DMD č. 24. pro 24. 4. 2019. Téma: Zmatek matek

Všechno natrénováno, všechno připraveno. Rodiče se scházejí. Děti občas nakouknou, jestli dorazili už i ti jejich, ale jinak jsou v klidu.
„Milé maminky, vítám vás na představení, které pro vás děti přichystaly ...“
„Pančelko, já musím čůrat.“ Rebeka jen mrkne na kolegyni a žene nervozní dítko na záchod. Stihli to. Projev skončil, děti nastupují, zatančí, zazpívají a přichází čas sólové recitace. První nastoupí Ivča. Hrdě se nadechne a: „Já zapomněla slova,“ pípne.
„Moje milá maminko,“ napovídá učitelka, když její snahu přehluší nějaký rozverný tatínek.
„Dřív bejval březen, teď máme svátek matek, máme v tom zmatek, hlavně že je večírek,“ zanotuje hlasitě.

Matky se vyznačují tím, že zvládnou víc věcí najednou, mají přehled nejen o svých záležitostech, ale také, kde děti (a manžel) najdou to, co zrovna teď nevidí, ač to zcela jistě je přímo před jejich očima.

Překvapivě i ony mají své dny. Nutno podotknout, že za to většinou může nevyspání v noci způsobena potomky (rostou zuby, noční můry, dítě potřebuje čůrat). Potom v domácnosti, ale hlavně venku přichází zmatky.

Třeba přijde včas k doktorovi, jenže v jiný den, náhradní oblečení nechá doma a dítě se celé zmáchá nebo zapomene plenku a dítě je posrané až za ušima. Improvizace nade vše.

„Potřebuju pomoc!“
„Zase koťata?“
„Jo. Mám kocoura a dvě kočky. Obě porodily v jeden den, když jsem u toho nebyl. A teď leží v jednom pelechu a koťata lezou od jedné k druhé! Jak mám poznat, která je čí matka?“
„Neboj, podíváme se na to.“
„Prý že matka je vždy jistá. U mě je jistý otec!“
„Mám jasno. Ta černobílá a trojbarevná koťata patří trojbarevné kočce. A mourovatá, černé a modré porodila mourovatá matka.“
„Kde se vzalo modré? Otec je přece černý.“
„On i ta mourovatá kočka mají genetickou vlohu pro modré zbarvení.“
„No teda. Příroda je mocná, jak vidím.“

"Himmel, Arsch und Zwirn!" zaklel Heinrich, když se už potřetí marně snažil nasadit jednu z malých, ale důležitých matek v hloubi motoru momentálně letu neschopného Messerschmittu. Podíval se znovu na svou momentální nemesis a plácl se do čela. Špatná velikost! Náprava byla jednoduchá, rychle našel v přihrádce nedalekého ponku matici správné velikosti.
'No jo, ale odkud se ta špatná vzala?' Heinrich nad tím přemýšlel asi pět sekund, a šel se natáhnout na trávu. Byl přece tak krásný den.

Kdesi nad lamanšským průlivem se z motoru letounu poručíka Wernera von Unglücklichburg ozvala děsivá rána následovaná oblakem černého kouře.
"Ah, fick mich..."

Kráčí pod hladinou, víří bahno, rozráží vodu, vysává z ní vzduchu.
Jsou tři. Tři, kteří se mu staví do cesty. Dva muži a žena. Ona svolává bublinky vzduchu pod hladinou, jeden z mužů ovládá přímo vodu, zatímco druhý boří ruce do bahna.
Nemají šanci, že? On vládne větší magií. Neporazitelný, nepřemožitelný. Smete je z povrchu zemského, a pak najde toho, kdo mu ublížil jako první. Cítí ho.

Karl, Česťa a Veronika si zoufají. Jejich živly je nechtějí poslouchat. Voda neproudí správným směrem, vzduchové bublinky se nechtějí spojit a země neodpovídá. Horečně se snaží zmatené živly ovládnout.
Vodu protne záblesk světla.

Tak, jako každá matka, i já sním a toužím.
Toužím naplnit svoje poslání, které mi bylo dáno již v továrně.
Toužím najít svůj šroubek a splynout s ním v dokonalé harmonii.

