DMD č. 3. pro 3. 4. 2020. Téma: Mrk smrk

„Richarde, přestaň mi laskavě lhát a řekni mi, proč máš na sobě ten blivajz!" z Richarda kapala na zem zvláštní netekutá tekutina, měla zelenou barvu a připomínala šušně z nosu.
„Ale Iwalany, já nekecám opravdu."
„No, to ti tak budu věřit, že jsi šel kolem šamanova posvátného stromu, on na tebe mrkl a pak tě posmrkal ale, možná že by se to dalo zjistit." po chvíli, se oba vydali do šamanské chatrče. Iwalany zaklepala... otevřela šamanova manželka. Podívala se na Richarda.
„Ty jsi ten, co mi dnes ráno spadl do mé jámy s avokádovým lektvarem?!! No počkej, já ti dám!!"

Téma: https://www.instagram.com/p/B-g-5uvpXw7/?utm_source=ig_web_copy_link

Kde bolo, tam bolo, za siedmimi horami, za siedmimi dolami, bola ôsma hora. Tam stál jeden smrek. Nebolo mu páru. Vysoký, štíhly, radosť bolo naň pozerať.
Ale stál sám, osamotený. Ostatné stromy akoby sa mu vyhýbali. A keď zadul vietor, v jeho šumení bolo počuť plač. Pocestných, čo nechali sa ním zlákať, už nikdy nikto nevidel.
Niektorí hovoria, že ten strom bol raz mladým dievčaťom, čo tu čakalo na milenca, a nikdy sa nedočkalo. Že všetkých mládencov prekliala, i seba za to, že im verila.
Keď žmurkne, z konárov padá voňavé ihličie. A po jej lícach steká slza zo živice.

"Smrk, mrk... U Bílé, jak mám něco takovýho vymyslet?"
"Co vyvádíš?"
"Potřebuju vymyslet nějakou básničku o stromech."
"Jak to souvisí s pedagogikou?"
"Děti se tak naučí stromy. Škola hrou, chápeš?"
"To je to, co vymyslel ten... Ten, co ho upálili?"
"Pleteš si ho s Janem Husem. Tohle byl Jan Ámos Komenský. A neměla by sis je plést. Učí se to ve čtvrtý."
"To byl náš první rok na Zemi, bylo toho hodně na zvykání. A teď po mě chtějí zase učit se tyhle rovnice. Prohodíme si to?"
"Ne, tak by ses nic nenaučila."
"Grr, proč musíš chtít být zrovna učitelkou?"

Mrkají smrky můj milý
Nebo je to pohádka
Nevím, ale v hladině se odráží
To není žádná pohádka

Mrkající solitér
Rybami čeřený
Stojí snad sto let
Mrkající solitér

Pod hladinou plují ryby
A já je fotím, můj milý
Pod hladinou plují ryby
A po ní nevzrušené kachny

Ve slunci poledním
Jen s rybami sdílím čas
Němými a chladnými
Jen s nimi sdílím čas

Být s Tebou u rybníka
Který pane říkal by nám
Mít svoje vlastní k žití
Být s Tebou u rybníka

Jako Otec se Synem
Aspoň trochu v jednotě
Ne jak otec s dcerou
V docela jiné jednotě

Neboj se stínů, napínej sluch

Není to strašidlo, není to duch

Mrk, mrk, mrk!

Je to jen smrk

A hned vedle?

To je zase jedle

Naslouchač na své domovské planetě vyrůstal v neprostupných horských lesích. Tou krátkou rýmovačkou ho uklidňovala máma, když se zalekl zlověstného stínu větví nebo jejich skřípění ve větru. Od chvíle, kdy se ponořili pod zem, si ji přeříkával jako modlitbu.

Když páčili dveře opuštěné lodi a její železné srdce Naslouchači burácelo v uších, nepřál si nic jiného než vidět stromové velikány svého dětství. Slyšet vichřici v jejich korunách. Cítit vůni pryskyřice. Alespoň na chvilku se nebát.

oči žmúri, pália, štípu
obeťou stal sa krutého vtipu
z nosa mu tečie, vreckovky míňa
rok čo rok to takto býva
snáď kliatbu naňho vzniesli bohovia
by neužil si nikdy jarného obdobia
by nemohol žiť nikdy v špine, prachu
bez zo zadúšania sa a strachu
pohladiť mačku
či vypiť mlieko a nemať hnačku
by nemohol viac než deň byť bez tablety
svet čierno-biely, málo farebnej palety
amputovaný je ten potenciál
ktorý využiť bol by si prial
snáď prekliaty je ten peľ
za tie roky, hrdina, dosť si vytrpel
avšak nielen kvetov vinou synergie
mal ten chudák náš na všetko alergie

„Jé, no já jsem musela být hodná!“ potěžkávala v ruce balíček ve vánočním papíru. Chtěla sloupnout kousek izolepy. Kus papíru šel dolů s ní a odhalil část názvu.
„Porn? Víš, že já nejsem prudérní, ale tohle ti fakt přišlo jako vhodný dárek k prvním Vánocům?“ zasmála se.
„Rozbal to celý,“ začervenal se. „Když ten smrk z obálky na mě v tom knihkupectví tak svůdně mrk…“
„Mrk smrk? To je tak romantický! Ale uvědomuješ si, že teď budu chtít opustit chalupu v lůně vesnice a postavit vlastníma rukama jinou na nějakém odlehlém místě, aby se víc podobala těm z Cabin Porn?“

Cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Byl pozadu - až nebezpečně pozadu, a do konce hry už zbývalo jen několik málo tahů.
Šelma proti němu se usmívala s každou vteřinou víc.
Nemohl už dále otálet. Třesoucími se prsty vybral dva kameny a přidal je na desku.
Šelma se rozesmála.

"MRK?" zavyl nevěřícně Hobbes: "Deset minut a ty vymyslíš MRK?" Vyskládal na desku svoje písmena. "SMRKOVÝ. To máme 9 bodů, trojnásobek za slovo..." Chvíli počítal na prstech.
"Vedu o šedesát bodů. Si na řadě, saláte."
Calvin sebou zhnuseně praštil o zem, až písmenka poskočila.
"A zase mám jen samý souhlásky."

Šla - pomalu, mechanicky, noha střídala nohu. Neměla nic, jen bolest hlavy a pozvolna vznikající puchýře. Od rána nepila a snědla jen dvě nasbírané hrsti malin.
Smrkový les se zdál nekonečný. Kam jde? A nebyla tu už? Ztratila se?
Do oka jí vlétla muška. Prudce zamrkala, ale k ničemu to nebylo.
Netušila, kolik je hodin. Když měla pocit, že už neujde ani krok, lehla si do trávy.
Co tady do háje dělám?
Ale pak se podívala kolem sebe. Slunce svítilo. Ptáci zpívali. Potůček vedle ní byl průzračně čistý. A najednou si to uvědomila, intenzivně jako nikdy dřív.
Žiju.
Začala se modlit.