Téma č. 00 - Došly kolíčky

Černá doga se vrhla k hubenému vlasatému individuu v brejličkách a začala ho poněkud překvapeně očichávat.
"Hele, poznala mě! Čau bejby, posledně jsem vypadal jinak, ale věř tomu, že moje nadsamčí superpéro je stejně výkonný jako dřív, a ještě o něco větší! Tisíce děkovných dopisů...! Ale víš, teď už by to nebylo společensky vhodný... a stejně jsem zadanej."
"Tys s ní měl... styk?" Mužík v černém obstarožném obleku se zatvářil pohoršeně.
"Je to nedůstojné! A smrdí!"
Víš, nekropichu, že od tebe to sedí? Mimochodem, ta tvoje poslední měla zaživa obrnu, nebo se ti už rozpadá? Že měla hubu trochu šejderem..."
Walter se uraženě odvrátil. Nedá se nic dělat, bude muset sehnat ještě nějaký kolíček.

"Ivuško..."
Vzhlédla od učení. Když její otec zněl takhle, měl problém . Problém, který se musel řešit hned, jinak vedl k nervoznímu přešlapování, pokašlávání a následnému mručení, přes které se stejně nedalo soustředit.
"No?"
"Nevidělas kolíčky?"
S povzdechem se zvedla. To se mu podobalo, nepamatovat si ani po letech, kde co je.
Otevřela zásuvku a... nic.
Žádné nebyly ani na polici u dveří.
Ani na koši s prádlem.
Zůstalo jenom prázdno. Prázdno... a slabý závan piva.
"Ozzáku..." zavrčela.

Spokojeně se poplácal po kapse. Nemusel mít strach. Dusítka byla všechna jeho, a hospoda zela prázdnotou.

Od pípy ho hned tak někdo nedostane.

Rada starších tiše diskutovala. Nejstarší racek občas vrhl nervózní pohled na starý provázek s dřívky. Jeden kolíček za každý menší prohřešek - tak zněl Zákon. Jenže když někdo dělá Hejnu takovou ostudu, že už vám kolíčky dojdou?

Jonathan sklesle čekal na verdikt.
„Cos to prováděl?“ lomila maminka zoufale křídly. „Zase jsi neposlouchal?“
„Já... trénoval jsem potmě.“
„Proč, prosím tě? Akorát sis mohl něco udělat!“
„Byl jsem opatrný. A navíc... zkusila jsi to někdy? Je to taková nádhera - ten měsíc a hvězdy a ticho a hladina se leskne jako zrcadlo...“
„Racek nikdy nelétá potmě, Jonathane.“
„Ale proč, mami?“
„Takový je Zákon, synu.“

Struny naladit, správně prsty přiložit a hrát, hrát jako o život.
Hudba se vznáší, vznáší a bere dech. Ano, struny znějí, jak mají, nástroj je skvěle připraven. Když přestaneš hrát, nic nebude jak dřív, všechno zčerná a zmizí. Proto hraj, hraješ o život.

Proč už hudba nezní? Proč není nic slyšet? Ty tóny vyluzované stříbrnými strunami, správně naladěnými, a prsty, které se jimi probírají?
Je ticho. Praskly, praskly stříbrné struny, není, co by je drželo, dřevo se rozpadlo. Kde vzít nové?
Pozdě je, pozdě. Hudba neměla doznít. Snáší se tma a konec se blíží. Konec tvého života, který jsi prohrál.

„-kuju, kucí,“ vítá Václav, „že jste přišli. Zítra zas jedem domů.“
„Zdrh jsem akorát včas,“ ukáže Robert na modrající oko, „táta řádí.“
Ke kolotoči dolehne sakrující hromování.
„Halaska,“ zabručí ústa pod monoklem. „Někdo jí ukrad kolíčky.“
„Kdyby jen ty,“ směje se Milan a z pravé kapsy tepláků povytáhne košíček, „ta má dudy!“
„Ty krávo, normálka sji čórnul! Co s podprdou?“
„Visela tam volně,“ pokrčí rameny snědý chlapec.
„Si zhnědnul,“ prohlíží si ho Václav, „od minula. Já to nechápu, když fotra s mámou máš…“
„Sem adaptovanej, vole, už jsem ti to říkal nejmíň stokrát! Ptáš se pokaždý, co se znovu vidíme.“

