DMD č. 21. pro 21. 4. 2021. Téma: Půst

Sundat si sluchátka? Fakt skvělý! pomyslí si holka se sluchátky ironicky. Druhou její myšlenkou je, že se možná přeslechla... protože má ta sluchátka... takže vlastně... no radši nic.
„Trocha odříkání vám jen prospěje,“ poučí ji dáma s kloboukem rázně, „kdo se postí-“
„Ten uvidí zlaté plasátko!“ přidá se Julinka nadšeně.
„Teď zrovna vyrážíme ke školce.“
Holka (bez sluchátek) opatrně přikývne a pak se zeptá: „Proč zrovna tam?“
„Vedou tam všechny stopy!“ vstoupí Julinka opět do debaty.
„Které všechny?“
Ticho, opatrné váhání.
„Všechny... tedy... všechna jedna. A ona vlastně nevede zrovna k téhle školce, ale tak...“
„Já tam mám kamaláda Kubu!“

It was late. Emily was sitting on a divan, reading a book. Victor was in his office. Working. And probably getting drunk.
This wasn't how Emily imagined their marriage. Living next to each other, rather than together. He rarely kissed her or touched her. On their wedding night, he got so drunk he just fell asleep. And he made no advances to her afterwards.
It felt like involuntary fasting. Like eating bread when you could have cake. She was starved for some affection. Angry. Sad. Disappointed.
But she was a woman. She couldn't make the first move. Or could she?!

"Vy budete mít řízky? To jako vepřové? Vy neznabozi!"
"Tak malá ještě rozhodně řízky mít nebude. Asi jí udělám lososa s brambory a budu ho jíst s ní, jinak by si nedala. Takže já řízky až potom."
"A co tradice? A co půst?"
"Štědrý den není, dle církve, dnem přísného půstu. Tím je jen Popeleční středa a Velký pátek. Vzhledem k tomu, že oslavujeme narození Krista, je myšlenka půstu poměrně absurdní. No a tradice smaženého kapra se datuje někdy do půlky devatenáctého století. Bramborový salát v dnešní podobě se u nás objevil až po druhé světové válce. Tolik k tradici."

"Žízeň je věčná," poznamenal John, zatímco doloval poslední kapku rumu z láhve. Jeho pirátská banda už měsíce nezavadila o kořist, byli zoufalí.
Najednou se ze strážního koše ozval nadšený pokřik. Na obzoru se objevila loď.
"Naděje umírá poslední," vykřikl John vzrušeně.
"K dělům, pánové! Bez práce nejsou koláče!" zavelel kapitán.
Byla to krutá přestřelka, ukázalo se, že piráti podcenili protivníky a brzy šli ke dnu. John s kapitánem jen taktak unikli na expedičním člunu.
"Inu, chybami se člověk učí," prohlásil smutně John.
"Hlad má velké oči," dodal kapitán.
"Co jste si uvařili, to si sežerte!" ozvalo se z nepřátelské lodi.

Byly jsme plné očekávání. Má kotlíková sestřička sehnala lístky na muzikál Addamsova rodina. Toužily jsme vidět Lucku Bílou jako Morticii. Hýkaly jsme smíchy od začátku do konce. Martin Sobotka, roztomile divný v roli strýčka Festera, dospělá Wednesday v novém podání, ostatní postavy přijatelné.

Asi nejvíc nás dostala jedna z klíčových scén. Jiří Korn, prošedivělý, s knírem, nebyl vůbec k poznání. Těžko říct, zda zoufalý výraz pramenil z přílišného vžití se do role, nebo že měl vlasy.

Premisa jednoduchá. Morticie svému muži oznámila, že před ní nesmí mít tajemství, porušil to. Byla skutečně nekompromisní. Čekal ho sexuální půst. Protože... Dneska ne!

