Téma č. 00 - Došly kolíčky

Provazce vody svázaly mocnou armádu. Bystřina, neschopná stále polykat přívalový déšť, rozvalila své vyklenuté panděro po planině a rozbahnila ji.

„Kampak, nepustím vás,“ mlaskalo blahem bahno a pevně objalo obávané válečné vozy s kosami. Vojsku velí zmatek. Jeden muž se vymanil z krvavé řeže.

„Pojď se ukrýt ke mně do stanu, neboj se,“ láká vojevůdce lahodným hlasem žena a vzorně o něj pečuje. Přikryje ho dekou, místo vody dostane mléko. Když se vyčerpaný muž napije, usne jako kojenec. Stanový kolík mu prorazí spánek. Už se nikdy neprobudí.

No vida, zdálo se, že kolíky došly, ale přece se ještě jeden našel.

„Cos to…“ Maruška nešťastně zírala na změť v prádelním koši. „Proč jsi to proboha nenechala na mně? Chtěla jsem to udělat, hned jak dočistím okno…“
„Nejsem žádná neschopa, jasný?“ Bibi pohodila pestrobarevnou hřívou. „Tohle přece není nic těžkýho, pověsit prádlo dokážu i já. Nejsi tu sama, víš?“
„To bude mít Alex radost,“ probírala se Maruška barevnou kupou. „A Darja! Vždyť to je… teda byla… Darja tě zabije!“
„Prosím tě, vždyť tomu nic není!“
Maruška zvedla proděravěný saténově smetanový kousek. „Wonderbra! Jsi dcerou smrti!“
„Můžu za to, že došly kolíky? Sem to vzala sešívačkou, dyk je to jen podprda!“
Maruška omdlela.

Pozlátka zlato,
kým zem tvorí blato,
kým z prachu sme i my,
kovu sme bábkami.
Zárobok, mzda, plat,
pánbo daj zdravia, a zaplať.
Cena je v korunách,
ako králi nosili na hlavách.
Lesk kovu
láka zas a znovu.
Prehrá, kto hlavu skloní.
Už nedohoní,
nedobehne čas,
nepozná nikdy moc tých krás.
Rozkotúľajú sa mu po zemi
- iba tomu sa zelení, kto nelení.
Aspoň, chudáci, tie handry nemusia prať,
svet nemusí znať,
za čo dcéram kúpili poníky.
Na špinavé prádlo minuli sa kolíky.
Je lepšia žiarivá biela
ako prázdna cela?
Krv sa víri v studenej vode,
len či niekedy vyprať pôjde.

“Haló, sousede, jak se vede?”
“Výborně! Teploučko, vlhkoučko, to mi dělá móc dobře.”
“No hlavně, že jste spokojený, když jste si vykolíkoval právě takový kousek země. Mně by tam nesvědčilo.”
“Tak je to právě dobře zařízené, že každý máme svůj ráj. Já bych v té vaší morně taky nevydržel.”
“Ba ba sousede...”
“Promiňte pánové?”
“Hele prcku, co se cpeš mezi velké?”
“Já myslela, že bych si taky kousíček zabrala. Kdybych zarazila kolík tuhle a támhle…”
“Zalez prcku! Kolíky došly!”
“Checheche, podívejte, jak se ten nepodarek třese!”
“Tak vy takhle? Tak to zabírám celé!” vyprskla Korona a začala se exponenciálně šířit.

Dobrý den, vážení studenti. Vítám vás ve školním depozitáři. Vidím, že jste zde poprvé, proto mi dovolte stručné upozornění.
Sbírky jsou plné věcí, které vás mohou ohrozit na duši i těle a pravděpodobně to také udělají. Proto je pohyb zde povolen pouze v mém doprovodu. Neobvyklých jevů si, prosím, nevšímejte. Naslouchejte mým pokynům. Je to životně důležité.
Co prosím?
Ah, ano. Tohle je zvláštní. Model DNA, který má místo pyrimidinových bází kolíčky na prádlo? Práce místního poltergeista. Zelené představují tymin, žluté cytosin. Pak mu došly kolíčky. Purinové báze, adenin a guanin, jsou z barevných těstovin. O cukrfosfátové kostře raději nemluvím.

