Dračí Doupě

"Au, moje kostrč! Co vy, páni? Jste živí?"

"Ano. Ale co teď počít? Zpátky nahoru bych rozhodně nechodil."

"Musíme za paní Polyxenou!"

***

"Tohle Jeidové nedělají. Musí před soud!"

"Anakine, on ovládá Senát i soud. Skončí se to tady a teď."

"Ach, jsem tak slabý..."

***

"Šťastnou cestu, Hansi."

---

"Doufám, že to není rukojmí..."

***

"Už toho mám po krk! Zatracený, blbý, pitomý Windowsy, já ten počítač vážně..."

***

Z perly, kterou čaroděj drží, začal vycházet hustý dým, který se náhle změní v šedavou kouli vířícího vzduchu a kvílícího větru, letící přímo na tvou hlavu.

"Máš to za 3K6 a hoď si na sílu."

Co myslíte, že je největším nepřítelem všech dobrodruhů? Hydry, minotauři a jiné nestvůry? Zlý čarodějové a nekromanti? Či snad nástrahy pastí, průrv a ostrých kamenů?
Kdepak, největším nepřítelem dobrodruhů jsou dveře. Obyčejné, dřevěné dveře. Narazí na ně v podzemí či v uličce hradu. A teď, babo raď. Otevřít, neotevřít? Je tady nějaká páčka nebo snad páka, za kterou zatáhnout? Co je na druhé straně?
Možná bychom měli poslat našeho zloděje, aby to vypáčil šperhákem.
Po dlouhých minutách debat se nad nimi musíte slitovat. "Jedna páka tam je," řeknete jako paní jeskyně. "Říkáme jí klika. Stačí za ní vzít a otevřít."

Na folgarwské mýtině bylo možná slunečno,
ale v reálném světě zuřila bouřka a naši hráči
se dostávali do trochu dobrodružné a trochu hororové nálady.
Těžko říct, která z nich převládala.

"Škoda, že nám pekelník neřekl žádnou historku z podsvětí,
když už jsme se tam byli juknout!"
Zhmotnil své pocity do slov Tomáš.

"Jo, jako v tom filmu. Nebo v té karetní hře. Černé historky!"
Přisvědčil Libor.

"Hele, chlapci, nezamlouvejte své nevybouřené touhy za bouřku venku!"
Na to rázně Lucka, mnouc přitom dvanáctistěnnou kostku mezi prsty.

"Pulp fiction? Tak to už jsem neviděl, ani nepamatuju..."
Vložil se opět do hovoru Pýdžej.

Kupole s naší trojicí postav se změnila v barevný vír
a odplachtila si to nahoru, až se rozplynula
a ocitli se na mýtině, hlazeni jemnou brízou a hřáni
paprsky probouzejícího se Slunce. Tedy pardon, hvězdy Telorn,
zářící na jasně fialovém nebi.

"Jsme tady tak hezky v přírodě, tak co si trošku zadovádět?"
Mrkl na Eowyn Timur.

"Jo, založíme elfsko-trpasličí kmen." Na to Ragul.
"Chceš říct elfsko-hobití?" Na to Timur a chtěl ji plácnout po zadku,
ale uskočila a ruku chytla.

"To že je den Země, ještě neznamená, že je taky den Folgarwie, mládenci,
tak se trochu kroťte!" okřikla kamarády Lucka.

Kouzlo spočívalo v tom, že se nejprve všichni v kruhu - nakolik byli schopni ho
ve tmě utvořit - chytili za ruce, načež Eowyn začala zpívat táhlý tón,
jako když jogín nebo mnich přivádí svou mysl do jednoho bodu zvučným óm.

Najednou začali kouzlo všichni cítit, jakoby se tón sám od sebe šířil
od ucha k uchu, od úst k ústům, z mysli do mysli.

Uprostřed nich se náhle objevila koule zářící všemi barvami duhy.

Pekelník se na ně pokusil seslat oheň, ale koule se rozšířila do kupole,
která ho odrazila a naši skvadru ochránila.

Tryskaly z ní proužky magie všude kolem.

"No co jé?" zeptal se Ragul otráveným, typicky trpasličím, skřehotavým tónem.

"Co vlastně víš o tom džbánu plném mé magie, který tví dávní bratři v boji
schovali neznámo kam?" Odtušila chladně Eowyn.

"Já? No... nic!" Poškrábal se zamyšleně sekerou ve vousech. "A jaký bratři v boji, vždyť víš, že jsem od nich zdrhnul!
Jen abych se přidal k tobě, elfko!" Odfrkl, "a tady k Timovi."

"Nu dobrá, džbán kouzel byl možná jediná naděje, jak se odsud dostat...
I když, možná je ještě jeden způsob. Otomagie!"

"Oto co?" vyhrkli kluci překvapeně.

"Splynutí sluchových myslí. Když jsme společně zpívali, dokážeme i tohle!"

"What shall we do with the drunken sailor…"

Pokračovali všichni naši bardi rozjařeně dál, toužebně očekávajíce
světlo východu, který se ne a ne otevřít,
a ve své skvělé náladě si ani nevšimli, že je pekelník zase tu.

"Hm, tak to efekt nemá..." povzdechla si Eowyn a schovala hlavu do dlaní."

"No, to nemá, haha! Jste tady takoví malí a neškodní!"

Rozsvítily se žhavé uhlíky přímo za jejími zády.

"Možná spíš malá škodná!" Rozohnila se a mávla za sebe,
zkoušejíc na něho seslat kouzlo.
Pár jiskřiček zeleně zasvítilo a zase zhaslo.

Válčila přece nedávno s trpaslíky...

"Ragule?" napadlo ji. "Na slovíčko..."

Válečník se jednoho večera ztratil a nevrátil se.
Reginald a spol ho našli druhý den ležícího na zemi. Zmítal se v bolestech, zvracel a skučel, když ho posunuli na světlo.
"Někdo ho určitě otrávil!" zvolal Reginald. "Musíme ho vzít k léčitelce."

Stará žena, která už jim mnohokrát vytáhla trn z paty, jejich kolegu prohlédla se svou typickou pečlivostí. Pak začala diktovat: "Budu potřebovat Anethum, Sinapis, listy vavřínu, pepř a ocet."
"To je nějaký zvláštní lektvar," divil se Reginald.
"Prd lektvar, chci dělat lák na okurky. Jediné, co vašeho kamaráda trápí, je těžká kocovina a na tu mi lák vždycky zabere..."

Ve spodním patře pekla nebylo vedro, naopak kosa, že jim klepaly zuby,
ale nejvíc je deprimovala ta neproniknutelná tma...

Podobná tma, jakou Petr pociťoval téměř hmatatelně, než ten týpek z horské služby přispěchal s protijedem.

"Jste zkrátka v cele, v temné, záhrobní kobce", dodal hlasem Pána jeskyně,
hledajícím ztracenou vyrovnanost po utrpěném šoku.

"No a co budeme dělat?" Na to Lucka.

"No, můžeme si zpívat."

"To nás vysvobodí?"

"Uvidíte, ale ať tak či tak, proč si nezkrátit dlouhou chvíli?"

"What shall we do with the drunken sailor… early in the morning…"

Spustili v tom momentě elfka, trpaslík i hobit sborově.