DMD č. 8 pro 8. 4. 2019. Téma: Pelyněk

Je doma v bezpečí.
"Co jsou zač?"
"Ždímají magii z čarodějů."
Plnili její krví tu odpornou napodobeninu lidské oběhové soustavy. Do žil jí lili cizí krev. Probouzela se v cele a dlouho balancovala na hraně vědomí a sil.
Pak znovu.
Totéž.
Dokola.
Dny, týdny, měsíce?
Nalije si další šálek čaje.
"A co Jimmy?"
Sedí tady a drží ji za ruku, a zároveň je mezi dvěma těžkými kovovými deskami, šrouby se otáčí a když Jimmy ztichne, začne křičet Tabitha a pak ji odtáhnou, aby z ní vysáli krev.
Čaj chutná jako pelyněk.

Probudí se v cele.
Pak už se probudit nechce.

V noci ho pronásledovaly noční můry. Topil se, břicho se mu zaplňovalo hnědou břečkou, pomalu mu docházel dech. A to nebylo nejhorší. Probudit se nemohl, jeho tělo bylo vláčeno proudem od břehu ke břehu a ti skrčkové zpívali písničky. Teprve když ho natáhl úzký odvodňovací kanál (který ke svému štěstí ucpal), dovolilo mu podvědomí, aby se probudil. Vytrhával se obvykle s křikem nebo alespoň s lapáním po dechu. Proplakal spousty nocí a znovu a znovu.
Dokud mu mamá na uklidnění nepřinesla pelyňkový čaj. Ta zemitá hořkost zabrala.
Ale stejně si August Gdoule až do konce života nedal jedinou kostičku čokolády.

Je fajn mít kamarádku zaměstnanou v místní likérce.
„Holky, na našem plese bude ochutnávka. Absinthový likér. Ne sedmdesátiprocentní Absinth, ale hlaďoučké pohlazení. Třicítka, s minimem pelyňku!“
Nastrojené, načesané, na vysokých podpatcích nakráčíme do místního kulturáku.
U ochutnávky každoročně stojí stráž vojáci Pražské gardy. Zlé jazyky tvrdí, že je vyměňují po hodině...
Přihrneme se ke stolu, popadneme skleničky a s pokřikem: „A jedeme! A k lednici!“ kopneme do sebe hlaďoučký absinthový likér.
Problém je, že kamarádce se nedonesla poslední změna ochutnávkového repertoáru.
Ještě že nás, kašlající a prskající sedmdesátiprocentní absinth, měl kdo utěšovat.
Milí vojáci Pražské gardy, tímto vám dodatečně děkuji!

...v přívalu hořkých vod topím své zelení prosáklé tělo. Pronikající kloun mě trhá na kusy noc co noc, boří se do útrob mých prohnilých končetin. Tak sladký kloun. Hltám tu zelenou hořkost plnou mokvajících krás, hořím pro ni, hořím pro něj. Ten rytmus je prudčí a bouřlivější nad všechna zelená moře. Chci se do něj ponořit. Nořím se a topím v hvězdokupách nebe svoje já. Žijeme nocí. Slunce, fialkový démon našich nočních můr, se pouze v neděli smí dotýkat naší alabastrové kůže. Pro zeleného démona bych zabil. Nebo se nechal zabít. Prozatím mě pouze párá. Znovu a znovu. Zelená víla.