Téma č. 00 - Došly kolíčky

Dlouze a vytrvale pršelo. Vítr se silně opíral do plachty lehce vysloužilého stanu, který tím nabýval konkávního tvaru. Vevnitř bylo očekávatelně vlhko a málo prostoru. Taky o člověka víc, než byla jeho kapacita.
Tedy... člověka...
„Tys ten stan fakt nevypnul dobře, Myšáku.“
„No jo.“
„Prší sem.“
„No jo.“
„Jaks ten stan vypínal?“
Jak očekáváte, nebylo dost kolíků.
Znáte to. Během putování vám různé části výstroje emigrují do pryč. Stan se vypíná stále hůře, používáte zajištění jen těch klíčových bodů...
Ale to nebyl ten problém.
„Nijak. Sedí totiž na skále.“
Brzy to vzdali a noc radši strávili v rozpadající se umývárně.

“Srdíčko! Kde máš kolíček?” vybafne na mě zezadu jedno vlče. Otočím se a klučík zklamaně svěsí ramena, když vidí, že mám kolíček připnutý mezi očima na brýlích. Nepohodlnost vyváží to, že jsem v téhle hře díky tomu neporazitelná.

...

“Hej, kde máš kolíček?” volám na běžící vlče, které se mě před chvílí pokoušelo nachytat na švestkách.
“Já ho asi ztratil,” začíná fňukat kluk.
“Tak pojď,” beru ho kolem ramen, “dostaneš jiný.“
V zásobovacím stanu nás ale čeká nepříjemné překvapení. Krabička od kolíčků zeje prázdnotou.
Povzdechnu si: “Kolíčky došly. Stejně už jsem ti jich dala několik. Svůj příděl sis vyčerpal. Upaluj hledat!”

"V TĚŽKÉ DOBĚ JE POTŘEBA ZŮSTAT POZITIVNÍ!" hlásal zpola rozcupovaný transparent na podlaze.

Kolíčky na věšení vypraných roušek se ztratily hned první týden a Vlk už čtrnáct dní nevylezl z pokoje ("Lidi na Wattpadu jsou hrozně nenažraný!"), ale jinak jsme tu karanténu celkem zvládali.
"Luku," zafuněl Voldemort přes roušku od televize a Otesánek z něho dostal záchvat kašle. "Jsem tvůj otec!"
"Perníček, šéfe?" mrkla na mě Ježibaba zarudlým okem. "Jsou hrozně zdravý!"
V perníku byla zapečená dezinfekce.
"Tohle je přepadení!" ozvalo se zvenku a do dveří vtrhl Santer v roušce a s revolverem v ruce.
Aspoň někdo si karanténu užívá.

Jamie rázně přecházel po mýtině, v podpaží držel dřevěné kolíky a s každým krokem jeden zapíchl do země.
„Tohle bude světnice,“ usmál se na Claire, „a tady bude ložnice.“
Dmul se a s pýchou se rozhlížel okolo sebe.
Claire souhlasně pokývala hlavou. „Nemůžu se dočkat, až náš dům bude stát. Ale… nezdá se ti, že jsou ty místnosti poněkud… malé?“
Jamieho zářivý úsměv trochu pohasl. Zamračil se.
„Inu, mo duinne… možná ano. Ale… došly mi kolíky,“ pokrčil rameny.
Claire se zasmála. „A to jen proto budeme mít malý dům?“
„Máš pravdu, Sassenach, vyrobím další,“ řekl a jak slíbil, tak udělal.

“If it was too much for you, eat some sugar, buy a coke,” vzpomněl si na prorocká slova vytáhlého Diemčana. Količka právě došla. Po medicíně v podobě tekutého cukru barvy ebenu zůstal jen prázdný obal, zosobňující pusto a beznaděj.

Oba dobře věděli, co je může potkat. Snad proto s tím ale příliš nepočítali. Teď už dobrých 20 minut seděli jako přikovaní k lavičce v Noorderparku, spalováni srpnovým sluncem. Oba dobře věděli i to, k čemu musí dojít, pokud chtějí spatřit útroby památníku tmavovlasé dívky, která se chtěla stát novinářkou. Vzájemné pokynutí znamenalo vyhlášení válku fyzikálním silám. Vstali a vyrazili.

