DMD č. 7. pro 7. 4. 2018. Téma: Nabídka která se nedá odmítnout

Pán hovoril v predsieni s neznámym mužom.
"Modráčik, poď sem," zavolal na mňa.
"Pane?"
"Tento pán ťa teraz odvedie do robotického centra a vylepší tvoje myšlienkové jadro."
Modráčik sa v odmlke medzi pánovými vetami stihol zamyslieť na niekoľko milisekúnd.
Chcú mi vymeniť jadro. To znamená byť rýchlejší vo výpočtoch, presnejší, pohotovejší, predvídavejší.
A tiež totálnu stratu pamäte.
Na všetko, čo prežil s malou Táňou a s pánom, zabudne.
"Je to skvelé, nie? Tak čo vravíš Modráčik, ideš do toho?" nadšene sa ho pýtal pán.
"Áno, pane," musel odpovedať.
Rozhodol sa spomínať si na všetko znova a znova do posledného okamihu.

Colleen seděla ve svém pokoji a pokoušela se nemyslet na minulost.
Marně...
-*-
Třináctiletá dívka stála před mužem, který se na ní usmíval. Z jeho úsměvu se jí dělalo špatně. Nabízel ji život, který by si normální dívka jejího věku odmítla vybrat.
Jenže ona nebyla normální. Ne po tom, čím si prošla.
A tak souhlasila a upsala se mu. Prodala vlastní tělo na dlouhých deset let. Jen proto, aby utekla z pekla, ve kterém žila. Stejně už byla pošpiněná. Jediné, po čem toužila, aby už nikdy víc neslyšela otcův hlas a ta děsivá slova: "Buď hodná holčička a nikomu nic neříkej."

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si zasa s Ančou na lúky nezašiel.
- Starý môj, a vari nevieš, že dnes za ňou do dediny idem?
- Marí sa mi, že si čosi spomínal. To dnes predseda na služobnu cestu do Bratislavy odchádza?
- Veruže dnes. Autobusom o štvrtej. A tým istým autobusom príde Anči nejaká kamarátka na návštevu. Tak ma Anča k nim dolu pozvala, že sa spoločne zabavíme.
- To ako všetci traja?
- Veruže traja. Vraj, nech má dievča peknú spomienku na stredné Slovensko. Tak ju nemôžem sklamať.

Prudký vítr na vrcholu kopce ho šlehal do tváří a znemožňoval mu zapálit si cigaretu.
Jeho nervozita byla téměř hmatatelná, když se Brumbál objevil.
Dorazil na vteřinu přesně a rozhodně se nesnažil skrývat své rozladění.
Snape otevřel ústa. Brumbál ho gestem ruky zarazil.
„Nevím, proč hodláš přeběhnout, a je mi to srdečně jedno. Nezajímají mě ani žádné tvé požadavky. Odpusť, chlapče, ale tak vysoká figura zase nejsi. Chceš do Řádu? Přijmu tě. Za práci zaplatím. Nečekej ovšem, že ti poskytnu ochranu. Na jeho straně šachovnice budeš vždycky sám.“
„Nechci ochranu pro sebe, ale pro Lily.“
Brumbál se konečně zatvářil překvapeně.

Přijeď k nám na párty.
Nabídka co se nedá odmítnout.
Kde to je? Uživatel se naposledy přihlásil před osmi hodinami.
Místo co se nedá najít.
Googlení jména osoby v touze najít adresu.
Stalking který nevyšel.
Googlení rodičů.
Úspěch kterým se člověk nechlubí.
Kontrola adresy v mapách, které se chytnou po prvním písmenu.
Paranoia která přetrvá.
Bloudění po Suchdole s mapou a dvěma promile.
Zážitek který nezevšední.
Dorazili jste do místa určení.
Nadsázka tvůrců navigací.
Happy end.
To co znáš z pohádek.
Víno.
To, co nikdy nepiješ sám.
Kremrole, řízky a bramborová kaše.
Zbytky z předchozího programu- oslavy narozenin.
Konec.
Konec.

