DMD č. 8 pro 8. 4. 2019. Téma: Pelyněk

Měl rád zahradu u svého domu, s desítkami bylin a keřů zasazených do úchvatných celků.
Jednou ráno v ní byl nalezen mrtev. Lékař určil jako příčinu smrti zástavu srdce.
Veškerý majetek připadl jeho manželce.

Ten muž přišel jednou zrána, prý si chce prohlédnout zahradu. Takové přání ji sice udivilo, ale souhlasila. Sledovala ho, jak pomalu kráčí k záhonu levandule. Chvíli rostliny pozoroval a pak se obrátil k ní.
„Váš manžel nezemřel na zástavu srdce. Zabila ho prudká alergická reakce na pyl z pelyňku. Vy jste o tom věděla a zasadila několik rostlin mezi levanduli.“
Zalapala po dechu.
„Půjdete se mnou.“

„What does wormwood even look like?“
„A green, leafy plant,“ scowled the battlefield nurse.
„That´s... helpful,“ temporised Ritsuka in a dry voice, looking at the lush vegetation all around him.
“Is this it?” asked Mash suddenly, lifting something green.
“Yes! Very good!”
“What do you even need it for, anyway?”
„To heal my patients at a distance,“ she explained, and began stuffing her pepperbox revolver full of the plant.
„You want to heal someone by shooting him?!“
„Why not?“
Ritsuka only hoped he wouldn´t get injured. Knowing Florence Nightingale, she would try the method.
And it would probably even work.

Vysoké podpatky jsou skvělá věc, dělají dokonale dlouhé nohy. Ale tiše, po špičkách, se v nich našlapuje špatně.
Co má ona, a já ne? Je tu první den a tyká si s nejvyšším šéfem.
Pohodila hřívou zářivě lesklých blond vlasů a naklonila ucho ke dveřím. Pochytila jen něco jako: dodavatel, odběratel, procento.
Diktuje jí dopis? Zamračila se. Ona umí i těsnopis? Závistí ji začal bolet žaludek.
„To má náměstek, Kamila ti to najde,“ ozvalo se za dveřmi.
Kamila láteříc na podpatky, zapadla do své kanceláře. Když vyhledala Evě příslušné papíry, vyňala ze zásuvky lahvičku žaludečního likéru a zhrzeně si přihnula.

„Je čas zabíjet i čas léčit,
čas bořit i čas budovat.“
Kazatel 3;3

Byl nádherný letní den. Poutníci opustili památnou lípu a pokračovali dolů po aleji pojmenované po české královně. Slunce zářilo a v korunách stromů se proháněl vítr.
Veveruška se toulala po louce svažující se k Podzámeckému rybníku. občas se shýbla, aby obdivovala nějakou květinu. Z kopretin si uvila věneček, pampeliškový posadila na hlavu Motýlkovi.
Potom objevila šedavý pelyňkový trs. Otrhala téměř všechny rostliny.
„Proč trháš ten plevel?“ zeptal se Stopař.
„Je léčivý. Bude se hodit, pokud nám nebude dobře.“
„Je čas léčit i čas trhat,“ citoval Kněz.

"A ven!" Čílí se babička. "Mazejte pryč z kuchyně! Běžte mi radši pomoc vytrhat plevel na zahrádce!" Rozdá mezi děti rukavice a ty už běží se smíchem z domku. Babička si oddychne a začne se nyní v klidu věnovat připravovaným buchtám. V hlavě propočítává co bude ještě muset nachystat než dorazí mezigenerace.

Džbán vody s citronem a mátou. Rozmarýn k masu. Pelyňkový čaj pro Matěje...

Z přemýšlění ji vytrhne až když oknem spatří vnoučatu u části zahrady s bylinkami. Ihned vyběhne, a žene jejich: "Ale vždyť to nejsou žádné pěkné kytičky!" Zrovna ten pelyněk se jí ale už zachránit nepodaří.

Eleonora pluje ulicí v overalu medové barvy a korálkových sandálech na podpatcích. Vypadá úžasně. Proto se vyplatí snést trochu nepohodlí. Ale semafory snad stávkují.
Proklouzne rušnou křižovatkou napříč. Některá auta mine o milimetry.

