DMD č. 3. pro 3. 4. 2020. Téma: Mrk smrk

Bylo veselí jako každý rok. Psychedelické balónky pluly sem a tam jako hmyz nad loukou, když běžíte na piknik.

Lomoz talířů a příborů, jako by se ukrajovaly tisíce chutí zhmotněných do dobrot rozházených po stolech, se linul společenskou místností.

Včela se kácela pod náporem punče na myš, která to neustála a spadla na zem. Smrk šibalsky mrkal na pirátku, která právě otvírala láhev vína a hodila po něm vyzývavě očkem.

U pultu se rozvaloval medvěd, který právě rozlil drink na před chvílí ještě bílou kočičku. Klaun vzlykal v koutě, potom co dostal košem od Karkulky.

Prostě karneval, jak má být.

„Hlavu vzhůru,“ psal, „nejsi první ani poslední! Ber to sportovně!“
Na papír dopadla smrková větvička.
„Co zas mrkáš?,“ zvedla hlavu Olga.
„V mé situaci, jaksi, v naší situaci se to… prostě nehodí,“ pravil co nejrozhodněji.
„Mě do toho netahej,“ řekla ostře, „zranils, ale rozumím ti. Tohle rozhodnutí je jenom na tobě.“
„Mám nějaké poslání…“
„Být sám k sobě a ostatním fér, Vašku! Co tady dělá jehličí?“
„Asi spadlo z nebe.“
Rozhlédla se po zahradě na Hrádečku.
„Vidíš tu někde nějaký strom?! Natož jehličnatý?“
Dopis zmačkal.
Milá Jituš! Na Vašíčka se strašně těším, a když to bude holka, bude ti podobná!

"The rain in Spain stays mainly in the plain!"
"Mami, do čeho to ta paní mluví? A proč to vůbec dělá?"
"To aby viděla, jestli dobře vyslovuje. Je to něco jako reproduktor. Když správně stlačíš vzduch, plamen vyšlehne. Tenkrát ještě neměli jiný způsob, jak zvuk vidět."
"A dneska?"
"Zvuk zobrazíš pomocí počítače. Jaký je časový průběh - nebo, jak jsou ve zvuku zastoupeny vyšší a nižší tóny. Souhlásky jen prasknou, nejlepší jsou samohlásky. Zkus: á! é! í! ó! ů!"
"Mami, jenže jsou slova, co v nich samohlásky nejsou. Smrk mrk skrz brk, vlk prch, vrch..."
To jsem si naběhla. Slabikotvorné souhlásky...

„Probírali jsme to už stokrát!“ zařval Bernard a uhodil pěstí do stolu.
Zkumavky ve stojánku o sebe zacinkaly.
„Ano. A já ti po sto prvé opakuji, že Gracie zůstane tady,“ pravila klidně Clara.
Manželé Longbottomovi se hádali. Ostatně jako vždy, když Bernard přiletěl na návštěvu.
„Naši už ji neviděli celou věčnost!“
„Můj výzkum ještě není u konce.“
„K čertu s tím tvým výzkumem!“
V návalu zlosti popadl jednu zkumavku a mrštil s ní o zem.
Tři rudé kapičky mu přistály na tváři.
Zamrkal.
Kýchl.
„Zatraceně, to ti nezáleží na rodině?“
Podala mu kapesník.
„Virus netopýří chřipky. Týden budeš smrkat zeleně.“

„A támhle je Orel,“ ukazuju. Sedíme venku, děti přes pyžama navlečené tepláky, koukáme na noční oblohu.
„Já chci taky vidět orla,“ domáhá se pětiletá holčička.
„Támhle přece,“ mávne rukou její starší bratr.
„Ale to není orel,“ řekne zklamaně děvčátko.
„Musíš si ho představit, víš?“ řeknu. „Vpředu hlava, po straně křídla.“
„A vzadu zadek,“ vyprskne syn.
„Zadek se neříká,“ zaškaredí se dcerka, když v tom se zarazí.
„Ten smrk mrká, koukej!“
„Fakt, koukej, mami, mrká!“
Usměju se. „To jsou přece světlušky. Taky mají zadek, svítící!“
Mrkající strom zhasne. Svatojánští broučci se asi urazili. Jaké to oni mají zadky? Mají přece světýlka!

