila oči Doramo. „Ploč???“
„Chtěli říct, že si dají do sosáků,“ vysvětloval tatínek. „Pochutnají si.“
„Že mi to hned nedošlo,“ smála se mamička. „Francouzsky je sosák trompe, což zároveň znamená i trubku.“

Utíkali uprostřed noci.
Sandrine bylo čerstvě osm, netušila, co se děje. Služebná ji z postele vytáhla bez slůvka vysvětlení, na napůl spící rychle navlékala šaty i kabátek. Později si ze všeho pamatovala jen útržky: otcovy strohé povely kočímu, služebné i vlastní manželce; drkotání narychlo zapřaženého kočáru, v němž byla ukrutná zima; vzrušený šepot matky, která ji k sobě pevně tiskla, snad slova modlitby. Zřetelně z nich zachytila pouze jediné: v Paříži vypukla revoluce!
Pamatovala si, jak se roztřásla, jak se rozplakala podobně jako mamá. I v pouhých osmi dobře věděla, co pro ně, pro šlechtice, revoluce znamená.
Pronásledování. Gilotinu. Smrt.