DMD Bonus č. 1 pro 4. 4. 2019. Téma: Morální kocovina - Óda

Znám ji dlouho, takže vím, jak nesmírně je výjimečná,
vyjmenuji hlavní rysy - čestná, bystrá, statečná.

Rozvážná je, avšak jedná, když je třeba spěchu,
všechny děti bude chránit do posledního dechu.

Někdy zdá se nepřístupná, mnoho prožila si bolu,
avšak svým srdcem starostlivým, obejme celou školu.

Jednou za rok pravidelně mě pohlazením vzbudí,
morálku stranou, míti srdce, štěstím vyskočí mi z hrudi.

Když poznal jsem ji, ještě mládě, hned jsem ji měl rád,
přemýšlel jsem pěkně dlouho, do jaké koleje ji dát.

Někteří lidé jsou schopni citu, i když je srdce bolí,
proto vám zpívá Moudrý klobouk o ředitelce jedné školy.

Na zastávce stojí tiše
dvě grácie v hrdé pýše,
okolo nich běží čas.

Jedna, ta co nejvíc křičí,
jak ti mladí všechno ničí,
ta když sama byla mladá
republiku rozkrádala,
na všechno hned štempl brala
a teď sama doma brečí.

Druhá se zas nepřesvědčí,
že si darmo blahořečí,
a když rudá vlajka mává
není už to žádná sláva,
nikdo už se neudává
a teď sama doma brečí.

Staré časy, kdy se vrátí?
Uteklo jim jejich mládí.
nevšimne si nikdo as,
starých rudých babek.

Na zastávce stojí tiše
dvě babky a je to klišé,
obě chtějí cítit zas,
nebýt pouhý zmetek.

Desátá hodina odbila,
a lampa ještě svítila.
O jedenácté hodině,
drabble se píše, jémine!
V půl dvanácté pak nakrásně,
možná je čas i na básně.
Když čas se blíží půlnoční,
hle, euforie z tvoření.
Půl jedná je tu za chvíli,
s pár komentáři připílí.
Pak konečně hup do peří,
sny lehké jsou jak pápěří.

Záhy však přijde kruté ráno,
vstávat je čas, tak honem, mámo!
Veselé dětské štěbetání,
únavu její nerozhání.
Naopak jako hřebíky
jsou všechny jejich výkřiky.
Kampak jsem, kamapak hlavu dala,
že jsem čas v noci nehlídala?
Slabá, ach slabá vůle byla,
kéž bych jen v lože pospíšila!

Budou zde věci jen, jak je chci já.
Vše kolem mi za pravdu dává,
že udělám všechno, tak jak se má
a tahle je pro mě ta pravá.

Ta pravá a jediná, co jsem vždy chtěl,
nikdy jsem nenašel lepší.
Jasný lesk ocele, kde je čepel
na hraně nejostřejší.

Krásná jsi, krásná, jak jsem tě chtěl,
když krev po tvé čepeli stéká,
když nořím tě v hrdla svých nepřátel
a zůstává krvavá řeka.

Věci už nejsou tak, jak jsem je chtěl.
Proč smutek se do duše vkrádá?
Proč svědomí křičí nad mořem těl?
Proč nejsi už pro mě ta pravá?

Jako správná žena činu,
píšu ódu na zmrzlinu.
Skládám básně, pěji písně,
k odpůrcům se stavím přísně.

Byv osoba světa znalá,
říkám, vždy je dokonalá.
Pod jednou či pod obojí,
každý najde si tu svoji.

To množství různých příchutí
podlehnout časem donutí
i sveřepého bojovníka.
Je lepší lžíce, nežli dýka.

Kdo jednou propadne té chuti,
zažije slasti procitnutí.
A snad i chvilku extáze.
Ztratí se všechny nesnáze.

Ty nedostižná jsi a skvělá,
s tebou jsem vždycky zapomněla
na příkoří, co mi život chystá.
Tebou si vždycky budu jistá!

