DMD č. 2. pro 2. 4. 2019. Téma: Příjemné dny

Sluníčko, čerstvo, znovuobjevená chůze. Lavička v parku. Hluk, pocit spěchu, rozčilující nerozhodnost.
“Směla bych si přisednout?” dáma v šatech, paprsky přes okraj slamáku.
“Jistě,” studuji obličej, “slečno Jane?”
“Paní Bingleyová, teď už,” podává mi jemnou dlaň.
Důvod k úsměvu.
“Zdála jste se mi… nespokojená.”
“Asi jsem. Nemám proč. Nic zásadního mi nechybí ani nepřebývá.”
“Vrtá vám to hlavou, že? Pochybnosti.”
“Hm.”
“Ale ty také k životu patří. Měla jsem a mám jich mnoho. Jen se o nich nedočtete.”
“Já vím. Jen jsem doufala, že mi počasí spraví náladu.”
“Dejte mu čas, je to stěží pár dní.”
“A ještě méně nocí.”

Cítím její dech proti svému krku. Otře se rty o mou obnaženou kůži. "Nechceš namasírovat krk?" zeptá se a já cítím, jak se usmívá. Nezmůžu se na víc než souhlasné zasténání. Nohy si složí pod zadek, aby byla vyšší, a ploží mi teplé ruce na zátylek. Prsty krouží v mých krátkých vlasech a veškeré napětí z celého příšerného dne začne prchat někam pryč. Ještě několik hodin zpátky jsem myslela, že se snad ani nedožiju večera, ale teď se celý vesmír uklidnil a zastavil. "Pláčeš?" zavrtím hlavou, ale když si otřu tváře, jsou opravdu vlhké.

Všechny dny jsou s ní příjemné.

Solná pláň v Botswaně byla tím nejbláznivějším, co se mi kdy přihodilo.
Bylo mi tehdy pětadvacet. Tolik, kolik bych býval zasloužil rákoskou přes zadek.
Objednávka zněla jednoduše - získat černý diamant z trůnu náčelníka kamenných lidí.
Realizace už tak jednoduše nevypadala.
Afričtí kamenní lidé dorůstají velikosti našich obrů.
Diamant byl ke trůnu připevněný kouzlem trvalého přilnutí.
Naštěstí si mě oblíbila náčelníkova žena. Noc před mou popravou vyvolala povstání, svrhla manžela do drtiče kamení a prohlásila se za náčelnici.
Kdyby mě nepronásledovala až k Rudému moři, protože jsem jí dal košem, byla by to příjemná dovolená.
S tím trůnem se utíkalo špatně.

Michelle šla s otcem po nádraží, proplétali se davy spěchajících lidí. Když už byli téměř u přepážky, zmocnil se Mich náhlý strach. Většina jejích kamarádů byli čarodějové či mudlové, ale ne dívky.
“Myslíš, že v ročníku budou nějaké holky? Co když tam budou je kluci?”
Kolem procházelo několik skupinek, očividně mířících do Bradavic.
“Vypadá to, že tu jsou jen chlapci?”
“Ne, ale jsou to vyšší ročníky!”
“A v tom tvém to bude jiné?” Ptal se s úsměvem taťka.
Na nástupišti se v nastalém cvrkotu loučily děti se svými rodiči. Michelle políbila otce a nastoupila do vlaku vstříc přicházejícím krásným dnům.

Měl si všimnout těch varování.

Jak kameraman zoufale vrtí hlavou.

Jak kapitán Rogers spíš cení zuby, než se usmívá.

Nevšiml si ničeho. Dokud nebylo pozdě.

„Staré zlaté časy?“ zopakoval Rogers spíš pro sebe. „Třeba tenkrát, když jsem celé léto nesměl z domu, abych nedostal obrnu. Nebo když mi sousedka řekla, že mrzáky by měli utrácet. Nebo když na mě řvali, že jsem zasranej Paddy. Nebo když mi policajt zlámal nos, když udělali zátah na Middagh Street.“ Hlas měl docela klidný. „No, jsem si jistý, že vám by se tehdy docela líbilo...“

Ten díl nikdy nevysílali. I tak měl rekordní sledovanost.

