Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
"Půjdu já," prohlásila Salix. "Nemohu zemřít. Vy dva ano," dodala, a ač byli Jan s Jindřichem proti, neměli argument, kterým by změnili její názor.
Salix prošla brankou a mířila k hájence. Zvířata ještě chvíli pozorovala, zda se k ní přidají i oba muži. Nakonec však šla za ní. S každým dalším krokem do vrbové dívky kousali a odtrhávali z ní lísteček po lístečku.
Jindřichovi bylo do pláče. Viděl, jak sebou Salix pokaždé cukne bolestí. Přesto nevydala ani hlásek.
Když už se konečně vracela s klíčem v ruce, díval se jí do očí.
Ve chvíli, kdy za ní zaklapla vrátka, omdlela.
We need more about Victor's life, don't you agree? Enjoy.
Since the last time, they've met, or maybe since that night, Victor couldn't get Henry out of his head. And he wasn't sure why.
Now, he was at the barbershop. The chair wasn't very comfortable but he found the feeling of a razor, caressing his cheeks and neck, calming. Tomorrow was the party, Henry invited him to. He needed a costume.
But today was even more important. His parents invited Emily for a dinner. Victor wasn't surprised. He was old enough for marriage. Why would he say no?!
His head started spinning. It must have been from all those perfumes.
Tentokrát Hagrid kanonický, dokonce i s titulním hrdinou kánonu.
„Na bystrozorský kurs potřebuju OVCE z lektvarů. Jenže z NKÚ beztak vybouchnu a Snape mě do pokročilých nepustí. Tak nevím, co budu po škole dělat…“ brblal Harry a sledoval Hagrida, jak se přehrabuje v bedně plné páchnoucí sliznaté havěti. „Dělíš je na kluky a holky?“ zeptal se s nakrčeným nosem.
„Tys to poznal?! No jasně!“ Hagrid se hluboce zamyslel. „Domluvil ses i s Klofanem. Máš hadí jazyk. A nebojíš se draků. Ani akromantulí. Aragog tuhle řikal, jak ste si tehdá pěkně pokecali… Ty, Harry, ale to bys moh! Myslim, až pudu do penze, nechtěl bys to tady po mně převzít?“
Sám.
Kedysi vedľa neho kráčali dievčatá. Držali sa jeho hrivy. Ale jedna dospela a druhá ho poslušne hľadá v iných podobách.
Aslanovu cestu skrížil ryšavý blesk.
Líška! Určite nepatrila k hovoriacim zvieratám, keď pred ním utiekla.
"Poď sem," zapriadol Aslan, "dám ti reč."
"Viem hovoriť." Vystrčila z krovia špičku nosa, zavetrila a zasa zmizla.
"Si smädná, však? Mám tu prameň. Musíš svoj strach prekonať; inak zomrieš od smädu."
"Nie som smädná," povedala líška. "Nepribližuj sa!"
Zavrčal z hĺbky hrdla. "Nesmieš mi prikazovať. Nie som skrotený lev."
"Viem. Ale ak zostaneš tam, kde si... Možno si zajtra sadnem o kúsoček bližšie."
Mám chuť psát, jsem ráda, že je nové téma, potřebovala jsem něco doufejme vtipného, taková malá neškodná pitomost, všem znalcům "kánonu" se omlouvám. ;)
"To je, milá krassssavice, naprossssto neopakovatelná nabídka, to mussssíšššš uznat!" vlísával se.
Tvářila se nedůvěřivě. Proč? K čemu?
"Předsssstav ssssi, budeš nejmoudřejšššší bytosssst ssssvěta, chytřejšššší, než ta ssssesssschlá mumie nahoře! Už ti nikdo nebude říkat ty moje žebírko!
Pravda. Blbečci!
"Budešššš moct nossssit krássssné šaty! Přece tady nechcešššš chodit jak tě ten sssstarý úchylák sssstvořil!"
