DMD č. 16. pro 16. 4. 2020. Téma: My se nedáme

Třetí úder prošel. Krev stéká z podkolení.
Ne. Dnes neprohraju, otče.
Útočím, ocel na ocel. Kouzlem posílené ostří vydrží – jeho puká. Překvapení. Úder. Smrt.
Vrávorám. Co jsem to udělal?
Vyčarované světlo, Mariannin hlas jak zvon. „Lide sychravský, poklekni před svým pánem.“
Vyhrál.

Je po všem. Marianna kulhá, ale čarodějnou mocí mě léčí bez záchvěvu.
Hana ze mě měkce, uslzeně stírá krev našeho otce. Sdílíme stejnou ztrátu. Pak myšlenka jak stříbrné vlákno - už mi ji nikdo nezakáže.
Před zraky všech ji líbám na ústa, svou milovanou, svou sestru.
Marianna se směje smíchem čarodějnic. Co je tvé, nikomu nedávej, říká její úsměv.

"Zdá se, že tu jsou nějaké podzemní prostory. Vstup mohl zavalit výbuch, " uvažoval Leydenforz.
"To je zajímavé, ale co uděláme s tou hrozbou DALŠÍHO výbuchu?" namítl Wertrankell.
"Nebojte, nenecháme se vypařit," odvětil blahosklonně.
"Můžu redukovat element ohně. Většinou tedy dělám spíš opak. Tím získáme nejvýše hodinu a budu úplně odvařená, takže bych raději přišla s něčím lepším. Ohledně podzemí," zadeklamovala a udeřila holí do země.
Šest kalcivirů vyskočilo na povel.
"Hledejte, kde jsou v zemi dutuiny!" přikázala Alaemma.
Půl tuctu elementálů zalezlo.
"Teď možno zkontrolóvat to magicke póle, " dopnul si Hydraščuk opasek.
"Konečně! Vypadalo to, že to snad nikoho nezajímá!"

Krutá zima se prohnala přes holou kůži. V plné záři měsíce byl osvícen jako oltář.

AaaaaaaaaRrrrrrrOoooooooo!

"Co to?" probral se zpět k mizernému životu.
Neustále obklopen srostlými stromy, nikde ani škvírka pro útěk.
Slyšel, jak křupou větve, šustí listí a jehličí.
Vše doplněno popotahováním čenichů, které cítí proradnou člověčinu.

Ten ani nedutal. Vprostřed lesního kruhu se krčil a snažil se co nejvíc utišit vystrašený dech.

Arrrgh

Kmeny stromů pocítily ostrost snad desítek drápů. Trhání kůry a síla touhy po lidském mase ... bylo cítit vzduchem.

Stromy se ale nedaly zničit. Pevné jako skála. Zabránily stvůrám vlkodlačím ukořistit jejich poklad. Pana Nelu.

Zaparkují v lese. Jak se od autobusu odlepí učitelský dozor, vyrazí. Tři muži, tři zbraně; malorážka, brokovnice, kulobrokovnice.
„To je únos,“ vstoupí jedinými bočními dveřmi zprava. „Všichni dozadu!“
„My se nedáme!“ vykřikne kurážně Martin. Salva smíchu.
Robert se nakloní zpět ven a vystřelí do vzduchu.
Veselí utne, jako když sekáčkem oddělíš slepičí hlavu.
„Kluci,“ jako v mátohách vstává řidič, „vy jste se určitě zbláznili!“
„Seď, sakra,“ třese se Václav, „seď a jeď!“
„Hodím vás, kam chcete,“ vrací se za volant Jan, „jen dejte ty zbraně dolů a pusťte mládež!“
„Pěkný kulový, vole,“ neztrácí kuráž Milan, „děcka tu zůstanou!“
Dveře zafuní.

