DMD č. 24. pro 24. 4. 2019. Téma: Zmatek matek

„Jeníku Lucemburský, mně je úplně jedno, jak to nosí ostatní rytíři. Dokud budeš bydlet pod mou střechou, vezmeš si pod to brnění teplé prádlo a vlněné ponožky!“

„Proč máš přestat pálit ty knihy, Koniáši? Proč? Proč? Protože jsem ti to řekla!“

„Amosi, nečti, zkazíš si oči! Až budeš velký, tak mi poděkuješ.“

„Zase jsi přišel domů po večerce, Casanovo. Až do odvolání máš zaracha!“

„Pablo, ale takhle přece sluníčko vůbec nevypadá. Vezmi si pastelky a namaluj to pořádně!“

*

Tak to vidíte, milí čtenáři. Ono vlastně není divu, že Alexander Graham Bell vynalezl telefon až dlouho poté, co jeho matka ohluchla...

Slova ani nedozněla, a z bedýnek začali vylézat škorpioni. Podlaha arény se hemžila.

Otočka, skok, úkrok...

Minuty ubíhaly. Neudělal ani nejmenší hluk, ale jak dlouho ještě?

Krok, přeskok, otočka...

Náhle si uvědomil, že škorpioni nesou na zádech mladé. Vzpomněl na úryvek z knihy, kterou kdysi našel pečlivě ukrytou v knihovně. Nikdy nechápal, proč tam byla.

ſamice ſſtjrůw ſwé mladé na ȝádech noſj a ſtaragj ſe pecȝliwge. Kdyȝȝ uȝmeme ge, ſamice we welkém ȝmatku mladé ſwé hledati bude...

Opatrný pohyb, další, a další, jedno mládě za druhým mizí zpět v bedýnkách, samice zmatečně pobíhají okolo.

Na Vetinariho rtech se objevil úsměv.

V davu čumilů se k sobě naklánějí dvě ženy.
Jedna chová v náruči nemluvně, druhá drží za ručku chlapce.
„Rozumíš tomu, Míno? Vypadalo to na popravu a teď připravují hostinu!“
„Bylo jasný, že ta egyptská můra nám způsobí akorát potíže. Vzali mému muži nejvypasenější sele!“
„Že jim není hanba! Ale toho Gala je mi líto…“
„To je taky divný. Napochodoval sem jako pán a teď je zajatec!“
„Ti Egypťani jsou ale blázni,“ ozve se hluboký hlas, až matky nadskočí a uhýbají z cesty mohutnému břichu. „Takový krásně upečený divočáček a nikdo ho nejí,“ bručí Obelix hrnoucí se k pyramidovitému trůnu.

Cítí, že to bude už brzy. Bojí se. Bude to bolet. Vždycky to hodně bolí, všechny ženy to říkají. Hlavička bývá hodně veliká.
Je sama. Všude kolem jsou jenom ti hrozní malí lidi, co po ní házejí kamení.
A pak on. Hodný. Táta jejího mláděte. Toho má moc ráda. Přesto odejde. Brzy. Až se děcko narodí. Vezme ho a půjde. Domů.
A najednou je to tu. Bez bolesti, rychle, hladce. Jako když vyšplouchne vlnka.
Zamrazí ji. Je maličký! Moc maličký. Mrzák. Když se něco takového narodí, ženy to vezmou a hodí ze skály.
Frídvulfa pláče. Obraz domova smývají horké slzy.

Daleko od Egnatiina paláce, ve městě Rellis na řece Rella, hlavním městě Kurdiského království, se královna Rutilia nacházela v nepokojném zmatku. Nepředstavovala si toto, když manžela nabádala, aby byl ve svých rozhodnutích opatrný. Že i když jsou králové, nesmějí nikomu ze svých dětí přikázat sňatek s někým, koho nemilují…

Myslela přitom na Caesonia. Věděla, že jeho srdce už někomu patří a také viděla, že se trápí. A také na Dominia, který byl moc mladý…
Ale poslat je pryč? S dětmi sousedního krále? To také nechtěla. Nemít děti u sebe. Nic nevědět…

Má teď jen poslušně čekat? Nebo vyjet za nimi?

