DMD č. 21. pro 21. 4. 2020. Téma: Koncert zkázy

Zvedl ruce, z nebe se s obrovským řachotem snesl asteroid.
Dopadl přímo doprostřed hlavního města Konglomerátu.
V mžiku oka bylo pohřbeno pod ohněm a roztaveným kamenem.

Zbožnoval, když domorodci nekladli odpor.
Miloval napětí při dobývaní jiných planet. Pouze zde mohl naplno
ukázat svojí ohromnou sílu.
Rozhodl se přivést na tenhle svět hotový koncert zkázy!

Přepočítal se však.
Z nebe se k němu snesl paprsek zeleného světla.
Najednou před ním stál muž a žena, oba v jagavé bojové zbroji.
Žena vytáhla meč a bez slova ním máchla.

Než stačil reagovat, byl bez pravé ruky.
Začal boj, který málem roztrhnul planetu vejpůl.

„Proužky? Předpokládám, že byly na každém rohu a křižovatce?!“ zavrčel muž. Ani nečekal na souhlas. Ty pruhy sem kdysi přivedly i jeho. Nebyla v nich žádná magie, jenom prastarý únikový kód.
Muž se obrátil k počítači a přestal si dětí všímat. Věděl, že odsud se nedostanou.
Slyšel zpívat ptáky, ale vnímal je ještě méně než děti. Byl na ně zvyklý. Ohlušující koncert slýchával na jaře celé dny. Děti však tyhle neznaly. Brzy začaly výskat nadšením a mačkat se u obrazovky. Když si muž uvědomil, co se děje, bylo pozdě.
Zkázonosný koncert zlákal nejmladšího, aby se dotkl obrazovky. Pustila ho skrz.

Třísk - bum - bác - bum - bum - třísk - plesk - plesk - šláp - skví - au au au - bum - bum - plác - plesk - bác - bum - bum - třísk - špritz - bum - bum - tááááh - třísk - bum - bum - bác - plesk - plesk - plesk - třísk - kop - kop - cink - třísk - bum - bum - bum - bác - třísk - bum - bác - bum - bum - třísk - plesk - plesk - šláp - skví - au au au - bum - bum - plác - plesk - bác - bum - bum - ááááááááááá!

Jediné dračí ucho naslouchalo kakofonii princeznina vzteku. Nejraději by si všechny tři hlavy utrhal, že se kdy tak hloupě rozhodl, že si jako hospodyni unese zrovna tuhle princeznu. Jak dlouho může taková hladová ženská vydržet, než se uklidní?

Haroldova otázka mne rozrušila. Horečně jsem rekonstruovala náš vztah krok za krokem: Těšila jsem se, že budu studovat u proslulého mistra… Respektovala jsem jeho znalosti… Ze zdánlivě nechtěných doteků se mi dělalo nevolno… Jeho uhánění jsem se bránila zuby nehty… Milovala jsem ho… Cože??? To ne! Promerlina, opravdu může fungovat ovlivňovací kouzlo???
Já ho nenávidím!!!

„Minervo??? Poslechni si naši oblíbenou hudbu…“

Něžné tóny mne začínaly oplétat, divoká melodie, která je vystřídala, rozjařila mou duši. Hudba hladila, konejšila, vzrušovala. Zapomněla jsem na všechno, o čem jsem před chvíli přemýšlela. Akord, který koncert uzavřel, se proměnil v jediné jméno.
Harold!
Miluji ho!

Ten koncert je hodně divný. Žádné neony, publikum docela tleská, ale vypadá zhasle, pár pěkných žen, ale nevlní se, podprsenky nelétají … možná jsem měl přijmout tu nabídku z Národního, tam se to asi víc rozjelo. Už jsem se chystal, že je rozpálím písněmi ( „Odnauč se říkat ne“, „Ani náhodou nejdu cestou tvou“, „Svět má ty chvíle rád“, „Zůstanu svůj“, „Já už vím“, „Ukážu ti cestu rájem, tam, kde je pouhé slovo hřích“, „Jdi za štěstím“, „Už vítr to svál“, „Nevadí“) ale vrazili mi do ruky papír, a prý mám jen číst.
Jdu do toho. Kdyby netleskali, zachrání to Biene Maja.

