Čajový cyklus (vlastní fandom)

Sandrine se zamyšleně dívala z okna. Na Vinohrady se z Ferdinandovy třídy přestěhovali teprve nedávno, ještě si nezvykla.
Zůstali sami, děti odešly: Leopold zvolil kariéru v armádě, Lydie se stala učitelkou v úplně cizím městě, nejmladší Paulína bydlela nejblíž. Šťastně vdaná za advokátního koncipienta s nadějí na vlastní praxi.
„Copak tam vidíš?“ ozval se za Sandrine manželův hlas.
„Nic a všechno.“ Výhled byl přenádherný, celou měli Prahu jako na dlani – protože naproti nebylo nic. Ve Sladkovského ulici stály domy prozatím jen na sudé straně.
Až za několik let začnou vyměřovat protější frontu domů, Sandrine bude toužit, aby jim došly kolíky.

Zastavila ji na rohu: upovídaná sousedka z vedlejšího domu.
Doramo byla unavená z práce, ale byla zvyklá lidem naslouchat.
„Brzo budou ty volby, co tomu říkáte? Já už v tom mám úplně jasno,“ pokračovala rozšafně, aniž počkala na odpověď. „Já budu volit komunisty. Voni jsou spravedlivý. Velký podniky znárodněj, ale malý živnostníky a řemesníky budou podporovat. Zemědělcům budou všestranně pomáhat. V měnový reformě nepoškoděj drobný střádaly, jako jsme my. Hospodářství pošlape jedna báseň. Taky samozřejmě respektujou svobodu svědomí a vyznání. Konečně se budeme mít všichni dobře, bez útlaku. Komunisti jsou zárukou silný, šťastný, ve všem spravedlivý republiky. Já jim věřím!“

Rodiče se o tom bavili večer a o samotě (obojí samozřejmě nikoli náhodou).
Eliška nemohla za to, že měla zrovna žízeň. Ale přesto se cítila trochu provinile, protože to pochopitelně vypadalo, jako by poslouchala za dveřmi.
„Zákony garantují soukromé vlastnictví do padesáti hektarů, ale…“ tatínek zněl ustaraně, „už za mnou byli, Hani.“
„Vojnar s Bartoškem?“
Nejspíš kývl. „Prý jednotné zemědělské družstvo,“ skoro to vyplivl. „To je hovno družstevnictví tohleto, to je kolektivizace jak vyšitá. Seber, ovládni a pak možná něco málo rozděl. Do žádnýho zasranýho kolchozu mne nedostanou, i kdybych to tu měl zapálit!“
„Filipe!“
Eliška za dveřmi polykala slzy.

„Inspektor je dělnický kádr, morous a protiva,“ varoval Elišku ředitel.
„Řekla bych, že za tím budou hemoroidy,“ podotkla suše šedovlasá kolegyně Říhová.
„V každém případě se snažte zařadit do výuky nějaké aktuální téma,“ poradil ředitel. „Na to on dá!“

Zatímco psala na tabuli, inspektor netrpělivě pofrkával.
Sovětští vědci odkrývají záhady vesmíru.
Kolem Země obíhá družice s živým tvorem.
Ohromený svět gratuluje sovětským vědcům k historickému úspěchu.
Rychle mrkla na inspektora.
Četl docela pomalu, dokonce při tom pohyboval rty. Pak se však spokojeně usmál.
I děti toto skutečně aktuální téma zaujalo.
Přesně do chvíle, než oznámila, že si udělají větný rozbor.

„Soudružko, moc té bajce nerozumím,“ přihlásí se Zdenka. „Vlk hledá důvod, proč beránka sežrat, obviňuje ho z různých věcí. Beránek obvinění vyvrací, ale vlk ho nakonec obviní, že kvůli němu má hlad, a sežere ho. Proč ten beránek prostě neutekl?“
„Na bajce je důležité naučení,“ vysvětluje Eliška.
„Kdo uteče, vyhraje?“
„Ne, že slabý proti silnému se spravedlnosti nedovolá.“ Měla by asi dodat něco o tom, že Krylov zobrazuje zkušenost z carského ruska, ale v socialistickém řádu že to již neplatí, neboť jsou si všichni rovni. Nedodá. Tahle chytrá holka totiž skončí ve fabrice, kádrově nevyhovuje. Žádná spravedlnost v tom není.

