DMD č. 8 pro 8. 4. 2019. Téma: Pelyněk

Opíjíš se hořkou pravdou. Marně bloudíš přeplněnými ulicemi. Jak tupě zírají, naráží o beton zdí, které vytvořili. Ohluchlí z rámusu. Osleplí z víru obrazů. Bez chutě ze všeho, co už okusili. Bez citu v těle, které je odděleno od srdce. Mozek horečně zpracovává informace, které se rozplynou jako oblak prachu. Dráždivý a bezcenný.
Lezeš. Suneš se pomalu kupředu, nohy střídáš v kolébavém rytmu. Hlava nad tělem. Tělo nad hlavou. Mezi tím úzkost. Někdo je za tebou. Tahá tě to za nervy až ječí a trhají se. Zastavíš. Necháš ho projít. Nadechneš se. S námahou. Necháš stéct slzu. A jdeš dál.

V chaloupce to bublalo hned v několika hrncích zároveň. Pokud chtěla v dnešní době uspět, musela rozšířit portfolium a diverzifikovat svoje zájmy.
Pohádkový les byl značně segmentovaný a ona neměla libý hlásek jezinek, vlastní rybníček vodníka ani atletické schopnosti vlka, aby mohla dostatečně konkurovat. Cukrovinek měly děti plné automaty a ty její postrádaly ty správné značky.
Právě ochutnávala pelyněk, anýz a fenykl máčené v alkoholu, který vybarterovala s myslivcem za kouzelné houbičky. Tělem jí proběhla vlna tepla a svět se opovážlivě zahoupal. To bylo ono. Produkt, který jí vynese věhlas až za sedmero horami. Možná je na čase ochutnat teenagera.

Nevím jak to mají ostatní, ale některé osoby z mé rodiny mají pro mě pocitově blízko k určitým rostlinám. Třeba moje mamka je růže. Nejen proto, že je ráda dostává, ale protože je taková odtažitá a v případě potřeby vystrčí své trny. Tatínek byl jako slunečnice, majestátně se tyčil v krajině, nešel přehlédnout a byl srdečný a přívětiví. Ovšem třeba jedna z babiček mi nejvíc připomínala pelyněk. Navenek to vypadalo celkem v pohodě a normálně obyčejně, ale mockrát mě po návštěvách bolel žaludek a i dnes vnímám, že jsem u ní z vnoučat byla na posledním místě. A dodnes jsem.

“Pelyněk,” vyslovila zřetelně shovívavým tónem, kterým na něj obvykle mluvila, a podala mu nazlátlý kvítek. Vypadal drobně a nepatřičně v jeho ošklivé dlani.
“Pelyněk...” zopakoval poslušně a snažil se vytušit význam toho slova. Květina? Plevel? Bylo to jméno? Barva? Byl to výraz pro lék, nebo pro horečku, kterou lék tišil?
“Pelyněk...”
Převaloval zvuk na jazyku, a pochopil, co znamená pro něj. Hořkost v ústech, která každé slovo, které ho naučila, mění v kletbu. Živoucí hořkost pokrytou stříbřitými šupinami. Hořkost vyhnanou do květu. Hořkost, která zapustila kořeny, a tráví zemi kolem sebe.
“Pelyněk!” rozdrtil slovo mezi zuby a Miranda vyděšeně couvla.

Inu, vodník měl zálusk na mladou Haničku. Bodejť by neměl, však to byla děvčica ak lusk. A hned za ní do mlýna, a dej mi pusinku, dám ti pentličku, pomýšlel na hanebné mucholování.
Ovšem mlynářova stará bába, ta měla kapku fištrónu, a jak byl vodník ve mlýně, navěsila na ona aj dveře sušený černobýl.
Ajaj, bědoval vodník, který se pachu pelyňku vždycká bojí, ovšem dveřmi ni oknem uniknout nemohl. Pak bába vhodila snůpek na kamna, až dým vyvalil se.
Po chvíli vodníkovo bědování ze sednice ustalo, a když později pak tam přišli, byl už dočista mrtvý.
Inu, dobře mu tak.

