Knihy džunglí

Rudý květ tančí.
Tančí na hudbu skučení a vytí.
Dupe po čeniších, po hřbetech, praská do rytmu a zanechává za sebou stopu bolesti.
Bosá chodidla šustí na kameni Poradní skály, snědá kůže se rudě leskne. To Pán Rudého květu tančí se svým služebníkem.
A my musíme tančit s nimi.
Tančíme a zpíváme jim.
Ušetři své věrné, Pane Rudého květu!
Vyslyš prosbu Mrtvého vlka, Pane Rudého květu!
Co se ti leskne ve tváři, Pane? Je to pot?
Pane?
Bratříčku?
Dívali se dobře, ó vlci. Dobře se dívali.
Co měli v srdci?
Nezapomenou,
kvetli-li jednou a kvetli-li v noci,
hleď, Rudým květem...
> (Knihy džunglí) 
> (použity verše Petra Bezruče) 

Dobře se, vlci, dívejte!
Měsíční paprsek svítí na Poradní skálu, když rozechvělá máma Vlčice postrčí Mauglího dopředu. Tygří řev se žene džunglí. Šér Chán chce to, co mu již jednou uniklo.
Přimluví se medvěd Bálú, po něm Baghíra. Člověčí mládě je malé. Člověčí mládě je slabé. Ať si běhá se smečkou.
„Chceš si ho tedy, Vlčice, ponechat?“
„Přišlo ke mně, maličké bylo, zuby ani drápy nemá, ale nebálo se. Ráda si ho ponechám. Přinese nám štěstí.“
Džungle zná cenu štěstí, odvahy i cenu dobrého skutku. Akéla přijme lidské mládě do smečky.
Dobře se, vlci, dívejte! Dobře – dobře se, vlci, dívejte!

Ve stínu rozložitého stromu odpočívala trojice přátel.
„Takové sucho už dlouho nebylo. Vypukne hladomor,“ promluvil první.
„Nějak bylo, nějak bude… Poradíme si,“ zavrněl druhý.
„Zrovna ty, tlusťochu, se pár hladových dnů obávat nemusíš,“ doplnil syčivě třetí.
„Nemluvím o sobě, chytráci. Ale co náš maličký? Už takhle je kost a kůže…“
„Neboj, starouši, já se o sebe postarám…“
Mauglí přistál přímo mezi nimi. Pohodlně se opřel o Bálúa, prohrábnul Baghírovi srst, čtverácky zamrkal na Káa.
„Mládě nevycválané,“ povzdechl si černý pardál. „Kdy se naučíš zdvořilým způsobům…“
„Kdypak kdy?“ opičil se Mauglí. „Slyšíš, Bálú? Baghíra myslí, že jsi mě špatně vychoval.“
„Někdy ani sebelepší výchova nepomůže,“ podotknul Ká a výstražně chlapce drcnul svojí obrovskou hlavou.
„Dávej pozor, polámeš mu všechny kosti,“ napomenul ho Bálú.
„Pojďme na lov,“ navrhnul Mauglí. „Už týden se živím kořínky a bobulemi. To není důstojná potrava pro člena Svobodného národa.“
„Plahočit se kvůli vychrtlému kolouškovi?… Ne, díky.“
„Voda v řece klesá. Háthí brzy vyhlásí vodní příměří. Pak bude lov ještě obtížnější,“ upozornil je Bálú a dodal: „Sedí se ti pohodlně, človíčku?“
Mauglí se spokojeně zavrtěl. Byl unavený, kručelo mu v břiše. Ale měl pár výborných přátel, na kterých mu záleželo a kteří by mu snesli modré z nebe.

Náthú žil ve vesnici celý rok, ale náhle ho přepadl takový stesk, jako už mnoho let ne.
„Co tě trápí, synu?" ptala se ho Mésúa.
„Čas nové řeči mi vehnal do žil černé mravence. V noci jsem slyšel své bratry a skoro běžel za nimi. Ach matko, odešel jsem z džungle nadobro, proč mě to dál táhne zpět?"
Pohladila jeho dlouhé vlasy. „Proč jsi neběžel?"
„Jen proto, že tvůj syn utíkal se mnou a nedal se zahnat. "
Mésúa se usmála, zvedla chlapce a vysadila ho Mauglímu na ramena. „Jen jdi. Jdi za svými přáteli. Však se oba brzy vrátíte."