DMD č. 16. pro 16. 4. 2020. Téma: My se nedáme

"Dobrou noc," řekla babička, která šla spát.
"Dobrou."
Když jsme my i andulky spali, tak se k nám dostal zloděj.

"Hele andulky. Ty kdybych ukradl a dal je vydražit, tak bych byl milionář," řekl si
zloděj.
"My se nedáme!" říkaly andulky.
Slyšel jsem ptačí řev, a tak sem se probudil a šel se podívat, co se to děje.
"To je ten zloděj, co kradl. A máme tě."
"My se nedáme ukrást!" křičely andulky.
Zavolám policii.
....
Slyšeli jsme policejní auto. Zloděje zatkli.
A andulky, když ho vedli do auta, řekly: "My se nikdy nedáme a ochráníme vás!"
To byla ale noc.

Porost se vlnil přirozeným pohybem v jemném vánku, vrcholky osvícené sluncem, dole u kořínků tma a vlhko. Pak náhlý poryv větru donutil vegetaci lehnout k zemi, a následoval vzdálený řev stovek hlasů. Vánek ustal, slunko zmizelo, a začaly dopadat tisíce kapek vody. Náhle se shora snesly tlusté kůly a nemilosrdně pokrývaly porost pěnou; naštěstí brzy zmizely a stále padajícím kapkám se povedlo prostředí vyčistit. Poté déšť ustal a zdálo se, že se ekosystém vrátí zpět do normálu. Ale běda, další kůly, sice tenčí, ale těchhle bylo víc a nemilosrdně pročesávaly každý koutek.
„My se nedáme zkrotit!“ křičely vlasy Harryho Pottera.

Druhý den ráno se Gormlaith vydala zpátky k přístavu. Liadan se rozhodla, že ji doprovodí.
„Doufám, že se jí povede zastavit to, co se na pevnině teď děje. Bojím se, že jestli ne, tak přijdou sem,“ řekla Gormlaith.
„Běsi nebo Aodhanovi muži?“ pousmála se Liadan.
„Obojí,“ neváhala Gormlaith. „Oboje by mohlo napadnout, že vás zkusí využít.“
„Gormlaith, tenhle ostrov je plný vědem a besann,“ položila jí Liadan ruku na rameno. „Pokud přijdou, budeme o nich vědět dlouho dopředu a máme víc než dost možností, jak je nenechat byť jen vystoupit z lodi. Můžeš klidně spát, my se jen tak nedáme.“

The sheikh decided it was time to venture further afield.
Crossing Syria's borders was a bold proposition, but the prizes around Al Bukamál were too good to pass on.
The homestead they came to "negotiate" with wasn't the biggest.
The jeeps stopped in front of the gate, with Abdul getting out and going to announce the sheikh.
Mawhub took up his customary meditative pose, eyes closed.
Suddenly the jeep shot backwards with full speed. The others scattered in different directions.
Moments later bullets hit the sand where it had stood.
"Sons of dogs," the sorcerer gritted. "They have magical defences."

„Necháte se ostříhat,“ rozhodla babička. Ke kadeřníkovi museli několik kilometrů do Mechova.
„Vašku, dávej na ni pozor!“ starostlivě nakazuje.
„Nedáme se,“ holedbal se, když odjížděli na kolech.

Okraj městečka poházený letáky. Na obzoru zlověstné obrysy tanků. Stísněný pocit zastínil slunce.

„Koukám, že máš strážce,“ hodila hlavou kadeřnice směrem k Vaškovi.
„Kolik tu máte okupantů,“ vyzvídal.
Ostříhané vlasy padaly mezi slova.
„V Brázdě je jich spousta, tady míň. Jeden ale neví, co je napadne. Nikde se nezdržujte. Hned domů.“

Venku banda vojáků se samopaly. Ukazují na ně. Pokřikují.
Honem. Mžik. Opřeli se do pedálů.
Oba ten den překonali osobní rychlostní rekord.