V pronajatém apartmá odkopne sandálky a hodlá si vychutnat pelyňkový čaj s ledem.
Zazvoní zvonek.
Eleonora zůstane potichu.
Hádkovitý hlas oznamuje: „Bezpečnostní kamery zaznamenaly, jak procházíte křižovatkou.“
Eleonora uvažuje: „Nečipovaná černá kočka vzbudí podezření.“
„Za vlastnictví nezákonného softwaru a napojení na mezinárodní teroristické organizace …“
Eleonora odříkává zaklínadlo.
„… rozhodl lidový soud o okamžitém řešení vašeho případu!“
Ohlušující rána, plameny.

Salamandr na římse bručí: „Kam se poděla anonymita velkoměsta?“

„Myslíte, že se jí ty kytky budou líbit?“ zvedl James svazek pelyňků. Nakonec tedy přišla na řadu i květomluva.
„Ne,“ ubezpečil ho Remus suše.
„Co se stalo s tvou romantickou duší?“ zasmál se Sirius.
„Myslíš třeba procházky při měsíčku?“ ušklíbl se Remus. „To mě nikdy moc nebralo…“
„Kdo mluví o procházkách?“ řekl Sirius a znělo to skoro nevinně. Skoro. Remus se začervenal, ale k odpovědi se nedostal.
„Vážně je ten pelyněk tak špatnej?“ přerušil je James. „Je za tím myšlenka…“
„Jednou jí to určitě dojde, brácho,“ ujistil ho s povzdechem Sirius. „Jenom nevím, kdo z vás toho bude litovat víc…“

Pelyněk roční (Artemisia annua) je bylina z čeledi hvězdnicovitých, náležící k podčeledi Asteroideae. Přírodní extrakt z pelyňku, artemisinin, patří mezi seskviterpenické laktony a používá se jako lék proti malárii. Prokazatelně účinný je zejména v boji s prvokem Plasmodium falciparum, ale i s dalšími druhy plasmodií.
O ničem z toho posádka Iásóna neměla nejmenší tušení. Jak by mohla? A to, co zachvátilo nicnetušící námořníky, vypadalo koneckonců jako obyčejná horečka. Vracející se v podivných několikadenních intervalech, vysilující a prudká, ale jen horečka.
Skoro jako by se duchové lesa nevzdávali bez boje.
A smrt druhů, sledovaná kapitánovýma bezmocnýma očima, byla hořká jako pelyněk.

Prošel podél pelyňků. Příliš pobíhal, protože potřeboval pojíst podmáslí. Pospíchal.

Polesný překvapen povídá: „Příště, prosím, pomaleji. Plašíte ptactvo, pane“.

„Ptactvo? Promiňte. Příště patřičně přibrzdím. Podívejte, plevel!“ Pohledem pohladil pelyňky podél potoka. Ploštice popoběhly, ptáci poskočili.

„Prosím, přestaňte pokřikovat. Povídám přeci, plašíte ptactvo. Prachem poletují, pípají, plácají perutěmi. Prostě potřebují poklidně pobýt!“, přísně pronesl polesný. Puškou pokynul po ptactvu.

„Pobít? Prokristapána.“ Pohoršen potichu popochází po pěšině. Přemítá, proč polesný pobíjí ptáčky. „Prazvláštní postava“, pronáší potichu. Pohleďme, pelyněk. Podruhé. Přání potěšit plevel prostoupilo pánem. Prozpěvoval potichu pro plevel písničku: "Pelyněk, pýcha, pytel, pysk, pyl, Přibyslav".

Pelyněk postavě pěkně poděkoval.

Pán popil podmáslí.

"Co dokážeš s těmi svými elektrony?"
"Všechno co ty a ještě hodně víc."
"Třeba vyfotit pylová zrna? Loni o prázdninách jsem vyfotil nádherný pelyněk. Zrovna když kvetl a alergici se mohli ukašlat."
"Jasně, pozlatím si a jedu."
"Bez toho to nezvládneš, máčko?"
"Když pěkně poprosíš, zvládnu. A kam se budou tvoje fotky hrabat na moji hloubku ostrosti! A na moje zvětšení. Až na vnitrobuněčnou úroveň. A i s chemickým složením."
"Ale moje fotky jsou barevné a tvoje jen černobílé!"
Elektronový mikroskopik pokrčil rameny a otevřel snímek v softwaru pro umělé přibarvování.
Optik se zašklebil, jako by polkl pelyňkové pylové zrno.