Mám sto slov a morální kocovinu.
Nu což, raději zajdu na zmrzlinu.

Negrínek, Mikeš
nebo i statečný Vinnetou.
Knihy mé drahé knihy,
nosíte světu osvětu.
Díky vám Kometu
i Cestu na měsíc,
já zvládnu za týden,
tak jako nic.
Veverku Zrzečku,
co v lese dovádí,
tu mám snad nejradši,
kožíškem pohladí.

Luisa a Lotynka,
Gabra a Málinka,
byly mé sestřičky,
když byla jsem malinká.

Teď já už mám kamarádů více,
dokonce i ty, co nosí nohavice.
Jsou to však lotři bezcenní,
mé knihy sotva ocení.
Tvrdí, že strašlivě bolí z nich oči,
že radši do řeky zaplavat si skočí.

A v knize z Afriky,
kde rostou batáty,
prohlížej si pouze
holčiny nahatý!

Slunce naše, jiskro rudá,
vůdce, jenž nám dal jsi ráj!
V srdci žárem plane touha,
věčná práce přijď v náš kraj!
Kouzlo tvé teď opět víže,
co kdy čas tak dělil rád,
zástup lidstva sbratřen blíže
cítí van tvých křídel vát.

Komu štěstí v práci přálo,
v soudruhu že štít svůj máš,
komu věrnou ženu dalo,
mísit pojď se v jásot náš!
Sám byť jenom jednou duší
celou bys ji rozdal nám!
V díle Tvém kdo nezdar tuší,
od nás budeš zbraní hnán!

Velký vůdce, velký Mao,
čas udělat čistku zas.
Může za to politbyro,
uber další z našich mas.

Kdybych mohʼ žít dýl
Psal bych básně pro Nifredil
V písních vzal bych si na mušku
KaTužku

Vysochal bych lilii
Ta byla by pro Julii
Román o omylech v akváriu
Pro Ryu

Pro Lišku složil na klavír
Magie plný tónů vír
Pohladí, když neštěkne po vás ani pes
Aries

Na plátno načrtʼ dívčí akt
Pro všechny, které mám tak rád
Nebudu jmenovat, lenivý
Ony ví

Kdybych mohʼ žít jen o trochu dýl
Psal bych básně pro Nifredil
V písních vzal bych si na mušku
KaTužku

Ale na rovinu
Mám příšernou kocovinu
V půstu jen morální
To je u nás normální

Jsi nejlepší z nejlepších
Nic okolo ti neunikne
Na výhodné ceny máš čich
Umřel soused? To je smutné

Lítáš do krásných resortů
Půjčku si vezmeš u žida
Svět znáš z tí-ví reportů
Ty nejsi žádný nelida

Pachtit se věčně po slevách
Ze stresu máš vředy?
Žít život v dlouhých kolonách
Hlavně, že jsi "redy"

Kdo nemá instáč, nežije
Všude jsou tvoje fotky
Každá se pro tě pobije
Když naleštíš své botky

Jsi nejlepší ze všech
Můj hrdino moderní doby
Vyvěsím to po všech zdech
Až odvedu tě mezi rovy

Žil jsi krásně...
... zběsile
... nakonec
Zbyde jen bílá košile
a Smrt

Balada začíná krabicí od vína.

Měl a nebo neměl slinu?
Výrok soudce napoví,
zda morální kocovinu přiznat panu Rathovi.

Buštěhradský zámek si prý rekonstrukci žádá,
tak Pancová sedm míčů do krabice vkládá.
Policajti z korupčního na obsah se přišli ptát,
"myslel jsem, že je tam víno", vypověděl David Rath.
U soudu se jak u piva sešla firma Konstruktiva.
Doktor tvrdí: "jsem kůň bílý a soud se v té věci mýlí."
Při domovní prohlídce jsou další prachy ve štrozoku,
až osm let za mřížemi ukončuje tuhle sloku.

Měl a nebo neměl slinu?
Výrok soudce napoví,
zda morální kocovinu přiznat panu Rathovi.