Rádio vysílalo koncert Berlínské filharmonie. Tak jako ve vzdálených předválečných časech, kdy lidé pouštěli rozhlas na konci pokojného dne, jako v nedávných letech, kdy rádio přinášelo zprávy o vítězství.
Nyní byly na programu dne jiné koncerty. Ničivé nálety měnily pyšné hlavní město v trosky. Střelba a rachot tanků zněly už na doslech.
Vůdce stále povolával do boje další dobrovolníky, chlapce určené k záhubě. Ve svém krytu snad ještě věřil v zázraky, ačkoliv konečná zkáza už byla neodvratná.
V pochmurném večeru zněla hudba rovněž ponurá. Melancholická harmonie vrcholící v tragické vznešenosti. Dílo příznačné pro poslední koncert filharmonie před evakuací.
Soumrak bohů.

Nikdo se přece nebude snažit obelstít lišku a vypisovat na ni odměnu!

Dorazila na náměstí vesnice jako černý liščí obr s žhnoucími uhlíky namísto očí, plné zloby a pomsty.

Vesničané spatřivše rozzlobené magické zvíře se jali na úprk. Avšak nebylo jim to nic platné. Liška se rozzářila nabitou energií nepředstavitelných rozměrů a vmžiku ji uvolnila v jednu ohromnou, temnou vlnu, která brala vše, co jí stálo v cestě. Pohltila cokoli živé. Zmizely domy. Spolkla hospodářská stavení. Nebylo už hospody. Ani památky po kostele. Tam, kde bývala osada, bylo prázdné, ožehnuté místo.

Liška se ušklíbla s pocitem zadostiučinění a byla pryč.

Punková nutrie,
Zlotřile zavyje
Na koncertu zkázy
Dlouhým hárem hází
Jééé jééé jééé!

Punková nutrie
Svým riffem vás nabije
Na koncertu zániku
Kupte si ji na triku!
Jééé jééé jééé!

Punková nutrie
Nudu v srdci zabije
Na koncertu konce
Zazvoní na zvonce
Jééé jééé jééé!

Punková nutrie
Pár pilulí požije
Na koncertu extáze
Uberete na váze
Jééé jééé jééé!

Punková nutrie
Po smrti znovu ožije
Na koncertu obrody
Po hlavě skočí do vody
Jééé jééé jééé!

Punková nutrie
Jen zlé myšlenky zabije
Na koncertu smrti
Ocáskem zavrtí
Jééé jééé jééé!

Punková nutrie
V každém roce s námi je
Jééé jééé

Nová koncertní síň otevírala Velikým koncertem. Program obsahoval slavné skladby slavných lidí, korunované symfonickou básní G. H. Cacha.
Vznešená společnost vplouvala do sálu, kolotala po chodbách a švitořila. Předmětem hovoru byla budova sama, postavená ve stylu novobaroka, známé tváře, drby a nakonec i hudba, když už nezbývalo nic jiného.
Koncert plynul, víno a občerstvení taky, vše bylo v pořádku.
Nastal čas pro poslední číslo. Pro varhany.
Všichni se shodli, že to byl hezký večer. Nikomu se nic nestalo. A kdyby to nebyly varhany Zatraceného Hlupce Johnsona, mohla být v pořádku i ta budova. Ostatně ty ruiny jsou vlastně docela malebné.

Banditi měli jedno jednoduché pravidlo - neútočit na osamělé osoby s mečem. Jak řekl jejich šéf: "Buď jsou to blázni nebo géniové, co vás v sekundě rozseknout na půlku. Ignorovat!"

Tento pohledný mladík neměl meč. Seděl na dobře živeném oslíkovi a hrál na flétnu veselou melodii.

Vyrazili na něj s hrozivým řevem. Mladík pouze zamrkal.
Když si znovu přiložil flétnu k ústům, hudba začala trhat uši.

Náhle nebyl sám. Vedle něj stála hnijící těla, s tvářemi těch, kteří padli pod zbraněmi banditů v minulých týdnech.

Patriarcha z Yilingu, mistr démonické magie, se usmál. "Měli ty plakáty s mým obličejem udělat přesné."