Nadechla se.
A pozzzzor, posssslední výhoda je", nabízel halasně jako vesnický vyvolávač, "že Adam bude musssset konečně začít něco dělat!" (Až vássss vyhodí z Ráje se poněkud ztratilo v překladu.)
"Beru," rozhodla se Eva.
"Tak na nássss," usmál se had a přiťukli si jablečnou šťávou.
In the basement of an old and murky house was one angry man with matches.
He was repeating some kind of incantation over and over. Suddenly there was a somebody with him in the room and he didn't hesitate and throw the lit match in a holy oil.
"Hello Dean-o, ouch, why..."
"Cut it off Gabriel, you have only one option here, leave my little brother alone and I'm gonna let you go."
"Well, I can't exactly say no to this, can I? But don't forget that your brother can make his own decisions even if you don't like it..."
Všechny dluhy splaceny. Prostředky na novou garderobu (přicházející sezona se neptá, kolik vám to sype). Něco by zbylo i na pár kousků nábytku z katalogu (zakázkoví řemeslníci jsou vydřiduši... jejich práce není, co bývala). A ano, Elizabeth by si mohla poručit ty nové záclony. Stejně by udělala líp, kdyby konečně zavadila o některého lorda. Prozatím snad budiž.
Jaká škoda, že ta zářivá suma zapáchá mořem, válkou a prací. Nuž ale nedá se svítit. Ten nikdo alespoň nevypadá jako strašák do zelí. Nechť si ho Anna má. A staroslavné zpropadené rodinné sídlo rovněž, když ho ten kapitán Nevímkdo rád bohatě zaplatí.
V adaptaci Persuasion z roku 2007 je zakomponován krásný detail, který nevychází z knihy. Kapitán Wentworth koupí pro Annu jako svatební dar od jejího otce rodinné sídlo Elliotů, Kellynch, které má Anna ohromně ráda. Kromě toho, že je to nádherný moment, když jí dar předává, vždycky znovu mě napadne, jak asi muselo vypadat celé jednání se sirem Walterem Elliotem o tomto prodeji/nákupu. A co se tomu sebestřednému krachujícímu náfukovi asi honilo hlavou.
Druhá věc, která mi nepřestává vrtat, je podivný stav nejstarší dcery sira Waltera. V celém příběhu se řeší provdaná nejmladší dcera a prostřední Anna, která je vlastně už "stará" na vdávání a všichni tak nějak počítají, že z ní bude stará panna... Ale o nejstarší Elizabeth ani slovíčko, ta se vdávat nemusí (?)
Jednička tady.
Omlouvám se, pokud jsem spáchala násilí na překrásném latinském jazyce. Při opravování buďte, prosím, citliví.
"Děkuji za milé přivítání." Hlas postavy v kápi zvonil smíchem. "Velice rád vás znovu vidím, bratříčci."
"Buď zdráv, Vraspíre," pozdravil Jaroslav chladně.
"A-ahoj," řekl Marek.
Vraspír se uchechtl. Rozporuplné přivítání se ho nijak nedotklo. Nabídl si židli.
"Co si od nás žádáš?" oslovil ho Daniel.
"Přináším nabídku, o které jste dosud jen snili. Vyhlídkovou cestu rozkvetlými tunely času. Nenáročnou a pohodovou procházku říší modrých ještěřiček a žlutých motýlkůůů," protáhl Vraspír.
Jaroslav si založil ruce. Marek pobledl. Daniel se rozesmál. Potom ale zvážněl.
"Jaká bude cena tvé nabídky? Zlomeniny, krvácení? Doživotní zjizvení?"
"Omnia potestas est," pokrčil rameny Vraspír.
"Nu což. Přijímáme."
Sleduji cíl.
Nechutného povaleče, který se brzy má stát lupičem a vrahem.
Vím jak zareaguje na obvinění.
Kudy bude utíkat.
Scéna je připravená.
Nemůže uniknout.
