DMD č. 21. pro 21. 4. 2020. Téma: Koncert zkázy

Svět s mořem na nebi má na zemi písek a oblázky, jaké bývají na plážích a pod mořskou hladinou, skořápky dávno mrtvých tvorů a ostrá skaliska.
Tabitha se rozhlíží, hledá, nenachází. Žádné stopy v písku. Mrtvé mořské dno.
Vezme oblázek a hodí jej do vody.
Oblázek prorazí hladinu, a nebeské vody se řítí dolů s ohlušujícím rykem, a ten zní jako koncert zkázy, ačkoliv přináší zpět život.
Tabitha se nadechne a chytí skaliska. Voda padá všude kolem ní a odtéká pryč, a vysvitne slunce, ale Tabitha už je jinde.
Stojí uprostřed pouště a horké slunce jí suší vlasy a šaty.

"Budeme demonstrovat stojaté vlnění."
"Pro základku? Zkusíme stojatou vlnu na pružném vlákně."
"To si můžou udělat doma. Chci něco... oslnivého. Koukni, co jsem postavil!"
"Do háje! Rubensova trubice!"
"Trubku jsem našel a navrtal, koupil teflonové těsnění, reproduktor, propan butan. Zbývá vybrat nějakou pěknou skladbu. Plameny budou ozařovat scénu do rytmu hudby!"
"Je ti jasné, že je to vynález zkázy? Napustíš tam málo plynu, bude přisávat vzduch a chytne uvnitř. Vyrazí to obě zátky. Dáš tam moc plynu a při zapalování ti chytne ofina."
"Kdo nic nedělá, nic nepokazí."
...
"Dělej, na co si troufneš. Já budu v pozadí pevně svírat hasičák."

Cítím to hned – prasklá struna ve smyčcovém sólu.
Smírčí kámen puknul, vlákna kouzla leží přetrhaná. Srdce bubnuje na poplach.
Zrcadlo nemám - voda v tůni poslouží. Hledám.
Můj trhaný dech, šelest jeho tepu, vyděšené hlasy splétají ohlušující kakofonii.

Zabořím prsty do mechu. Rovnováha.
Hladina zrcadlí bledou tvář, pot a modřiny. Zkrvavený obvaz pod žebry.
Nepřežije noc, šeptá chór beznaděje. Selhalas.
Nasaju vůni Šumavy. Předivo kouzla nestihnu obnovit. Na dálku ho nevyléčím.
Váhám. Bojím se.
Jde o Martina.

Dotknu se hladiny. „Půl tvé krve. Půl bolesti.“
Chvíle zamrzla v jediném, čirém tónu. Magie zpívá.
Dál jen tisknu ránu pod žebry a sténám.

Přerývaný výdech. Pět vteřin ticha. Prudký nádech. Křik! Šustění papírů dopadajících na zem. Dlouhý výdech. Odbíjí celá. Rána do zdi. Několik prudkých nádechů, vzlyk. Rychlé těžké kroky. Řinčení rozbitého skla. Zavrzání židle. Staccato bubnované prsty na stůl. Tupý úder, překocená židle. Hrnec sražený ze sporáku třeskne. Jako pistole… Tři vteřiny ticha. Dlouhý hlasitý křik. Spousta vzlyků. Odbíjí čtvrt. Dvacet vteřin ticha. Peří z roztrhaného polštáře létá tiše. Cvak. Odjistit. Klap. Zajistit. Hlasitý nádech, napůl šílený smích. Dlouhé nezřetelné mumlání. Porcelán zazvoní o podlahu. Odbíjí půl. Kroky sem a tam, spousta hluku.
Cvak.
Cink.
Klap.
Nádech.
Ticho.
Zničený byt. Zničený majitel.

Procházejí komplex místností a chodeb.
V ústrety jim přibíhají sochy různých druhů.
Alaemmu kryjí démoni, za ní zůstává spáleniště.
Leydenforz drtí příval nepřátel ničivými kouzly - mrazem, kyselinou, energií a Wertrankell mu zdatně sekunduje, sesynchronizují se, aby získali čas.
V jedné místnosti na ně vyběhnou ze tří směrů.
"Zadrž tamty!"
Hydraščuk je chytí v bublině zastaveného času.
Ostatní pak rozkouzlí na štěrk a šrot.
Začínají být unavení.
Leydenforz nabízí pentavrin.
Hydraščuk se vydal napřed, nevšimli si toho.
Rána otřásla komplexem, ze stropu se odlomilo pár úlomků.
"Snad neodpaluje výbušniny!" děsí se Wertrankell.
"To nebude on, to se nám trochu rozpálila kolegyně..."

“Come as you are…”

- rezonuje mezi náměstími a továrními halami, od domu k domu -

“...Where figures from the past stand tall…”

- a lidé stojí a dívají se do nebe: co je to krucinál zač, tenhle kravál? -

“...It's a total eclipse…”

- dnes se stmívá o trochu rychleji a o trochu dřív -

“...For ever and ever...”

Od té doby Slunce nevychází. Náměstí zpustla a zarostla trávou. Tovární haly se rozpadly, domy se zbortily a do opuštěných ulic vyvrhly cihly a suť.
Po lidech zbylo jen ticho.
Ticho a nenápadné, snad až posměšné -

“Hey babe, I´m gonna miss you now that you´re gone..."

„Kdes to vzala?“
„Ve sklepě. Stromy vzadu potřebujou probrat. Jsem to sestavila a jdu na to.“
„Darjenko! Ne!“

„Prvně skácím tuhle švestku.“
WRUUUUUUMS! WRRUUUUUMS!!!
„Slyšíte? To je koncert!“
WRUUUUUUMS! WRRUUUUUMS!!!

„Darjo!!! Takhle to znít nemá!!!“
WRUUUUUUUUMS!
„Cože?“

„DARJO! ZASTAV TO! HNED!“
WRUUUUMSSSŠŠRRRK!
„HOLKY, UTEČTE! HONEM!“
WRUUUUUUMSSKŘŘŘSSTCHTTRSCHRSCHRSK!!!

Roztržený řetěz proletěl skleníkem jak nůž máslem. Motorová pila vyletěla Darje z rukou a roztříštila poklop studny.

Sešly se u pily, bledé jak stěny.
„Vůbec nechápu…“ klepala se Darja.
„Skleník byl už stejně starý,“ pípla Maruška.
„Ten zvuk už jsem slyšela,“ nadechla se Alex. „Káčo! Mohlas nás všechny zabít! Vždyť jsi nasadila řetěz naopak!“

V harmonii lásky
Zní pár tónů falešných
Koncert pro jednu zkázu
V harmonii lásky

Rozmrzelost koncert zkázy
Na souzvuk si nehraje
Je protivná a zlá
Rozmrzelost koncert zkázy

Křehké jsou květy lásky
Jenomže bez včel uvadají
A nic v sobě nezrodí
Křehké jsou květy lásky

Křehké jsou květy třešní můj milý
Jenomže brzy opadají

Květy jsou bez souzvuku
A špatně je o nich psát
Když padá na ně prach
Květy jsou bez souzvuku

Ve větru květy padají
Něžný je na zem pád
A pod stromy bude sníh
Ve větru květy padají

Křehké jsou květy třešní můj milý
Jenomže brzy opadají