DMD č. 21. pro 21. 4. 2021. Téma: Půst

„Jak dlouho se postíte?“
„Pětatřicet dnů.“
„Víte, že tělo není na takovou hladovku vybavené?“
„Ježíš vydržel 40 dní!“
Severus se zhluboka nadechl a napočítal do deseti. Pak se ironicky pousmál.
„Umíte i další jeho triky? Na příjmu máme dneska nával. Malá výpomoc by se hodila.“
„Vysmíváte se mé víře?“
„Nikoli. Myslím to vážně. V čekárně je 60 pacientů.“
„Bůh je mocný. Pomodlím se za ně.“
„No, vy naneštěstí nejste Ježíš, takže máte kurděje.“
„Cože?“
„Klid. Teď jsem se zázrakem na řadě já.“ Severus vytáhl z kapsy pomeranč a vrazil mu ho do dlaně. „Jezte to třikrát denně a buďte zdráv.“

Být v jeho přítomnosti a držet se zpátky začínala být docela výzva.
Z velmi dobrých důvodů se rozhodla, že musí zůstat jen přátelé. Pochopil to. Výsledkem bylo, že to nechal jen na ní, jestli překročí onu… hranici.
To bylo ovšem kruté. Vždyť na to, aby se jí zrychlil tep, stačila jeho polorozhalená košile. Upnuté kožené kalhoty. Rozesmátý pohled tmavých očí.
Neměla by už mít ve svém věku rozum?
Potíž byla, že ho měla. Ten rozum. Kdyby neuvažovala… kdyby nechala touhu prostě planout a myslela až potom… Tak moc ho chtěla.
Kdyby ji tak konečně svedl! Tenhle půst je k nevydržení.

Když Judita dorazila domů, připravena vylít komukoli své srdce postižené zradou (také tušila, že není bez viny, což ji rozčilovalo), našla svého adoptivního otce truchlícího nad osudem a svůj záměr odložila.
„Jsem doma. Co se děje?“
Vzhlédl k ní s pohledem plným bolesti. „Nedopnu svou oblíbenou košili. Vyhlašuji půst.“
„Sám tomu nevěříš,“ ušklíbla se a napadlo ji, jestli tohoto ctihodného advokáta bude někdy schopná opustit ve prospěch sňatku.
Vzdychl. „Máš pravdu. Jaký byl oběd?“
„Nic zvláštního. Lina se mnou nemluví, pan Volkonskij o mě definitivně nemá zájem... Ale venku je hezky.“
Pokýval hlavou na znamení porozumění. „Zajdeme si na zákusek.“

„Nemám ti uvařit kafe?“
„Zaprvé kafe nepiju. To už bys mohl vědět. Zadruhé po tom kofeinu by hrášek kopal do tří do rána.“ Pohladí si něžně zakulacené bříško.
„Možná nám tu zbylo trochu čaje…,“ zapřemýšlím.
"Bohužel čaj odmítá," zatváří se ztrápeně. "Pokaždé jsem to šla rovnou…“
Zavčas gestem zarazím proud anatomické doslovnosti.
„Co horká čokoláda?“
„Mmm… to bych si dala…“
Vyčkávám. To nebude jen tak.
„Ale čokoládu taky…“ Kysele se zašklebí. Pokývám chápavě hlavou.
„Mléko?“
Chvíle napjatého ticha.
„To by šlo. Hrnek teplého mléka by mi udělal dobře.“ Rozzáří se jako sluníčko.
„Co něco k jídlu? Mám se vůbec ptát?“

„Myslím, že v TARDIS nám bude opravdu líp,“ snažila se Margaret překřičet vřavu.
„Souhlasím. Bereme tu spoutanou, abychom ji v klidu vyzpovídali, a mizíme!“ přikývla Lisa.

Všichni sice byli zvyklí na krev a smrt, ale jatka odehrávající se jim před očima byla dost i na ně. Dvě skupiny obyvatel planety se roztloukaly na kaši a navíc…

„Kanibalismus?“ ukázal Bodie znechuceně na chlapíka s kopím v zádech, který mezi vykašláváním krve ohlodával ruku padlého nepřítele.
„Hlad…“ reagoval Greg věcně. „Vidíte, jak jsou vychrtlí? Podle lidských měřítek by už byli dávno mrtví.“
„Nejedí dobrovolně,“ zapojila se překvapivě do debaty i jejich zajatkyně.