Zatím nic netuší.
A hle - exposé.
Cíl křičí o pomoc a prchá prázdnou ulicí, pak zahybá do opuštěného domu.
Neví, že zadní východ je zablokovaný.
Sám jsem jej zablokoval - zpanikaří a uteče nahoru.
Ale co to?!
Nebezpečí!!!
Dotyk chladného kovu na zátylku.
"Buď mi dáš svoji zbraň, a pak si promluvíme, nebo se pokusíš něco udělat a budeš mít v hlavě díru."
"Mám na výběr?"
"Vždycky máš na výběr, mojí nabídku ale na 99,67% přijmeš."
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
Varování: dnešní téma není pro slabé žaludky. Opravdu.
18. století, Francie (ale i Německo, Anglie... prostě Evropa)
Sebastian střídavě rudl a bledl. Bylo mu strašně zle. Snědl něco, co neměl, a teď mu střeva vyhrávala krutý koncert. Proplétal se davem. Někde tu musí být! Když je člověk nepotřebuje, naráží na ně na každém kroku! Znovu ho zkroutila křeč. Stáhl půlky a zhluboka dýchal.
Konečně uslyšel spásné: „Přejete si TO udělat? Chcete TO udělat? Chce pán něco udělat?“
Vzápětí se vedle něj vynořila matróna, která ho zahalila do dlouhého koženého pláště, pod kterým měla schované smrduté vědro. Jen hlava mu koukala. S úlevou si stáhl kalhoty, usedl a ulevil si mohutným pšoukem. Oddechl si. Neztrapní se před sousedy!
Sebastianovi z prekérní situace pomohla madame toilette - nynějším názvoslovím bychom ji nazvali mobilní záchodovou službou. Muži a ženy, kteří se touto prací živili, nosili široký dlouhý kožený plášt a pod ním vědro. Pracovali tam, kde bylo hodně lidí - na tržištích, výstavách, v centrech velkých měst a vyhlíželi lidi, kteří si potřebovali dojít na záchod. Tehdy totiž neexistovaly veřejné WC, nebo jich bylo jen pomálu. Na druhou stranu bylo znečišťování veřejného prostranství zakazováno vyhláškami městských rad, co tedy měl chudák, na kterého přišla potřeba, dělat? Ještě rád využil služeb paní nebo pana toalety.
V Edinburgu tuto službu vyvolávali rčením: "Who wants me for a bawbee?" (bawbee bylo označení drobné mince), ve Vídni existovaly c.k. privilegované retirády, tedy císařsky upřednostňovaná místa v ústraní, malé, sudu podobné dřevěné nádoby, umístěné na tržištích, obhospodařované zdatnými ženami. Místo v plášti dřepěl potřebný v sudu... Tyto veřejné toalety byly provozovány až do poloviny 19. stolení a evidentně nikomu nevadilo, že má zakrytou jen spodní část těla.
První veřejné toalety v Neměcku se stavěly z litiny a jejich stanoviště se mohla měnit - což se dělo dost často, neboť si obyvatelé okolních domů stěžovali na zápach. V roce 1876 bylo v Berlíně 56 těchto staveb - osmiúhelníkové "kavárny", jak se jim v Německu říkalo.
Toalety v domě, které měli Egypťané a Římané před začátkem křesťanského letopočtu ve svých domech běžně, se začaly v "pokrokové" Evropě běžně objevovat až koncem 19.století. Satirický týdeník Kladderadatsch z roku 1852 satiricky popisuje situaci, kdy v poledne všichni chodci přidají do kroku. Proč? Protože z domů jsou vyneseny a před dům postaveny plné nočníky. Jsou připraveny pro pojízdnou svozovou službu.
Zápach musel být bestiální.
Važme si toho, co máme...
Pramen: Mastičkáři, čichači kávy, brabenáři, aneb čím se živili naši předkové, Michaella Vieser, Irmela Schautz
