Viktoriáni

(Pozn. 1: Věnováno Bobertovi, neb ona to našla, i když jsem na to myslela, což ale nemohla vědět :)
Důsledkem příchodu lorda Alfreda na večírek byl nejprve hlasitý šepot a poté hrobové ticho. „A já myslela, že tu bude nuda,“ šeptla lady Cavendishová vzrušeně své společnici. „Četla jste jeho komentář k vystoupení naší hostitelky v roli Salome? Prý je jen podprůměrná tanečnice, které publikum aplaudovalo omylem!“Lady třepla vějířem. „Něco se stane!“
Nikdo nemohl slyšet, co Maud Allenová, dobrá hostitelka a podprůměrná tanečnice, na lorda Alfreda zasyčela. Jeho odpověď však druhého dne otiskly všechny větší noviny. „Jistě, madam,“ pronesl. „Ovšem váš bratr byl vrah.“
(Většina novin druhého dne otiskla také perokresbu vějíře slečny Allenové, dopadajícího na nos lorda Alfreda.)
***
(Pozn. 2: And that´s all, folks! Byl to dlouhý, ale hrozně krátký měsíc. Teď nezbývá, než napsat knihu. Organizátorům děkuju, čtenářům ještě víc... see you in 2013! :) Hú!)

Poslední pacientka opustila ordinaci o půl sedmé a doktor Mortimer Granville se zhroutil. „Můžete, prosím?“ zakňoural. Objevila se sestra s mísou ledu a poznámkou o přesčase.
„Vždyť dostanete zaplaceno.“
„Pche!“
„Zpočátku to vypadalo jako báječná práce,“ povzdechl si Mortimer později toho večera, když seděl v klubu s lordem Edmundem. „Léčba hysterických žen je záslužná, a Dalrymplova přímá metoda byla... zkrátka... “
Lord Edmund povytáhl významně obočí. „Oboustranně příjemná?“
Doktor Granville mírně zrudl. „Do jisté míry... ano. Ze začátku. Jako každá nová práce. Ale později...“ pohlédl nešťastně na svoji ruku pod tlustým obvazem. „Takhle to už dál nejde. Něco se musí vymyslet.“

A/N: Věnováno Soavě, protože jí nestačí, že si napsala Zelený karafiát sama, ale ještě ho chce po mně! Tak za trest ho dostaneš dvojjazyčně, abys věděla. Stejně se mi ta anglická verze líbí mnohem víc.
Téma je Červený karafiát, ale nenahrazuju, jen bonusuju.
****
Milý zelený karafiáte.
Napadlo mne, že by možná nebylo tak od věci zajít do oněch proslulých Kew Gardens, abychom se mohli pokochat tamní barevnou nádherou.
Prý tam rostou všechny luční květiny, který se na britských ostrovech dají nalézt. Tedy na trávníku, nikoli ve sklenících.
(Karafiáty. Červené. Vtipné, ne?)
Samozřejmě je to nesmysl, ale docela hezký. Takhle asi obvykle myslí romantické viktoriánské ladies.
Ne, nejsem a nikdy nebudu romantik.
To už asi víš.
Chci si tam číst.
A budu k tobě otočený zády.
Ale když se otočíš zády i ty ke mně, budu se o tebe moci opřít.
Tvůj irský vřes.
****
A/N2:
Dear green carnation.
Trip to Kew Gardens? All those colourful bunches of roses...and all.
You can find ALL kinds of wilde flowers of British Isles there. Grass, not greenhouse.
(Carnations. Reddish. Funny, isn’t it?)
It’s a complete shit, but I like it. Lady Windermere might as well say that.
I’ve never been, I’m not and I never will be romantic.
You happen to know that, surely.
I want to read a few pages there.
And I will turn my back on you.
But if you turn my back on me too, I could lean on you.
Love,
Irish Heather

Kroky mladého muže zamířily do květinářství. Tady si pečlivě prolédl nabídku květin všech tvarů a barev, od skromných chudobek až po exotické krásky – přesto však nenalezl to, co hledal. S úsměvem se otočil na prodavače.
„Potřebuji karafiát.“
Prodavač se uklonil a v mžiku se vytasil s ohromnou vázou. „Ráčí pán bílý, žlutý nebo červený?“
„Červený karafiát? Nikdy!! Pán ráčí zelený.“
Prodavač vypadal zaskočeně.
„Obávám se, že zelený karafiát vskutku...“
„Nemáte?“
„Bohužel.“
„To je škoda. Chystám se večer do divadla a zelený karafiát je nutnost.“ Mladý muž se na moment zamyslel.
„Víte co? Dejte mi bílý. Mám doma láhev zeleného inkoustu.“

(Pozn.: Drabble se vztahuje k této dvojici. Místním slasherkám na vědomost se dává - neskvíkejte, vážně to jsou jen bráchové :) )
Slunce stálo vysoko nad londýnskými střechami. Podávala se snídaně.
„Proč si vždycky bereš dopisy do jídelny? Nechápu to. Navíc mi není dobře,“ řekl lord Alfred bratrovi rozmrzele u čaje. Lord Francis zavrtěl hlavou.
„Za tvoji kocovinu nemůžu já, nebo snad moje dopisy, ale víno, které jsi vypil včera v klubu se svým básníkem. Předpokládám, že tě nemusel moc přemlouvat.“
„Vůbec mně nepřemlouval. Piju vždycky dobrovolně. A co vy diplomati?“
„My pijeme jen na zahraničních ambasádách. Domácí alkoholismus nenávidíme.“
„A pak nosíte dopisy k snídani.“
„Vy umělci snídáte rovnou romány. A podej mi cukr. Jsi mladší, a navíc – mně není dobře.“

Má nejdražší Sphinx,
děkuji za čokoládu. Vážně sis mojí nejoblíbenější zapamatovala a sehnala? Jsi zázračná. Mohla bys, prosím, konat zázraky častěji? Všechnu jsem už snědl.
Do Londýna přijedu snad až příští měsíc. Pokouším se psát. B. odjel. Kam, to nevím, možná do Francie. Začíná se příliš podobat svému otci. V tom spočívá jeho – i moje – největší tragédie. Všechno dobré, co v něm je, se utopí v krvi, otrávené dědičným šílenstvím. Vím, že to není jeho vina. Stejně ale také vím, že nikdo další už si to nemyslí, dokonce ani ty ne.
Brzy napiš – venkovských klepů mám dost, londýnské postrádám.
O.

(Pozn. I: Věnováno schovanému Lemurovi a Vlčce :))
(Pozn. II: Sova občas není sova)
„Tak pojď třeba do divadla!“
„Nemám chuť poslouchat!“
„Co varieté?“
„Nevydržel bych se dívat.“
„To je dobré. Cos říkal u divadla? Nemáš chuť – „
„Poslouchat.“
„Poslouchat. Opravdu, někdy míváš hroznou výslovnost, Bosie. Zkus mluvit plynně, prosím tebe. Nedbalá výslovnost nutí diváky, aby dávali pozor, a to je obtěžuje. A nekašlej!“
„Jak já mluvím je dočista moje věc, stejně jako můj kašel!“
„Nepochybně, ale já tu píšu hru a tvůj kašel zrovna trochu ruší.“
„Hru? Vždyť jenom zapisuješ, co říkám!“
„Ano, ovšem doufal jsem, že si toho všimneš až ve třetím dějství. Dělej jakoby nic. Kde jsme přestali… Nešel bys do klubu?“