A doufali, že količky v Albert Heijnu dosud mají.

Nekonečnou řadu hustých černých mraků nikdy nepřetrhl jediný paprsek slunce. Na tomhle ostrově vládla všudypřítomná zima a permanentní stín.
Mundúry se ale prát musely. Tenhle měsíc je ve slané mýdlové vodě máchal Remus Lupin.
„Kolíčky nejsou,“ zahučel Gideon Prewett, kterého mu po devítihodinové dřině v ledovém větru poslali na pomoc.
„Špagát tu ale je,“ pravil Remus, zamyšleně žmoulal stočený provaz a vzhlížel k jednomu z vysokých sloupů na vnitřním nádvoří pevnosti.
Gideon mu šňůru opatrně sebral. Začal ji natahovat mezi sloupy.
„Jednou se odsud dostaneme. Věř mi!“
„Věřím ti. Vím, že to s Fabianem dokážete. Jenomže mně už to nepomůže.“

Hostinský se drbal ve vousech a osazenstvo krčmy mlčky sledovalo záda odcházejícího . Nikdo nechápal, kde se tu vzal, co dělá nebo co, u všech svatých pomahačů, chce. Boty měl drahé a parádní, jenomže od bláta a prachu cest umazané, totéž kabátek i pláštík. S sebou jenom podivný okulus, velkých desek dřevěných pár a provázků nepočítaně.
"Blázen..." zamumlal hospodský a uvedl tak svou krčmu zase v život.
"Co potřeboval?" zeptal se jeden z hostí.
"I nožík nějaký, že s ním kolíčky si vyřeže," dumal hostinský.
"K čemu kolíčky?" zeptal se jiný
"Aby šňůrky ty mezi ně natahoval. No jak pravím, blázen."

"Došly kolíčky," oznámil Sam. Přisedl si ke stolu, natáhl se po jednom z mírně okoralých toustů od snídaně.
"Jaký... co?" Dean svraštil obočí. "Na co potřebuješ... Na nějaký kinky věci v ložnici?"
Sam k němu podmračeně vzhlédl. "Ne, Deane, na prádlo."
Chvíli na sebe zírali.
"Odkud myslíš, že se ti bere ve skříni čistý oblečení?" řekl Sam nakonec. "Že ti ho tam dává víla Košilenka?"
"Ah..."
"Jo, ah. Koupíš je, když už jedeš do města?"
"Jasně, hospodyňko."
Sam stiskl rty. "Hlavně pro ně nechoď do sexshopu," ozval se, ale to už byl jeho bratr pryč.
Pravděpodobně na cestě právě tam.

Na základě vtipu poezii píšu
O lásce za časů korony
Karanténě navzdory
O lásce za časů korony

Počítám, že brzy nebude
O čem psát
Když o rande v hospodách
Nesmíme stát

Počítám, že brzy nebude
Autor vůbec příčetný
Protože vzdálenost je smrt
Autor není příčetný

Na základě vtipu cosi píšu
Zveřejnit se to stydím
Hloupé to totiž hrozně je
A já se za to nestydím

(Ani trochu)

Láska za časů korony
Když každý z nás
U svého noťasu sedí
Doma je každý z nás

Pro slzy nejsou kolíčky
Došly a svět celičký
Pro který nejsou kolíčky
Ukryl se do roušky

Vyklonila se nad probouzející se Valentinskou a nasála vůni pražského rána. Šaty z butiku Armani, které si včera potřísnila sklenicí nasládlého koňaku, a až ráno je jemně přeprala v umyvadle, by užily trochu čerstvého vzduchu. Na malém balkónu někdo mnohem prozíravější kdysi natáhl prádelní šňůru, jen na ní nebyl jediný kolíček.
No co, pustila to Laura z hlavy a šaty vyhodila přes tepané zábradlí. Letěly střemhlav jako střelená fialová holubička a dopadly na chodník k odpadkovému koši. Koupí si nové. On jí koupí nové.
Jako chráněnka Pána z Prahy, který dosud oddychoval v jejích peřinách, si takové hýření mohla dovolit.