"Jsi si opravdu jistá, že nás tu nikdo nenajde, Thetis?"
"Neboj, tohle je moje zátoka, sem si nikdo netroufne."
Athéna se rozhlédne kolem a pomalu si rozváže pásek u tuniky.
"Víš, jaká by to byla ostuda, kdyby nás při tom někdo viděl?"
"Ty jsi ale strašpytel. A navíc, byl to tvůj nápad!" směje se jí už nahá Thetis.
"Můj nápad, můj nápad," mumlá si trochu zahanbeně Athéna. "Já nevím, kdo při tom tajně pozoruje svoje vlastní nymfičky."
Thetis se snaží změnit téma: "Kde máš kolíčky?"
"Já myslela, že jsi je brala ty! Tak to si to praní dneska asi nevyzkoušíme..."

Vleklou válku nakonec ukončila příroda a zaslepená krutost vrchního velitele mužských sil, armádního generála Nashe Smoola, který přes protesty hlavního štábu a řev řadových vojáků odmítl brát zajatkyně. Přející představená ženských hord, Japonka Josha Nazarku, se ukázala jako prozíravější: rituální znásilňování dobytých válečníků neslo své plody.
Každodenně vysilováni, umírali brzy.
Jednoho dne přijít muselo.
„Zemřel poslední muž,“ pravila přední víla. „Došly kolíky.“
„Snad jsme rodily i chlapce,“ zdvihla bílé obočí Josha.
„Na váš příkaz házeni po narození ze skály! Došly i kolíčky.“
„Ach,“ vzdychla vší slávou zestárnuvší tyranka, „možná se nějaký ukrývá v bubnech. Nezabíjet, vypiplat! Dáme si zatím půst.“

Bela drhla prádlo v mělkém potoce. Klečela na kameni a z hrubě sešitých špitálních košil, které držela v promrzlých prstech, smývala bystřina krev.
Kdysi tančila. Spoře oděná, dlouhé snědé nohy na odiv bohatým patronům.
Teď se svět dusí. Tanec zemřel spolu s prvním zcela vymřelým městem. Jemné ručky umělkyně pokryly mozoly, nehty se lámaly a odhalovaly citlivé maso.
Košile jindy věšela na šňůry mezi stany polní nemocnice. Jenže došly kolíčky a foukal ostrý severák.
„Zaneste to dovnitř. Nepotřebujeme je hned. Dvacet jich v poslední hodině zemřelo,“ pronesl kolemjdoucí doktor.
Zakašlala. Vyprané mundůry pokryly kapky krve.
Blíží se konec.
Její.
Světa.

Všem bylo jasné, že pokud (až, říkali ti zlí) se Prsten moci dostane Sauronovi do pracek (všemocných rukou), bude konec všeho (nebo začátek).

Jenomže ty ruce, že ano...

Zkonstruovat kolem Barad-dûr detailní drátěnou postavu zabralo pouze několik dní. Velitelé skřetích oddílů narazili na problém až ve druhé polovině projektu. Mordor nebyl zrovna proslulý textilní výrobou. A když skřeti zrekvírovali dostatek látky a začali ji rozvěšovat kolem věže, došly jim kolíčky a Sauronovi trpělivost.

„Kašlete na šaty, hlupáci! Hlavně mi už konečně nasaďte ten Prsten!“
„Ó ano, nejmocnější! Samoghu, vem pár kluků a navlékněte mu to. Samoghu? SAMOGHU!!!“

Sam byl pryč.

Na studium v Praze jsem se zodpovědně připravovala. Dokonce i ten podivný jazyk jsem do jisté míry zvládla. Jenže když mi mistr Harold, pověstný svými rozmary, česky (a velmi zlomyslně) nařídil: „Sežeňte kolíčky,“ nebyla jsem si jistá, co vlastně chce.
V obchodě samozřejmě anglicky neuměli. Pracně jsem vysoukala ono slovo, tak, jak jsem si ho zapamatovala. Dodala jsem, že by měl být small, ale zřejmě nepochopili, protože nabízený předmět mi připadal poněkud velký. No co, použiji deferzo. Pro jistotu jsem jich koupila dvacet.
Mistr se zašklebil: „Asi si procvičíte přeměňování. Protože s miniaturními sázecími kolíky mi těžko pověsíte vyprané prádlo.“