Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Strážce pevnosti Rozrog si prohlédl příchozí muže. Nebyli ozbrojeni, ale něco se mu na nich nepozdávalo.
„Cíl cesty?“ zeptal se.
„Verden. Hledáme práci.“
Strážce by nilfgaardský přízvuk poznal kdekoli. A tihle jej měli, ačkoli se to snažili skrývat. Poslední dobou se země špehy jenom hemžila.
„Jestli umíte kácet stromy, práci najdete snadno,“ řekl. Věděl, že neodmítnou. Dávalo jim to záminku zůstat a čmuchat kolem.
„Ale není to nic pro pověrčivé lidi,“ dodal. „V tom lese jsou prý kdejaké nestvůry...“
„S tím si poradíme,“ ušklíbli se.
„Pak jděte támhletudy,“ ukázal na zarostlou stezku.
A sledoval, jak míří k prastarým hvozdům Brokilonu.
Pre neznalých fandomu dodám, že v Brokilone žili dryády a tie zastrelili každého, kto sa k ich lesu čo len priblížil.
A Rozrog je meno pevnosti, nie toho strážcu :)
Volně navazuje na drabble Nikdy nevíš, kdo se dívá - http://sosaci.net/node/28986. Megan je skoro dvanáct, Teddy chodí s Vicky, což jí momentálně připadá spíš fascinující než pobuřující.
Teddy začne s rozpaky.
„Megan? Nemohla bys mi... opatřit z tátova skladu zásob jistou maličkost?“
Megan zajiskří oči.
„Myslíš ukrást? To záleží.“
„Záleží na čem?“
„Co chceš, na co to potřebuješ a co za to.“
Ošije se. Z druhých dvou otázek je trochu nervózní. Megan dokáže být velmi zmijozelská, bez ohledu na příslušnost k mrzimorské koleji.
„Potřebuju krapet prášku z rohu jednorožce, chci uvařit Vicky k narozeninám lektvar věčného porozumění a koupím ti kilo nejlepší čokolády z Medového ráje.“
„Víš, že ten lektvar není nejspolehlivější?“
Pokrčí rameny. Doufat přece může.
„Dvě kila,“ nařídí Megan.
Kývne. To mu za to stojí.
Prášek z rohu jednorožce samozřejmě není žádná maličkost, to oba dobře ví. A Teddy si nemůže o něj říct přímo Severusovi. Ten by mu daleko důrazněji než Megan vysvětlil, že kýžený lektvar, podobně jako všechny lektvary lásky, žádný skutečný cit nevzbudí. Stejně si ale myslím, že na Vicky to udělá dojem.
Je to cesta domů z ghetta,
nebo píseň o lásce?
Návrat z kruté lži, to se jen zdá.
Jizvy v tváři světa,
nebo rudé obrazce?
Jsem to já? Jsem to já sám, než se vzdám?
Robert Křesťan: Blázni a toulaví psi
Schody Velkého Baelorova septa měly znovu nahradit popraviště. Slíbili ji, že Eddard Stark dostane milost, ale zabili ho. Dnes jí odměnou slíbili Lannisterovu hlavu.
Ale tentokrát bude po jejím.
Jaime stoupal vzhůru. Schod za schodem. Vyšla mu vstříc. Drobná, ve světlých šatech. Nevypadala jako vlčice.
Zdálo se, že ho chce uhodit, ale zašeptala jen: "Odpusť mi."
Co by měl odpouštět?
Strhla z ramen šedý rodový plášť a přehodila ho přes něj.
"Je můj." řekla rozhodně. "Před tváří starých bohů patří jen mně."
Nerozuměl tomu. Neznal staré zvyky serveru, ale v jejich očích byla taková síla, že nepochyboval a nevzpíral se.
Už jsem to chtěla psát loni, ale nepřišlo mi téma. Jedná se o součást delšího fan fictionu (Jaime/Sansa/Ohař), který je ale i po letech stále víc ve fázi nápadu, než povídky s pracovním názvem Blázni a toulaví psi;) A ten prastarý zvyk jsem si vypůjčila z Polska (přes Henryka Sienkiewicze).
Starosta Prahy 6 unaveně složil hlavu do dlaní. Dnes ho čekala účast na Dni psů
ze Šestky. Původně skvělá akce. Věděl ale, v co se dnes zvrhne. Vstupné do Stromovky pejskaři nemohli vydýchat. Netrpělivě pohlédl na hodinky a objednal si druhé kafe. Číšník s ním byl za chvíli zpátky a jen tak mimochodem pronesl, že támhle v salónku sedí někdo, kdo by chtěl s panem starostou mluvit.
Zvedl se a zamířil dozadu.
"Dobrý den. Budu stručný. Mám nabídku, která vás jistě potěší."
"Poslouchám."
"Dáme vám kus Stromovky. Až po Šlechtovku může být vaše."
Zbystřil. Pejskaři zajásají, ale... "Co za to?"
Vstupné - zmiňováno kdysi v Eurydičině drabbleti. Vstup do Stromovky, která náleží Praze 7, je pro všechny nesedmičkáře zpoplatněn.
„To je tvoje práce?“ Vysoký muž v černém sametu uchopil šperk, zvedl jej do výšky a ve světle vycházejícím z vysokého okna jej zaujatě zkoumal.
Nesměle přikývl.
„Precizní. Dokonalé,“ říkal zpola sám sobě. „Tahle linka je tenčí než vlas a přece září docela jasně. Vsazení kamenů je…“ Zarazil se hledaje slovo. „Originální. Tvé dílo je docela originální.“
Nevěděl, co na to říct.
Příchozí pokračoval: „Tvůj talent je neskutečný. Nemyslíš, že je tě tu škoda?“
„Dělám jen svou práci,“ odpověděl.