Zvířený prach cesty mu vlétl do hladových a žíznivých úst a jakoby je zaplnil.
Ten pocit už ale neznal.
Padl na kolena a kašlal.
Vkleče zahlédl mezi kamením ječmenné zrno. Stiskl ho mezi okousanými nehty, vložil si ho do úst a pomalu žvýkal.
Hladové křeče zabolely jak rána dřevorubeckou sekerou.
Po cestě šly dvě ženy. Natáhl se k nim s prázdnou miskou.
"Jíst... jíst!"
Znaly ho. Obešly ho širokým obloukem.
"Jíst."
Roztřesenými prsty vytřel misku a strčil si je do úst.
Jako medvídě sál z prstů zbytky čehokoli.
Zuřivě.
Kousl se. Do úst se mu vylila krev.
Sál, kousal, hltal.

„Není ti zima?“ zeptal se kožišník, zpocená hrouda chlupů, a sehnul se pro kusy, co mu upadly „Teď mi ofouklo ledviny! Musím se přiobléct.“
„Trochu,“ přiznal neoblečený, pomrkávající v čerstvém větru.
„Proč nemáš kožich?“
„Odložil jsem ho.“
„Zmrzneš!“
„Za chvíli je jaro. To ty se upečeš.“
„Za tepla kožichy zahodím. Teď bych ještě pár potřeboval!“
„Zahodíš milované kožichy? Až jich bude ještě víc? Jak se toho odhodláš?“
„To vyřeším pak! Ale ty-“
„Teď je mi trochu zima, ale až vyjde slunce, bude mě hřát přímo na kůži. Už ho, neoblečený, cítím, za mraky - zatímco ty sháníš hadříky a potíš se.“

Pegas s čarodějkami přistál v Egyptě, koukal po obloze, nikde žádný mrak na snězení, tak se otočil na čarodějky a řekl: "Víte, že se živím mraky a tady není žádný mrak. Chvíli to vydržím, ale budu se muset s vámi později rozloučit."

"Tak budeš držet... půst, který jsem nazval "mrakopůst". Hahahaha," smál se Krákal.

"Nechtěls říct dieta, že ne?!" zeptal se naštvaně Pegas.

"Ale kdepak, co tě to napadá," řekl Krákal.

"To se nedá nic dělat," zamyslela se Morgavsa,"hladem tě mučit nebudeme, ale budeme si muset najít nějaký jiný odvoz."

"Nebo necháme Krákala zase spolknout kořínek Pomyšlenky," řekla Morganka.

Krušina je nervozní jako nevěsta před svatební nocí. Konečně, konečně může být se svou ženou.

197 dní ji neviděl.
845 dní ji nepolíbil.
925 dní ji neobjal.

Dveře cely zaskřípou, bachař dovnitř postrčí Andulu.
Zůstane stát hned za dveřmi.
Pořád ještě je to pěkná ženská. Až moc pěkná na to, aby byla sama.
Co jestli někoho má?

"Andulo," zašeptá Krušina.
Usměje se, trochu uhne očima.
Krušina udělá dva rychlé kroky, pak se zarazí.
Zvedne ruku a dotkne se jejích vlasů. Jsou hebké a voní heřmánkem.
Za ocelovými dveřmi to zašramotí.

Najednou ví, že to nemůže udělat.
Ne takhle.
Ne jí.

Nefungují svůdné pohledy, už vás nebaví vlnit pozadím? Je vám přidělený prelát nebo mnich v tomto ohledu dřevem? Už vás nebaví být neustále kropena svěcenou vodou, protože to nedělá dobře pleti? Nabízíme zaručeně účinné, jistější metody pokoušení. Navštivte rekvalifikační kurz "Z Magdalény Dobromilou". Naučíme vás vařit chutná, kalorická postní jídla a vytvářet lahodná menu o mnoha chodech. Vaše věroučná zdůvodnění toho, co není maso, budou nepřekonatelná. Holoubci na vašich krmítkách rychle ztuční. Naše absolventky vaří v nejlepších klášterech a na katolických fakultách po celém světě.
Pamatujte: "Těsná je brána a úzká je cesta", a u nebeské brány si pořídili váhu.