„Netlačte se!“ „Nemůžeš se posunout?!“ „Nedotýkej se mě!“

Jáchym vzal pytlík matek, roztrhl jej a matky s cvengotem rozsypal po stole.
Potřeboval jich dnes hodně, měl rozdělanou kuchyňskou linku.
Matky se začali překřikovat, každá chtěla být užitečná.

„To je paráda,“ smál se Jáchym, pobaveně sledujíc skotačící matky. „Hotový zmatek matek!“
Nemohl se ubránit kráse vlastního žertíku. Rozesmál se na plné kolo.
Matky na něj nechápavě civěli. Ale jen chvilku.

„Chůvo, řekni, kde je princezna?“
„Ve chlívě!“

Tři sta let čekala Zlatovláska na svého prince.
To je dlouhá doba.

Rukávy vykasané, na nohou holínky, vlasy schované v šátku.
Kolem princezny poletují mouchy. Těžko říct, která je ta zlatá.

Tři sta let je dlouhá doba. Na zámku je dnes dětský domov.
I princezna se změnila.

Jakoby se jí pokaždé, když se něco nového naučila, jiná dovednost vytratila z hlavy.
Vyšívání gobelínů vzalo za své poté, co zvládla základy první pomoci.
Následovala květomluva.
Znamení horoskopu.
Květinová vazba.

Poslední dobou se naučila opravovat školní autobus. Etiketa stolování je v tahu.

Kdo opraví střechu?

Představte si Godrikův Důl. Vesnice na konci světa. Hostinec, kostel se hřbitovem, pošta, několik krámků. Každý čtvrtek whist, o sobotách kriket. Genetický potenciál stojatého rybníčku.

„Ubohá paní Brumbálová! Ale ten mladý pan Albus! To by byla partie pro naši Elektru!“
„Věděla jste, že dostal cenu na konferenci v Káhiře?“
„A co ten pan Gellert, co je na návštěvě u Baty Bagshotové?“
„Je její synovec, že?“
„Naše Imelda na něm může oči nechat!“
„Slyšela jsem, že studoval v zahraničí.“

Albus s Gellertem prochází po náměstí. Drží se za ruku. Políbí se.

„No toto!“
„Skandál!“

„A ten mladý pan Aberforth někoho má?“

„Tuhle ještě neznám,“ šeptá žena na lavičce ostatním.
„Není nějaká mladá?“
„To dítě má sluneční brýle?“
Bylo to vskutku zvláštní: končil podzim a nad městem ležel tmavý mrak.
Chlapec vběhl na pískoviště.
„Ahoj! Zrovna jsme se přistěhovali. Jsem Damianova chůva, Klára,“ natáhla dívka ruku. Nic. Na zdvižená obočí odpověděla: „Jeho otec je v top managementu významného globálního podniku.“
Zmatené matky vyzvídaly více, ale Damianovi zrovna někdo sebral hračku. Postavil se, odhodil brýle a ručkou kolem sebe vyčaroval hořící pentagram. Děti ucukly. Damianovy hadí oči blýskaly radostí.
„Jak jsem říkala, jsme tu noví,“ omlouvala se Klára a rychle pentagram hasila pískem.

„Byla zoufalá,“ začal Česťa s vysvětlováním. „Celé roky se s manželem snažila počít dítě, ale nedařilo se jim. Ani umělé oplodnění nebylo úspěšné. A to ho podstoupili pětkrát.“

„A to má být nějaká omluva?“ pokrčil Vypravěč rameny.

„Nedokázala už logicky přemýšlet. Zoufalá žena prostě udělala chybu. Vnitřně byla matka. Matka dítěte, které neměla,“ pokračoval Česťa.

„Hájíte ji, jako by jen zazmatkovala. Její čin byl úmyslný. Věděla, co dělá. Věděla jaká je cena. Přesto ji byla ochotna zaplatit!“ pronesl prudce Vypravěč. „Spoutala vás a věřte tomu, že by vás i zabila, kdybyste stál v její cestě. Jak ji můžete stále bránit?“