Drahá Dezinvektilo,

své neupřímné omluvy si laskavě nech. Ani přinejmenším mě nezajímají. Chceš-li vědět, proč si tolik cením černého svědomí, zeptej se.
Je to jednoduché. Zatímco svědomí jako takové stvořil Nepřítel, hryzavé černé svědomí jsme vynalezli my. Nepřítel nechce, aby pacienti za své hříchy trpěli, on chce, aby si je přiznali (proto svědomí), litovali jich, přijali Jeho odpuštění a snažili se polepšit.
Lidé hřeší, protože věří, že jim to něco přinese. Nebo jen ze zvyku.
My chceme hřích, ale nechceme jejich potěšení. Chceme, aby se hnali za hříchem, ale zároveň aby jim jeho ovoce dokonale zhořklo.

Tvůj milující strýc Zmarchrob

Místnost je malá a temná. Je nás tu minimálně dvacet. Ve středu sedí dlouhovlasý muž v tunice a plátěných kalhotách. Postupně z tašky vytahuje svázané otýpky sušených bylin. Trvá jen chvíli, než připraví vše potřebné. Ukazuje nám svázané byliny. Pelyněk a šalvěj. Šalvěj má pročistit prostor i mysl. Pelyněk je ten, který přinese vize.
Někteří zúčastnění se usmívají. Nevěří mu.
Bylinky podpálí a hodí do plechového kotlíku. Kožený buben dodá rituálu rytmus. Je tak jednoduší upadnout do transu.
Jsem v lese, je jaro. A najednou běžím. Léto, podzim, zima. Období se rychle střídají okolo mě. Nebo snad tak dlouho běžím?!

Ještě večer po zařazování se Michelle vydala na její nejoblíbenější místo v Bradavicích – do skleníku. Našla tam toho, koho hledala. Svou bývalou kolejní ředitelku a učitelku bylinkářství, profesorku Viburlinovou. Když uviděla Michelle přicházet, usmála se na ní.
“Maddie je v Mrzimoru,” spustila Mich.
“Slyšela jsem. Jaké byly prázdniny?”
“Super, byla jsem na bylinkářské expedici,”
“Víš co, nesejdeme se zítra u mě na čaj? Třeba pelyněk,” věděla že ten Michelle nesnáší.
“Radši kafe,...” vrátila jí to Mich.
“Musíme toho hodně probrat. Profesor Longbottom převezme za mě vyšší ročníky.”
“Aspoň že ty neodejdeš,”
“Ne, na to se ještě opravdu nechystám,” uklidnila jí.

Šebestová, povídá Mach, já se ty vyjmenovaná slova snad nikdy nenaučím, copak já vím co je to nějaká babyka, co je to obyčej nebo jak vypadá pořádná kobyla. A Šebestová, to jsou slova po B, a mnohem horší jsou po L. A Šebestová říká, neblázni Machu, máme přece sluchátko, ty sluchátko..... ale víš co Machu, běž napřed, já tě hned doženu.

Machu, člověče, máme to, volá Šebestová. Vymysleli jsme takovou mnemotechnickou pomůcku, s ní ti to půjde snadno. To jsem zvědavý, povídá Mach a otevírá si láhev koly, co si nese.

...Fuj, pelyněk.

No vidíš, hotovo, řekne Šebestová, to nezapomeneš.

"Na úvod Květinářství si provedeme rozdělení květin."
Uchopím křídu a začnu vymalovávat písmeneka a odrážky na černou plochu.
"Květiny dělíme na venkovní a skleníkové.
Skleníkové to jsou hrnkové okrasné listem nebo květem a dále řezané květiny a zeleň"
Otočím se zdalipak kapišto.
"Venkovní dále rozdělujeme na letničky, jednoletě pěstované, balkónovky, dvouletky, trvalky, cibulnaté a hlíznaté květiny a na závěr okrasné trávy."
Dokončuji křídovou pavučinu zápisu.
"A co plevel, páňčko." ozve se zadní řada.
"Plevel? Ptačinec, peťour, pelyněk, lebedy a jiné nezbedy?
Ten si roste, kde chce. Dokud jej člověk nezačne pěstovat kulturně.
Pak s ním bude ámen. Jako se vším."