Kaktusy pozná každý. Úspešne rozšírili medzi ľudí svoje heslá: „My sa nedáme zdolať nedostatkom starostlivosti ani vody! Prosperujeme, kde iní vysychajú!“
Ale sukulenty? To sú iba také kaktusy s listami, nie?
Dovoľte, aby som to uviedla na pravú mieru.
Napríklad ja potrebujem vodu dvakrát do týždňa, inak moje stonky vädnú. Rastiem v obyčajnej hline, nie v hrubom piesku. A nemám ani tŕne, aby som sa chránila.
Samozrejme, ani ja nie som úplne bezbranná. Mám tajnú zbraň. Ale používam ju len na to najdôležitejšie: aby sa k mojim kvetom dostali iba tí, čo sú toho hodní.
Ostatných odoženie pach hnijúceho mäsa.

"...a co když je to pravda?" zeptala se, v hlase zranitelnost, určenou jen pro jeho uši. Přistoupil k ní a objal ji.
"Pramálo na tom záleží, pokud se nenechají přesvědčit," potvrdil.
Snažila se. Jako vždycky.
Být tou, která vede.
Držet věci pohromadě.
Podělit se o to, co ví.
Narazila.
Na nedůvěru těch, kdo hledíce na vlastní stín zpochybňovali existenci slunce za svými zády, ale zatvrzele se odmítali otočit.
Na loajalitu, která nepřipouštěla názor zvenčí skupiny.
Jako by znovu byla jen "tou Finarfinovic holkou".
Stiskla ruce svého muže a zvedla hlavu.
Můžeme odejít, zaznělo myšlenkami.

Psal se rok 1350 S.A.

Zoufalý Tyndareós měl hlavu v dlaních. Heleniny námluvy se strašlivě zvrhly. Nápadníci se hádali tak, že vše hrozilo přerůst ve válku.

Jakmile mají v něčem prsty bohové, nevzejde z toho nic dobrého.

Když ohlásili mladého ithackého krále, Tyndareós vzhlédl.

"Jestlis přišel prosit o Helenu pro sebe, nedokážu ti vyhovět. Pokud dám Helenu tobě, ostatní nápadníci se spojí proti mě."

"Naopak, přináším řešení problému," rozvinul Odysseus hustě popsaný pergamen. "Zde je smlouva, kterou podepíší všichni. Helena si vybere ženicha jen a pouze podle své vůle, a ostatní odpřísáhnou stát společně na jeho straně, pokud mu bude v budoucnu učiněno jakékoli příkoří."

Seděl v chatce a přemýšlel, co tu vlastně dělá, když padly první výstřely.
Hmátl po rybářském saku a vyskočil oknem do lesa.
Panika nahrávala útočníkovi.
Zaťal zuby při pohledu na chladnokrevné řádění v táboře, ale rychle lovecky propočítával. Dravec se nenabažil a jako žralok se pustí za utíkajícím hejnem. Právě tudy. Napjal vlasec ve výšce kotníků, druhý za ním půldruha metru od země.
Spoléhal na střelcovu bohorovnost.
Když Breivik padal, prořízl si tvář. Jak nevěřícně zíral na krev na svých rukách, rybář vystřelovací harpunou zasáhl jeho pravou dlaň. Zasekl.
Vyvrhovák prořízl krk.
„Pozdravuj v pekle, zmetku,“ zašeptal duši odcházející uchem.

Remus se mlčky díval do vyhasínajícího ohně.
„Vypadáš ustaraně. Došla čokoláda?“ Sirius usedl vedle něj.
Remus se slabě pousmál. Opřel si hlavu o Siriovo rameno.

Petr na chodbě zaváhal. Pak za sebou tiše zavřel vchodové dveře.

„Siriusi?“ zamumlal Remus.
„Oslovení jménem? Mám se bát?“ vydechl mu do vlasů.
„Bojím se,“ řekl ztěžka, „nenávidím se za to, nesete to všichni tak... O vás, o Harryho... Co s námi bude... Děsí mě, jak mizí lidi, ale mnohem víc, co se s jinými děje. Mění je to, ničí... Kdyby se to mělo... Nechci o vás-“
„Náměsíčníku,“ zašeptal Sirius, „slibuju, že nás to nezničí.“