„Co hodlají s námi činiti ti nevděční podivíni?“ pobouřeně zvolal Karel Martel, sotva za ním a mušketýrem zapadly dveře cely.
„Slyšel jsem slovo karanténa, můj pane. Na čtyřicet dnů nás zavřou, abychom nákazu nešířili.“
„Já nejsem chorý!“ zvolal rozhněvaný Karel.
“Ani já,“ odvětil mušketýr. „I slovo deratizace a převýchova jsem zaslechl. Přitom oni sami by léku potřebovali!“
„Ba věru, velmi chorý musí být tento lid, když muže od ženy poznati nelze. A nás by chtěli přizpůsobit obrazu svému? Nikdy, jakože je bůh nade mnou!“ zahřímal Karel.
„Nikdy! My se nedáme!“ zvolal mušketýr a tasil kord. „Rozkazuj, pane, ať slavně zvítězíme!“

V kině jsme byli v listopadu
Dnes máme duben patnáctý
Promítání potom odřekli
V kině jsme byli v listopadu

Uvízli jsme lapeni
V síti virové
Toužíme po léku
Uvízli jsme lapeni

Nejsme první ani poslední
Kdo omezení tvrdá zná
Navíc je nám celkem fajn
Nejsme první ani poslední

Máme strach
Venku je tma
Spojuje nás síť
Máme strach

Budoucnost cestu si hledá
V čase zatím bez filmů
Bez bohoslužeb bez lidí
Budoucnost cestu si hledá

Znáš mě můj milý
Víš jaký mám strach
Víš o mých snech
Znáš mě můj milý

Znáš mě znám Tě já
Nedáme se můj milý

Na protějším břehu je místo pyšně rozložitého Klementina přivítala zvláštní rozteklá stavba. Jako by tam někdo vyplivl obří fialovou žvýkačku.
Kočár zpomalil.
Evžen toho využil a seskočil ze stupátka.
„Díky za svezení,“ prohodil s úsměvem.
Vozka přitáhl opratě. Pod černou kápí zasvítila umrlčí lebka. Ač se to zdálo nemožné, v bezmasé tváři se objevil nesmírně vyjevený výraz. Vzápětí kočár se vším všudy zmizel.
Evžen poznal neškodný přízrak, který několikrát potkal na Starém Městě. Sem se tedy uchyluje, když není jeho čas?
Duch ho nejspíš považoval za strašidlo.
Evžen vyprskl. Se smíchem vykročil na další cestu, znovu plný kuráže.
Zvládne to.

Problémy kvůli tajné svatbě ve své rodině Risa čekala. K jejímu i Brentovému překvapení však zbledla i jeho rodina, když se dozvěděla, čí dcera Risa je. Protože Risina prababička Noemi byla důvodem, kvůli kterému opustili Aldormu a usadili se v Nové zemi.
„Brente, budeme muset vymyslet, kde se usadíme v případě, že to rodiče neskousnou. Já vlastně ani netuším, kde si chtěl žít. Já chci být s tebou a je mi jedno kde.“
„Riso, my se nedáme. Umíme si vydělat a na místě nezáleží. Chtěl jsem se vrátit do země, odkud má rodina pochází, ale s tebou budu žít kdekoliv.“

Nejprve našlapovaly opatrně. Jako by se styděly ukázat světu.
Chlácholivě jsem s nimi promlouvala, jemně se jich dotýkala. Kolik jsem stačila, o ně pečovala.
Postupně přicházely další. Zabíraly nenápadně místo v mém životě, pomalými krůčky si mne podmaňovaly. Já na doporučení dala, vše pro nejlepší péči sháněla.
A najednou jsem to uviděla zcela zřetelně.
Ony se mi posmívají, ony se mi do očí smějí, kdyby za zády, do očí.
"My se jen tak nedáme. My s tebou navždy zůstaneme."
I jen si zůstaňte, potvůrky malé, i velké. Nejsem Angelína ani žádná modelína.
Já si vás všechny hezky nechám.
Vrásky moje.

Svíčky dohořely. Kyvadélko smutně leží mezi prázdnými sklenkami. Alex hledí do prázdna. Bibi popotahuje, Darja krouží mokrým prstem po okraji skleničky. Sklo zakvílí, Punti zakňučí a přitiskne se k Darje.
Maruška, oči jak angorák, se otřese.
"Darjenko," řekne tiše a podívá se na šéfovou. "Když jsi mě potkala, zhroutil se mi svět. Teď mám, co jsem neměla. Domov, přátelství, práci, úctu. Nic mi nechybí, po ničem se mi nestýká. Není pravda, že líp už bylo. Líp je zrovna teď. A ještě bude."
Tři páry očí hledí užasle na Marušku, stojící uprostřed místnosti a zářící podivným světlem.
Má pravdu.
Nevzdají to.