DMD č. 21. pro 21. 4. 2021. Téma: Půst

"Co bude k večeři?" táže se Lev.
"Budeme držet půst," odvětí Scholastika.
"Něco mi uniklo? My jsme se dali na nějaké náboženství s půstem?"
"Tak jinak. Co když budu stávkovat?"
"Tak jsme v pytli. Anebo budu muset něco udělat sám."
"To je aspoň slovo do pranice! A zapoj Otíka!"
Lev jde tedy prozkoumat ledničku. Naštěstí nachází potraviny, ze kterých dá něco dohromady. Šunka, salám, sýr, okurka, rajčata; vajíčka dá uvařit natvrdo. Po chvíli již s Otou servírují.
Během večeře již Lev přemýšlí, co připraví pro změnu při případné příští stávce. Či snad, že by takovéto stávce raději zavčas sám předešel?

Moře bylo přítel, svoboda, cesta.
Poslední roky je „moře“ omezené jen na záliv. Nic nepomáhá, že je to dost velký záliv.
Liama žene hlad po cestování. Suchozemec by řekl toulavé boty; námořník tahle slova nezná, on je žije.
Je tu potřeba. Dovážet na Letní ostrovy zásoby a z rybích farem ryby.
Co je tohle za život.
Obrysy Vnějších Hebrid ho pobízejí. Cestuj. Poznávej.
Nemůže.
Když večer přistane, připoutá pořádně loď a pohladí ji. Loučí se.
Miluje ji. Ale má v očích dálku a z lodi je místo svobody koule na noze.
Když ho dál nepustí moře, musí najít jinou cestu.

"Ne, Steve."

"Ale proč ne?" vydechl Steve. Když nahodil tenhle výraz, Tonymu připomínal roztomilé zoufalé štěňátko. Bylo těžké tomu odolat.

"Nejsem krevní banka," vyprskl Tony. "Pij si, kde chceš, ale já tě krmit nebudu. To raději dodržuj půst."

"Tony..."

"Ne!"

***
O pět minut později

"Přestaň mi zírat na krk! Prostě nic nebude! Půst držet budeš!"

"Proč vlastně nechceš, abych se z tebe napil?" povytáhl Steve obočí.

"Proč?" Tony se zakuckal. "Já... bolí to... vlastně..."

"Ty nevíš, viď?"

"Já... sklapni!"

***
Ještě později

"Tak jo. Půjdu do toho."

"Vážně?"

"Dělej, než si to rozmyslím."

"Hmm... Tony, chutnáš skvěle."

"Sklapni a polib mě."

Bylo zataženo, mraky nepropustily ani jeden sluneční paprsek na zemskou půdu a přesto kvetly Sněženky. Vedle nich se tyčily i Bledule, mezi zelenkavou trávou svítili jejich bílé květy jako odrazky.
Velikonoce se blížily a to bylo poznat. Napětí by se dalo krájet. Každý se těšil, až se bude moci nadlábnout k prasknutí a pustit si oblíbené písničky na plný pecky! A bylo stále těžší odolávat tomu pokušení. Bylo to kouzelné, jak se každý snažil vydržet až do konce. Ale i ty poslední dny stály za to. Člověk by měl rozjímat a modlit se a když to udělal, cítil se šťastný.

Pomalu se šeří. Nepohne se ani větříček, okna jsou zabedněná. Nezapraská oheň v krbu, je tam temno a studeno. Bída.

Pomaličku již ztrácí naději. Nepřijdou... nepřijdou.

Hlady zmírá, vědomí pomaličku odchází, končetiny neposlouchají, energie se pomalu vytrácí z drobného těla...

Ha! Dveře!

No konečně jste doma, víte, kolik je hodin? Já tady UMÍRÁM hlady!!!! Zhubla jsem nejmíň o půl kila, co jste tu nebyli! Koukněte, tady a tady a tady mi VISÍ KŮŽE!

Kůže ti visí, protože jsi tlustá! A co ty granule v misce? Kdo je za tebe bude jíst, no"?