Poprvé jednu z nich viděl, když mu bylo dvanácte let, ana s očima krhavýma a bez vlasů ulici zametala. Nevěděl, na koho se dívá, však brzy pochopil. To už v parádní uniformě jako největší pán štrádoval po kasárnách a viděl, co s takovými dělají vojáci. Bylo jedno, že tváře žen byly zjizvené od neštovic a kašel se od nich ozýval častěji než steny. Jedna taková došla až k mladému pánovi. Co chvilku si soplů utírala do rukávů, přesto si na něj dovolila svůdně mrkati. Hnusila se mu a hrozil se.
Přesto byla tím prvním, co později vedlo k osvícené koncesi.

Uběhla hodina.
Pět dalších knih.
Druhá.
Ještě dva svazky.
Po třetí Leydenforz opustil pracovnu.
Krhavýma očima zamrkal na knihovníka, upil chillikafe z velkého hrnku a utřel si nos do beztak špinavého rukávu: "Musím se tam vrátit."
"Nechcete tam raději někoho poslat? Spánek a lázeň by vám prospěly."
"To bude muset počkat."
"Nechcete to pustit, chápu, ale musíte tam jít sám?"
"Máte pravdu, vlastně jsem uvažoval, že bych potřeboval pomoc odborníka na elementy."
"Třeba profesora Kranthaka?"
"Toho ne! Je to zapšklý dogmatik, potřebuji někoho se svěžím uvažováním."
"Co profesorka Alaemma de Liccaragon?"
"Hmm, to by šlo, navíc má vysoké zasvěcení Aggathaxu."

Tři kroky. Popotáhnout, utřít slzy. Dva kroky. Rozhlédnout. Nikdo.

Tmy se nebojíš - je ti už čtyři a čtvrt! Ve tmě je maminka sama. Žádné "mladý pane, tohle není pro tebe."

Maminka je tvoje. I když jenom leží, obklopená štiplavým pachem léků. Pořád ji můžeš pomazlit.

Posmrknout, rozeběhnout...

"Martínku, jaktože nespíš?"

Dvorní dáma. Sakra.

"Co tady pokřikuješ?" Hlas jako hrom, oči jako bouře, šípkový věnec. Mizíš do výklenku.

"Martínek..."

"Nikoho tu nevidím." Marianna je známá, mocná a strašidelná. "Natož magická plížící se batolata. Padej."

Nedutáš.

Nejmocnější čarodějnice Šumavy do výklenku s mrknutím přistrčí kapesník. "Utři si nos, Martine. Já tě dovedu."

„Vánoce, Vánoce přicházejí! Dáme Darje dárek!“
„Bibi?“
„Hele, chtěla trendy Vánoce? Má je mít! Letos frčí černý ozdoby!“
„Božínku!“ zděsí se Maruška. „Já chtěla dát na stromeček perníčky! Právě dělám polevu!“
Bibi svraští čelo. „Perníčky? Hm… Polevu? Ukaž!“
„Nelej do ní ferneta, zřídne! Nech ho radši pro nás!“
„Nevadí, černý uhlí to srovná, šup! Koukej, je krásně černá!“
„A místo řetězů starý kinofilmy! Jsou černý a lesklý!“ nadchne se Alex.
Po hodině horečného kutění si stromeček zkoumavě prohlížejí. Láhev Fernetu, kolující mezi nimi, je už skoro prázdná.
„To bude Darja zírat!“
„Škyt!“
„Maruško?“
„Holky… ten šmrk na mě mrk! Škyt!“

Další den Gormlaith našla Coranna v lese, jak odsekává větve z malé soušky s takovou zuřivostí, až třísky létaly široko daleko.
„Ten nebohý smrček za nic nemůže,“ prohlásila na úvod a když překvapeně zvedl hlavu, mrkla na něj ve snaze odlehčit náladu.
„Já taky ne a nikomu to nevadí,“ zavrčel. „Přijde zima, Běsi znovu zaútočí a pak jim nedostatek důkazů přestane vadit.“
„Coranne…“
„Přiznej si to, Gormlaith, jsem mrtvý muž.“
Vždycky Coranna považovala za svou rodinu, koneckonců byla kdysi vdaná za jeho strýce. Teď už mrkala proto, aby zahnala slzy.
Corann to neviděl, dál pokračoval v zuřivém sekání do větví.