Zástupce šéfa Cechu lovců Rollandis dorazil do práce.
Cestou do své pracovny se zastavil v dohledovém sále a pohlédl na mapu.
Vytřeštil oči a popadl se za hrudník, jak se o něj málem pokusil infarkt.
Přeběhl chodbu do spisovny, kde v poklidu sedělo několik činovníků: "Vyhlaste poplach! Pošlete posla na radnici a hlavně na magickou universitu! Patnáct spatření draka, to budou nejméně tři kusy!"
Starší administrátor Golflam odložil knihu a dýmku: "Zadržte, to nebude třeba."
Vstal, popošel k brunátnému zástupci a pošeptal: "Jenom nám došly kolíčky pro medvědy. Tak jsem vzal ty zlatý... Vždyť draky už tisíce let nikdo neviděl..."

Už si nevzpomínal, kdy pianino zmizelo - vypařilo se najednou ze dne na den. Okamžitě mu začalo chybět. Sám moc nehrál, ale rád sledoval, jak se lidé zastavují, poslouchají, pomalu odhodlávají připojit. Klavír byl středem toho místa, centrem setkávání a sdílení, svatostánkem kultury.
Stalo se to ve středu, zničehonic - pianino se objevilo v davu, doprovázené dvěma stěhováky. Opatrně ho položili na zem.
“Můžu?”
“Klidně. Ale od támhletý nahoru to nehraje,” ukázal na jednu z kláves.
“Jak to?”
“Prej došli kolíčky. A znáte to, takhle starej krám za pořádný opravy nestojí.”
Přikývl, znal.
Starý krám… tak to jsme na tom stejně, kamaráde.

Habitat je systém tunelů, ve kterých žijí lidé. Nejsou to žádné krtčí díry, ale rozsáhlé jasně osvětlené prostory. Habitat tvoří ulice, náměstí, ale i úzké servisní chodbičky protkané svazky kabelů, sály plné hučících přístrojů, jenom parky v nich nenajdete. Parky totiž nemohou být uvnitř.
Většina obyvatel habitatu nevěří, že existuje svět mimo tunely. Většina těch, kteří věří, si o „Venku“ vypráví děsivé historky. Většina z těch, kteří nic nevyprávějí, svět venku nikdy neviděla.
Pouze jeden jediný člověk ví, že existuje Výklenek. Jenomže právě to se má brzy změnit. Jaké důsledky to bude mít pro obyvatele Habitatu? Co je vlastně venku?

"Koblížky? A co, že došly?" mrmlal Myšák (poslouchal Sovátko jen na půl ucha).
"Došly nedošly, kdyby radši někam odešly, koblihy jedny! Horší než mor, tenhleten… koblihavirus!"
"Cože? jakej Rus?" vyjevilo se Sovátko (poslouchalo Myšáka jen na půl ucha).
"Jestli bude drabblata psát Rus, musí si sehnat překladatele! Žádný bukvy nosit nebudu, to bych se na to podívalo!"
"Sovátko," řekl Myšák, "co to tu meleš o nějakém Rusovi?"
"A co ty meleš o nějakých koblihách?"
"Ty sis začalo! Že nám došly koblížky!"
"Kolíčky! Ne koblížky! Kolíčky došly!"
Myšák zmateně zamžoural.
"My nějaké potřebujeme?"
"Vůbec," řeklo Sovátko. "Ale je to zkušební téma!"

Studenou vlhkou komoru v podzemí ozařovaly tlusté voskovice. Mezi nimi na improvizovaných márách spočívalo tělo mladé ženy.
Mužík v sametovém fraku přihlížel pochmurné scéně s měkkým láskyplným úsměvem.
Všiml si, že tvář mrtvé se už trochu bortí k jedné straně.
„Olalá, malá chybička na kráse. Hned to spravíme.“
Posunul si krajkové manžety, povytáhl ochablou kůži a pod uchem ji upevnil kolíčkem. Ústa se stočila do křivého úsměvu. Zakryl úpravu blonďatou loknou.
„Chtělo by to přitáhnout i vlevo, ale další kolíček už nemám. Nevadí. Máš interesantní výraz, ma chérie.“
Mrtvá otevřela oči.
Pomalu si sedla.
Walter nedočkavě rozevřel náruč: „Vítej, lásko.“