„To byl ale okouzlující mladý muž, co vás doprovodil domů“ vrkala její bytná ještě půl hodiny po Eliščině návratu.
Stiskla rty. Ten idiot – propána, od kdy používá takováhle slova, byť jen v myšlenkách! – se jí doslova vnutil s tím, že samotnou potmě ji domů nepustí. Jako by byla malá holka! Myslel si snad, že když slouží socialistické vlasti, může všechno? I když, aby mu nekřivdila, podobnými jalovými frázemi se neoháněl...
„Určitě jste se potkali na tom lampionovém průvodu, viďte. Pozval vás někam?“ vyzvídala bytná.
Zavrtěla hlavou s pomyšlením, že přílišná četba červené knihovny škodí.
Ale i kdyby pozval, nešla by.

„Myslím, že je to dobré,“ konstatovala Cosette a rozložila na stůl hotovou šálu. „Docela jednoduchý návod, moc pěkný vzor.“
„Mně se to nelíbí,“ nesdílela její nadšení Doramo.
Překvapeně na ni pohlédla.
„Nemyslím tvé háčkování, ale celkově princip. Překládáme z francouzského journalu, který československému časopisu soudružsky poskytl nějaký magazín z Moskvy. Otisknou to, nám zaplatí za překlad, ale Francouzům ani korunu. V podstatě je to krádež.“ Roky práce v advokacii nemohla zapřít.
Cosette se zamyslela. „Máš pravdu. Ale můžeme to přece pozměnit. Dokonce by šlo udělat víc typů té šály. A na všechny jeden návod. Tím původním se jen volně inspirujeme.“

„Netušila jsem, že budu na stará kolena dělat tohle,“ odfrkla Doramo.
„Pracujeme na tom spolu,“ připomněla Cosette laskavě.
„Myslela jsem, že budete rády,“ podotkla jejich neteř Františka. „Přivyděláte si k důchodu.“
„Jsi hodná, Fančinko,“ pousmála se Cosette. „Já se ráda zabavím. Měla bych snad chodit do Riegerových sadů krmit holuby?“
Doramo se ušklíbla. „Vždyť pořád učíš. Sice pár žáků, ale učíš.“
„Ty zase pořád překládáš.“
Doramo si povzdechla. „Samozřejmě, moc zábavné: Mezi každým šestým okem uháčkujte jeden dlouhý sloupek… “
„Ty přeložíš, já vyzkouším, jestli návod sedí,“ usmála se Cosette. „Dokonalá spolupráce.“
„V Ženě a módě po tom skočí,“ dodala Fany.

„Maxim Gorkij… ehm, totiž... jeho dílo Matka…“
„Pokračuj, Pavle,“ povzbuzuje chlapce před tabulí Eliška. „Hlavní hrdina se jmenuje stejně jako ty,“ snaží se aspoň trochu napovědět.
„Já jsem to četl, soudružko učitelko,“ hájí se. „Matka má syna. Žijí v domě.“
Ve třídě se někdo uchichtne.
„Vlastně ona má těch synů víc.“ Pavel jako by se najednou rozpomněl. „A některý z nich jsou už jako mrtví, ale ona s nima mluví a s jejich mrtvým tátou taky. Postupně jí umřou další synové, ale pak vypukne válka a ona pošle bojovat i toho posledního.“
„Pavle,“ řekne laskavě Eliška, „to je jiná Matka.“

„Začínám to chápat,“ ukázala Doramo na rukopis. „Tedy, začínám chápat, proč to působí tak zmateně. Autor se zjevně nenechal svazovat časy, naopak s nimi experimentoval.“
Cosette zvedla obočí. „Myslíš slovesné časy? Němčina jich má šest, záměna samozřejmě srozumitelnosti nepřidá...“
„Kdepak, žongluje s různými časy ve vyprávění. V prvních kapitolách dodržuje chronologickou posloupnost. Líčí události, jichž byl účastný Koba a jeho druhové. Jenže najednou skočí a začne čtenáře seznamovat s jinou časovou rovinou. Potud ještě dobré. Ovšem pak se mu tam zcela nelogicky začnou míchat různé časové i místní vrstvy. A čtenář se marně ptá, kam se ztratil ten zatracený Koba.“