„A co o ní soudí tvůj pán?“
Pokrčil rameny. Aulë jej vlastně nikdy neocenil.
„A nechtěl bys pracovat pro mě, Mairone?“
Mairon je původní jméno Saurona, kdyby někdo nevěděl. Původně pracoval pro Valu Kováře Aulëho, ale pak změnil zaměstnavatele a udělal kariéru u Melkora, později známého jako Morgoth. (Ať nemusíte googlit.)
Nabídněte dle vlastního výběru: bezpečí, útěchu, čest, tradici, upřímnost, pravdu, bohatství, politickou nekorektnost, řešení, smysl a možnost bojovat.
Přimíchejte: elitu, vzory, zářné příklady, příběhy úspěchu, kterým se řadoví bez dostatešné snahy nevyrovnají, ale přesto je bezpodmínečně upřímně milujete a uděláte pro ně první poslední.
Pozor na ty ostatní, marnící své pusté životy na diskotékách, ovce, nevědomé, pohodlné, v nefunkčního vztazích s partnery z diskotéky, ale spojovací články se světěm venku. Nemějte obavy, většina časem odpadne a ty ostatní prohlásíte za kořen všeho zla.
Občas je třeba někoho veřejně ponížit a potrestat nebo vyhnat. Je to pro dobro jeho i přihlížejících.
Sekta původně označovala odnož pževažujícího náboženského směru a mnohdy zárodek nové církve. Ksždfá církev začala jako malá sekta. Před 2000 lety se objevila židovská sekta, věřící, že její charismatický vůdce umí chodit po hladině vody a je syn Boží. Později by zavražděn, neboť náboženská nesnášenlivost je stará jako lidstvo samo.
Sekty v negativním slova smyslu se často formují kolem manipulativních egoistickách jedinců, dost často opilých mocí, s psychickou poruchou nebo závislostí, nebo rovnou vším dohromady. V našich končinách je to například sekta takzvaného Syna člověka Emanuela Parcivala, známá díky angažovanosti dcery herečky Mileny Dvorské jakožto paní Mesiášové. Patrně jste slyšeli o hromadných sebevraždách členů zhoubných kultů, např. Jonestown v Guatemale, nebo ke konci 20. století členů sekty Heaven’s Gate. Tohle jsou extrémní případy zhoubného vlivu na jedince. Většina sekt za sebou zanechává množství psychicky a ekonomicky zničených jedinců, kteří jen těžko znovu navazují kontakt s lidmi.
Tento způsob fungování je nejvíce znám u sekt náboženských, ve skutečnosti však totožně fungují extremistická politická uskupení a podvodní finanční schémata.
Videonávod: https://youtu.be/mnNSe5XYp6E
Šel jsem včera pozdě spát, táta s paní Zinou prolomili blokádu a trochu doma slavili.
Celý rozespalý jsem se ráno vyčural a vrazil do koupelny (nedá se zamykat, máma schovala klíče, když jsme byli mrňata, ale pak už je nikdy nenašla).
V koupelně se sprchovala Zina!
Otočila se ke mně a byla úplně... Obnažená.
Jako malý Jarda jsem stál, rudl, něco se dělo dole. Jako přikovaný, celý větší a těžší.
Zina se zarazila, rychle si sedla, zasmála se a řekla:
"Přestaň vejrat, ty pivoňko, a pojď mi namydlit záda."
Nedalo se odmítnout.
Deníkový záznam M. B. z 23. 5. 1978
Byla to jeho povinnost.
Ani nevěděl, do čeho jde - nikdo z nich to nevěděl - ale svět byl ve válce a potřeboval hrdinu.
Superhrdinu.
(Supervojáka.)
Takže zatnul zuby a mlčel, když se mu ostatní smáli přímo do tváře.
Mlčel, když mu řekli, aby se na nic neptal a jen natáhl ruku.
Mlčel, když bolestí nemohl spát a když lidé kolem něj začali umírat.
Mlčel, když ho zkoumali jako laboratorní krysu.
Mlčel, když ho posílali dělat věci, na které si připadali moc dobří.
Mlčel, když se pak podíval do učebnice dějepisu a jméno prvního supervojáka bylo Steve Rogers, a ne Isaiah Bradley.
"Ach jo," stěžoval si ředitel obchodu. "Všichni zákazníci odjeli a my jsme bez peněz!"
Najednou se ozval jeho otec: "Dám ti radu, synu." Syn se na něj prosebně podíval.
"Víš, když jsem prodával v obchodu, měl jsem podobný problém. Otec mi ho však pomohl vyřešit." Podíval se na syna. "Teď pozorně poslouchej, bude ti stačit jeden jediný zákazník. Nejdřív tomu zákazníkovi prodej něco levně, příště ho donuť koupit si stejnou věc jako minule, pořád levnou, ale už trochu dražší. Takhle pokračuj do té doby, než budeš mít dost peněz. Zákazník si ničeho nevšimne, jelikož bude zvyklý kupovat stále stejnou věc."
Adamar dále nacházel vzkazy. Některé dokonce ve vlastní cele. Stále však dělal, že o ničem neví. Trvalo to dva týdny, než tajemnému pisateli došla trpělivost.
"Uvědomujete si, co děláte?" pronesl jednoho večera při mši bratr sedící po Adamarově pravici.
"Nabídka, kterou jste dostal se nedá odmítnout," pokračoval muž sedící po levici.
"Měli byste vědět jednu věc. Branganové neskáčí, jak někdo píská. Vy máte zájem o mě. Tak si pro mě musíte dojít," odpověděl klidně Adamar.
"Dnes v noci je schůze v knihovně. Byl byste tak laskav a poctil nás svojí přítomností?" zeptal se bratr.
Adamar s úsměvem kývl na souhlas.