Pffff. Granule nechci. Sežer si je sám.

Zíííííííív.

Odepřít si potěšení, umrtvovat tělo, přiblížit se Bohu. Skýva tvrdého chleba, žíněná košile, bosé nohy, důtky flagelanta. Před Velikonocemi, o adventu, každý pátek si připomínat vděk za utrpení Páně. Odvrhnout nízké, pomíjivé světské radosti, a směřovat k blaženosti věčné.

Prožít strázeň svých bližních, jimž se nedostává tak základních potřeb, jako je jídlo nebo voda. Vžít se do jejich bídy, abys věděl, abys cítil, abys chápal a nezapomínal. Jeden měsíc v roce, pokud můžeš, aniž bys uškodil vlastnímu zdraví. A pokud nemůžeš, pohosti někoho z nich, jak jídáš sám - jednoho za každý den.

K čímu stolu si chceš přisednout, potulný proroku?

Naložili je do dodávky, ale nikam je neodvezli. Zatím.
"Tichá, vy už si k práci v terénu ani nečuchnete, to vám povídám. A vy, Kopecký, už byste mohl vědět, že vás vždycky zatáhne do průseru."
"Šéfe, já vážně nechápu..."
"Buď se dobrovolně přihlásíte na další půl rok v archivu, nebo vás oba vyhodím."
"Dobře. Ale..."
Šéf si povzdechne.
"Vím, že vám na tom záleží, Tichá. Ale skutečně jsou v bezpečí."
"Slíbili jste mu PBZ za to, že se nechá zmrzačit při zkoumání! To je v pořádku, v bezpečí?"
"Tichá, za tohle jsme jim to neslíbili. Pomůžeme mu. Až získají důkazy."

Ghrrrrááááách!
Hlas bestie mi mrazil krev v žilách.
Byl jsem na útěku déle než týden a její hlas mě provázel na každém kroku. Bestie mě pronásledovala. Byla mi v patách v lese, kde jsem se schovával před nepřátelskou armádou.
Pronásledovala mě nocí. Nemohl jsem kvůli ní usnout a pořád jsem se ohlížel.
Skoro mě dostala dnes ráno.
Gruááá!
Nejhorší ale ani není bolest, spíš ta psychická muka. Kdy mě konečně dostihne a zahubí?
Gchrghá!
Ale co když jsem ta bestie já?
Přeci jen, co jsem to za člověka, takhle dobrovolně mučit vlastní žaludek! Protože to on na mě takhle řve.

Když člověk jede do Izraele, měl by počítat s lecčím. Málokoho však napadne, že by se měl vyvarovat sedmého dne v měsíci Tišrei. Podle našeho kalendáře nastává toto datum v druhé polovině září, ale každý rok je trochu jinak položené. Je to totiž svátek Jom Kipur, což znamená nejen půst, ale i vyšší úroveň šábesu. Celá země se zastaví a přestane fungovat. Ani jedno auto, kromě záchranek, se nehne. Lidé vyjedou na kolech, kolečkových bruslích a koloběžkách na prázdné silnice a užívají si dne. Mimo to, že se nesmí jíst, je to vlastně docela fajn svátek, ale autobus fakt neseženete.

„Velmistře, ještě zbývá vyřídit ta smlouva s dodavatelem pozdně odpoledních svačinek, panem Kolíkem, kterou podepsal Váš… ehm, jaksi… Předchůdce. Ano, Váš předchůdce a podle sdělení představeného Cechu právníků pana Kosopáda, za které jsme mimochodem museli zaplatit celých padesát zlatých, je ta smlouva nezrušitelná na dalších třicet let a v případě zrušení by nám naskákalo velice ale velice tučné dlužné penále. Prý by nám pomohl snad jen zázrak.“

*

„…a proto my, věrní uctívači boha Vínopije, na věčnou připomínku nejnovějšího božího zjevení už navždy musíme odmítat pozdně odpolední svačinky a místo nich budeme (o hladu!) následovat cestu, kterou nám náš pán předurčil…“