Od prvního přisání k prsu cítila, že něco v nepořádku, sálal hladem vetřelce.
Nepodobně chlupatý a tmavý, pláč rozdíravě drásal, výkaly čpavkově dusily.
Jsem špatná matka!
Strůjce, otec, se usmíval a snažil a staral, nad nepřístojnou reakcí mávl rukou, mateřství je splněné přání i řehole, předl, cizí, slepý.
Proč utajili? Cítí všechny stejně?
Těhotenství přeci, budila se zpocená, také nebylo procházkou růžovou zahradou, a jak radostně snášela!
S každým kojením vysátější.
Když služebná skočila ze střechy s oprátkou kolem krku, slyšela přes řinčení skla proraženého okna: „Damiane, pro tebe!“
Najednou bez pochyb: příští na řadě ona, její syn ji zabije.

„Že je krásný?“ neptá se paní Břicháčková.
„Je,“ nezpochybňuje Jeroným.
„Pojmenován po drakobijci Jiřím! Znáte sochu na náměstí? Ty svaly, síla, mužnost!“
„Takhle ne,“ připustí farář.
„Já jsem ateistka jak poleno, abyste věděl, a ten můj, to je ještě horší! Ale pro dítě chceme to nejlepší! Mělo by být pokřtěno!“
„Aha.“
„O nás přece nejde, ne? Uškodit to nemůže, ale pomoci jo!“
„Inu, je to svátost. Ale i závazek.“
„Nejde nám o nějaké slavnostnější vítání občánků! Obřad bude skromný, já jsem zmatenější než vy... Víra je dar, ne? Když jsem ho nedostala, chci, aby dítě ten prostor mělo!“
„Sežeňte kmotra.“

"Zase špatně, Jantoši!
Tak jinak.
Kdo je matka démonů?"
"Éééé. Amonesta?"
"Ne, to je Velká vlčice, mýtická matka vlkodlaků."
"Dienen Silverdeath?"
"Ne, té se říká matka moderních Pentagramistů..."
"Arastitta!"
"Ne, to je Matka bratrstva ze sousedního chrámu, byla u nás před měsícem na návštěvě. Jantoši, soustřeď se!"
"Rhammannacleev!"
"Ne! To ani není osoba! To je nejvyšší hora Pengery, které se někdy též říká matka hor.
Matka démonů je přeci Gahran, Jantoši! Kdy si to konečně zapamatuješ? Je to po Jetzaelovi druhá nejdůležitější bytost našeho vyznání.
Kdybys mi nebyl po pas, myslel bych, že jsi snad potomek krollů a ne hobitů!"

„Jaktěživ jsem úpal neměl,“ ohradil se dědeček, když mu teta Kateřina narazila na hlavu slaměný klobouk.
„Opatrnost, matka moudrosti,“ trvala na svém.
„Co tě nezabije, to tě posílí,“ vytasil proti ní dědeček její vlastní zbraň.
Teta se ovšem nedala: „Stokrát nic umořilo osla.“
„Kam nechodí slunce, tam chodí lékař,“ vzdoroval dědeček neohroženě.
Kateřinu však nezaskočil: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“
„Tohle už dneska říkáš potřetí,“ rozdurdil se.
„Opakování, matka moudrosti,“ vypálila Kateřina vítězoslavně.
„Dovoluji si podotknout,“ vložil se do věci Saturnin, „že za matku moudrosti již byla označena opatrnost – to je značně matoucí.“

„Připusťme, patriarcho,“ tká Thea, „že Starý zákon vlastně docela matriarchální… Izák preferuje Ezaua, Rebeka Jákoba. Praotcem ten druhý.“
„I pěstoun Josef,“ přede Linkva, „musel být poněkud šokován, jak druhé housle hraje v dějinách spásy…“
„Ruku na srdce,“ praví po dvou sestrách narozený Sikar, „kdyby mu syn řekl, že ještě nepřišla jeho hodina, rozčilil by se k pepce!“
„Chcete zpochybnit,“ sveřepě zavrčí Filcin, „že nerozhoduji o těch nejzásadnějších směřováních rodiny, jako je náš vztah k Tchaj-wanu?!“
„Nechceme,“ uklidňuje Apolo, „o všem ostatním nepodstatném však maminka!“
„Jsem poněkud zmatena,“ zvolá Taura, „zas je to všechno na mně?!“
„Mamíí, mamíí,“ cítí úzkost Viktorka.