Studený vítr mu řezal nezakrytou tvář. Boty mu klouzaly.
Stejně jako jeho druzi se kryl za velkým štítem a za hrobového ticha pomalu postupoval neznámou zemí.
Řada stojících mužů naproti nim pořvávala sprosté nadávky v divném jazyce.
Se svými druhy zařval, hodil pilum a vyběhl proti Piktům.
Kámen hozený vousatým barbarem mu roztříštil lebku.
Daleko na jihovýchodě legionáři právě vtrhli do města a ohněm a mečem přinesli zemi pax romana
Ještě dále na jihovýchodě přepadl římský tábor mor. Vojáci umírali v posteli a na latrínách v bolestech.

Vláda císaře Antonina Pia se obvykle označuje za šťastný věk klidu a míru.

Ryko si nabral lžíci směsi masa a zeleniny, vložil ji do úst a jen čest ho donutila ji polknout. Irena se na židli proti němu vesele zubila.
“Já ti říkala, že tezarijská omáčka pálí.”
Rykovi se oči zalévaly slzami a naráz vypil sklenici vody. Nepomohlo to.
Většina tristenolského dvora byla buď na královské svatbě v Aldormě nebo na svých panstvích. V hlavním městě byl klid, jaký Ryko dlouho nezažil, a on mohl trávit čas s nejzajímavější ženou, kterou znal. Mohl si dovolit zapomenout na starosti regenta a kochat se jiskřičkami v Ireniných očích. Přál si, aby ty dny nikdy neskončily.

Minulý týden mě v Braníku střídal kolega Ruda. To je ten, co zná informace dřív, než je generální napíše do oběžníku.
„Víš, že už v červenci otevřou Vinohradskou?“ povídá mi s úsměvem oslavence pátých narozenin.
„Kecáš!“ nechce se mi takovému štěstí ani věřit. „Že by to dodělali tak rychle?“
„Tak rychle, že to za pět let budou muset dělat znovu. Ale do tý doby...“ Sklopil si sedačku naležato a naznačil dlouhý kouř. „Jo a ještě něco! Prej to zatím pro auta nechají zavřený.“
„Není možná! Takže nás čeká nádherné léto!“ Srdíčko radostí poskakovalo. Zasnil jsem se. „Že bych zrušil dovolenou?“

Kopecký cestou do těch všemožných kopců vzpomíná na krásné dny ve výcviku. Na příjemné dny v lavicích, na dobu, kdy si myslel, že být příslušníkem kouzelnické policie znamená víc práce za stolem, než v terénu. Magické zločiny by měly být čisté, no ne? Nekrvavé.

S nástupem do služby se ukázalo, že na magických zločinech toho moc čistého není. Instruktoři neměli zkušenosti. Začít dělat s Tichou bylo jako skočit do ledové vody. Byla tvrdá, nekompromisní, někdy až nelidská. Ale chápala motivy. A vysvětlovala. Naučil se od ní hodně.

Tichá si cestou na příjemné dny nevzpomíná. Pro ni už dávno přestaly existovat.

"Zítra mne tu nepotkáte. Své pivečko si dám u konkurence, tedy u zahrady. Začíná mi sezóna," hlásí Tadeáš spoluštamgastům.
"Nyní bulhaření, po sezóně slivovička..." konstatuje Lev.
"Houby, o tom to není, švestky se vždycky neurodí. Kdybych to měl brát jako hospodaření, dávno se na to vybodnu. Ale ten pobyt tam mne duševně povznáší. Vždy si tam pročistím hlavu a ty dny strávené tam jsou ve výsledku příjemné."
"Tomu věřím," reaguje Jimram, " a ty, Lve, přiznej si, nemáš na Scholastičině chatě podobné pocity?"
"Pravdu máte, chlapi," odvětí Lev, "bez těch nemovitostí bychom asi jen seděli tady. A to by nebylo smysluplné."