[„Jak vlastně poznáš,“] zeptal se jednou Simbacca své drahé mistrové, [„že je můj výcvik u konce? Na to se dělají nějaké zkoušky?“]
„Jasně,“ opáčila Jessica. „Strašně náročné, já třeba musela zachránit tvého tátu, porazit temného Jedie a ještě zatknout huttského narkobarona.“
[„Takže to má každý jiné?“]
„Základ je stejný, musíš překonat strach a bolest, ukázat odhodlání bránit mír a spravedlnost...“
[„Hmmm.“]
„...často i předvést, že se umíš ohánět světelným mečem a dokážeš ovládat Sílu...“
[„To půjde.“]
„...a taky dva dny držet půst.“
V tu chvíli chlupáč vytřeštil oči a kdyby mu nevysvětlila, že je to vtip, stojí tam vyjeveně dodnes.

Proč lezu do lesa? ptal se Janek sám sebe. Šak bobule jsou očesaný a vyškrabovat semínka ze šišek je dobrý tak pro veverky.
“Půst!” zatrylkoval divný hlásek.
To si může dovolit takovej, co se šest dní z tejdne pořádně nají, mudroval Janek. Jakpak by to pro mne bylo řešení.
“Půst!” vztekal se hlásek.
Šak jsem pořádně do huby nevzal nejmíň čtyři tejdny. Dyk já už nevím, jakej je rozdíl postit se a nepostit.
“Půst mě ven, ty hňupe!” zavyl hlas tak zoufale, že Janek úlekem odskočil. V místě, kde ještě před vteřinou stál, bleskově vyrostl půlmetrový hřib. Hlad byl zažehnán.

Posti se můj milý
Od zbytečných slov
Posti se od slzí
Stejně Tě to nemrzí

Posti se můj milý
Od hodin v práci
Navíc strávených
Posti se od Musím

Posti se můj milý
Hodin nad knihami
Marných to mučení
Srdce čekajícího

Posti se můj milý
Od slov Nemám čas
To přece pochopíš
Že firma nečeká

Posti se můj milý
Od falešného hájení
Od milosrdných lží
Posti se od Musím

Posti se můj milý
Od vlastního já
Sebelásky bolestné
Posti se od Nevím

Posti se můj milý
Od důležitosti světa
Od falešných důvodů
Proč být bez druhých

Posti se můj milý

TAHLE část Temnise Hladmora ve skutečnosti bavila nejvíc. Navenek sice i nadále zachovával svůj obvyklý, vyzáble vážný výraz, ale uvnitř, hluboko pod černým sakem, se ctihodný Mr. Hladmore zachvíval jako puberťačka.
Nový projekt.
Ach ano!
Otevřel notebook.
Na profilu jeho nejnovější virtuální entity, influencerky April, přibylo několik set sledujících a stejný počet komentářů. Stovky dospívajících dívek se rozplývalo nad její figurou. April byla prakticky průhledná.
Temnis pohnul myší a lidská kostra svůdně zamrkala.
"Kočky," pravila sladkým hláskem, "mám pro vás novou SUPROVOU dietu. Vlastně je to PŮŮŮST! Čtyřicet dní jen VODA!"
No co. Apokalypsa daleko. A něčím se bavit musí.

Nekrnět, rozvíjet, budovat, růst
Všechno, co rozptýlí, vytrhnout z úst
Nikdy se nevzdávat, posouvat hranice
Nedokonalost je přestupní stanice
Poslechnout všechny ty žádané normy
Nacpat svou duši do dortové formy
Už žádné přešlapy a žádné chyby
Vítězí činy, ne plané sliby
Štěstí snad nalezne ten, kdo se postí
Hlouposti, hrubosti, tvrdosti, zlosti
Rychle se oprostit od zbytečných věcí
Za nimi vyhodit jalové kecy
Klišé a konvence, fráze a kýč
Všechno, co zavazí, teď musí pryč
Osekat, oholit na samou kost
Kdy už to stačí? Kdy už je to dost?
Co všechno vyškrtnout ze svého života
Aby pak nezbyla zoufalá nicota?