Ten den byla Mandala v mimořádně rozjitřeném stavu.
Ayre povolal svoje nejlepší pěvce. Udal tempo. Bas se naladil přímo na neuspořádané dunění Mandaly. Pak vstoupil do děje tenor. Ale sotva mohl nastínit melodii, už se na něj tlačili: z jedné strany dívčí hlasy, záměrně nesouladné, a z druhé baryton, také v kontrolovaném rozporu. Ať se tenor (v Ayreho podání) obrátil, kam chtěl, všude narážel na bolestivé, mučivé disharmonie. Jen bas celé té podivné stavbě dodával odolnost, smysl, naději. Až nakonec, přesvědčeny neutuchajícím úsilím tenoru nalézt cestu, ostatní hlasy uhnuly a všichni společně vplynuli do harmonického akordu.
Mandala zhluboka, úlevně vydechla.

Peter z batohu vyhrabal lékárničku a dal se do ošetřování těžce krvácecícího Maetha. Asheka chvíli koukala v šoku, než se vzpamatovala a jala se Peterovi pomoct.
Notnou chvíli se snažili Maetha zachránit, ale nevypadalo to na úspěch. Ani si přitom nevšimli, že už nejsou sami. V zátylku je zastudily hlavně zbraní.
„Ani hnout!“ Ozvalo se jim za zády. „Odevzdáte nám všechny zbraně, zásoby i tu lékárnu. Nebo život!“
Asheka se dala do breku: "A-a-ale on umírá!“
„Na mrtvoly se zásobama neplýtvá!“ prohlásil muž za Ashekou a vysolil pár ran do hlavy ležícího Maetha.
„Chceš taky?“ Prohlásil, a začal se smát.

Nijak ho nepřekvapilo, že zemřel - věděl, že se smrt blíží a byl připravený. Co ale nečekal bylo setkání se samotnou bytostí, která stvořila jejich svět.
"První mezi rovnými... " zněla nabídka. "Staň se jedním ze sedmnácti bohů pro nový svět, pánem světla a slunce."
Khar samozřejmě věděl, že to vlastně nabídka není. Byl to rozkaz, očekávání. Odmítnout by znamenalo změnit samotné základy světa.
"Ne."
Světem duší se rozneslo absolutní ticho.
Stvořitel svojí otázku nezopakoval. "Je to tvá volba," řekl, s jistou nechutí v hlase. "Od teď není jedna správná cesta, ale mnoho různých s mnohými konci. Snad si připraven nést následky."

Dostalo ho to k doktorce. Způsobilo mu to problémy s nohou, neklidný spánek a zmatenou mysli. Dostalo ho to do stavu, kdy netušil, co si počít s vlastním životem, jak se vyrovnat s obrazy. Jak se vyrovnat sám se sebou.
A pak, když už cítil, že má poklidný život na dosah, že už bude mít od všeho nebezpečného pokoj, se mu musel dostat do života on.
Podivný člověk, co chodil do márnice, v obývacím pokoji měl lebku přítele, v kuchyni chemické nádobí.
Netušil, proč se s ním nastěhoval do společného bytu.
Netušil, proč přijal jeho nabídku.
Ale nedokázal ji odmítnout.

Pokušitel: “Upiš se. Přidej se. Odevzdej mi veškeré údaje o soukromí! Všichni tví kamarádi to už udělali!”
Nepřesvědčený: “A co za to?”
Pokušitel: “Hmm… Co třeba že bys vedl S TROLLY nekonečné politické debaty, které nemůžeš vyhrát?”
Nepřesvědčený: “No nevím. Co tam máš dál?”
Pokušitel: “Fotky z dovolených od lidí, co ses s nimi bavil naposled na střední.”
Trochu nalomený: “A co s nimi?”
Pokušitel: “Můžeš se jim smát, jak od maturity přibrali.”
Téměř přesvědčený: “Zajímavé. Ještě něco?”
Pokušitel (naléhavě): “Gify! Gify roztomilých koťátek!”
Náhle přesvědčený: “OK, jak dlouhé má být moje heslo?”
Pokušitel (vítězně): “Nenamáhej se s něčím složitým…”